Bosorka - vánoční povídečka pro Gwen
Dostala to písemně, líbilo se jí to a zlobila se, že je to krátké. Ale prý to můžu zveřejnit, takže tady to je:
„Ale dohájeprácefuj!“
První pohled, který Gwen věnovala realitě, v níž se právě vyloupla, směřoval k zemi. Po týdnu intenzivního mrholení nebylo o co stát. Navíc - rychle se rozhlédla po okolí - právě tady se nedalo čekat, že by to, co jí čvachtlo pod nohama, bylo jen a pouze bláto.
„Zafreleně!“ sykla a popadla sukně do hrsti, aby se zdobené lemy nedotýkaly země.
***
Bohdan Jaroš střelil pohledem do boční uličky, kolem jejíhož ústí právě spěchali k jižnímu okraji náměstí. Podobnou nadávku jaktěživ neslyšel ani od venkovanek, natož od poběhlic. A tohle musela být… Nebo možná ne. Než si stihl v hlavě srovnat, co právě viděl, děvče i ulička byly z dohledu. Kapitán se hnal kupředu po čerstvé stopě, že jim pan notář sotva stačil. Bosorka. Musela to být nějaká bosorka. Že by měl Prešpurk svou čarodějnici?
***
Gwen se přitiskla ke kamenné stěně podloubí na rynku. Uspořádání myšlenek musela věnovat notnou chvíli. Zvlášť potom, co zahlédla Bohdánkova záda mizet za rohem.
„Jo. Takže… sukně. Na zem, bohatá. Dobrý. Boty. Slušný, zip není vidět. Šála? Dobrá, ta se hodí. Ale ta kožená bunda je zatraceně špatně. A nezakrytý vlasy. Sakra!“
Očima přejela podloubí, pak i zbytek rynku. Indickou šálu si přehodila přes drdol a velice svižným tempem vyrazila do jedné z užších uliček vedle radnice. Její odhad byl správný, vetešnictví našla snadno.
„Uctivě vítám, ctěná… paní,“ zarazil se postarší muž, než zpracoval první dojem z neobvyklé návštěvy.
„Čím posloužím?“
„Ehm… dobré poledne. Potřebovala bych… košili,“ Gwen se rozhlédla po změti předmětů rozvěšené všude kolem. „A šněrovačku. Možná plášť? Něco úplně obyčejného.“
„A co mi paní může nabídnout, za takové ošacení? Snad ten krásný šál?“
„Nedám z ruky!“ pomyslela si Gwen a vzápětí se musela pousmát nad hladovým pohledem, který starý vetešník věnoval “zlatému” lemu její sukně. „Stoprocentní PES. To nechceš.“
Pak ale opravdu začala uvažovat, co může za pár kusů oblečení nabídnout a jala se prohrabávat kapsy u bundy.
„Tatínku, pojď si vzít oběd!“ Děvče, které vykouklo zpoza závěsu v zadní části krámu, tak trochu zachránilo situaci.
„Já se ti postarám o obchod, ano?“ Dodala dívka v momentě, kdy u pultu zahlédla dle jejího názoru velmi pěkně oblečenou ženu.
***
O dobrých několik chvil později se Gwen vynořila na ulici v poměrně slušné hnědé šněrovačce a jen trochu zažloutlé košili, šálu přehozenou přes ramena pod lehkou vlněnou pláštěnkou.
„Dobře, co teď?“
Mrholení před chvílí ustalo, hlad zatím neměla. I když by bylo záhodno uvažovat, za co se časem nají. Ničeho dalšího už se nemohla vzdát, i tu bundu málem oplakala.
Zatím ale měla trochu času na přemýšlení a vyrazila podél radnice k jihu, po bezpečně dlážděné hlavní ulici. Davy na náměstí se zatím nekonaly. Přemýšlela, ve které části příběhu se to zase ocitla.
***
Syn pražského kata znovu zahlédl podivnou bosorku, když spěchal od městských lázní zpět do hostince za kapitánem. Šla ulicí kousek před ním, celkem pomalu. Zdálo se mu, že ji snad něco musí bolet, ačkoliv nekulhala. Už na sobě neměla tu zvláštní kazajku, skoro zapadala mezi ostatní chodce. Zaujaly ho její vlasy, tak…
Ne. Musel spěchat. Prošel rychlejším krokem na dva sáhy kolem ní. Záhadné dívčiny musí nechat stranou, kapitán potřebuje slyšet o důkazech z lázní.
***
„Heeee!“ vydechla Gwen téměř neslyšitelně.
Jaroš se přesto krátce ohlédl. Gwen se zarazila na místě. Mladík ve zlomku vteřiny spěchal dál. U nárožního arkýře na konci ulice se málem srazil s notářem Barbaričem. Kapitán Stein dosupěl na místo o chvilku později. Pánové se semkli v malý kroužek pod dřevěnou pavlačí. Gwen se snažila splynout se sloupem na opačném konci domu a nemohla od svých hrdinů odtrhnout oči. Vidět je naživo, aspoň na chvilku, na malinkou…
„Sakra!“ vsákla se do zdiva ještě víc. Bohdánek ukázal přes rameno, Stein i Barbarič se podívali přímo jejím směrem. Stein se zatvářil mírně pohoršeně. Barbaričovo levé obočí vystoupalo minimálně do poloviny jeho čela v něčem, co měl být patrně uznalý výraz.
Gwen si přitáhla pláštěnku více k tělu.
***
„Mluvte, kaprále, co jste zjistil? Ale rychle, máme tu další mrtvé,“ zavrčel Stein.
„Pak bychom měli co nejdříve vyrazit na místo, novinky z lázní vám můžu vyložit cestou. Jen bych vás rád upozornil, znovu jsem zahlédl tu podezřelou ženštinu. Támhle stojí,“ ukázal Jaroš palcem přes rameno.
***
Gwen by se byla dívala půl dne, ale pánové se patrně chystali do Oswaldova domu, a to odmítala absolvovat.
„Škovy voči!“ vyjekla, když se jí dotkla cizí ruka.
Z lezky vedle domu se spolu s rukou vynořila i hlava v hnědé kápi.
„Dělej, Gwen, mizíme, tady nemáme co dělat. Už jsem se sem propadla podruhý.“
„Jad??“
Nová invazní síla ji bez dalších komentářů popadla za zápěstí a vtáhla do uzoučké uličky.
***
Než se po krátké poradě vydali k západu, Barbarič se chtěl ještě jednou ohlédnout po Jarošově “bosorce”. Ten pohled stál zkrátka za to.
Zpropadená smůla.
Byla pryč.
p.s.: pro Jad mám taky povídečku, ale protože dárky včera došly později, než Jadra odešla, dostane ji mezi svátky... nebo v novém roce. A pak ji uvidíte i vy ostatní. Možná.
„Ale dohájeprácefuj!“
První pohled, který Gwen věnovala realitě, v níž se právě vyloupla, směřoval k zemi. Po týdnu intenzivního mrholení nebylo o co stát. Navíc - rychle se rozhlédla po okolí - právě tady se nedalo čekat, že by to, co jí čvachtlo pod nohama, bylo jen a pouze bláto.
„Zafreleně!“ sykla a popadla sukně do hrsti, aby se zdobené lemy nedotýkaly země.
***
Bohdan Jaroš střelil pohledem do boční uličky, kolem jejíhož ústí právě spěchali k jižnímu okraji náměstí. Podobnou nadávku jaktěživ neslyšel ani od venkovanek, natož od poběhlic. A tohle musela být… Nebo možná ne. Než si stihl v hlavě srovnat, co právě viděl, děvče i ulička byly z dohledu. Kapitán se hnal kupředu po čerstvé stopě, že jim pan notář sotva stačil. Bosorka. Musela to být nějaká bosorka. Že by měl Prešpurk svou čarodějnici?
***
Gwen se přitiskla ke kamenné stěně podloubí na rynku. Uspořádání myšlenek musela věnovat notnou chvíli. Zvlášť potom, co zahlédla Bohdánkova záda mizet za rohem.
„Jo. Takže… sukně. Na zem, bohatá. Dobrý. Boty. Slušný, zip není vidět. Šála? Dobrá, ta se hodí. Ale ta kožená bunda je zatraceně špatně. A nezakrytý vlasy. Sakra!“
Očima přejela podloubí, pak i zbytek rynku. Indickou šálu si přehodila přes drdol a velice svižným tempem vyrazila do jedné z užších uliček vedle radnice. Její odhad byl správný, vetešnictví našla snadno.
„Uctivě vítám, ctěná… paní,“ zarazil se postarší muž, než zpracoval první dojem z neobvyklé návštěvy.
„Čím posloužím?“
„Ehm… dobré poledne. Potřebovala bych… košili,“ Gwen se rozhlédla po změti předmětů rozvěšené všude kolem. „A šněrovačku. Možná plášť? Něco úplně obyčejného.“
„A co mi paní může nabídnout, za takové ošacení? Snad ten krásný šál?“
„Nedám z ruky!“ pomyslela si Gwen a vzápětí se musela pousmát nad hladovým pohledem, který starý vetešník věnoval “zlatému” lemu její sukně. „Stoprocentní PES. To nechceš.“
Pak ale opravdu začala uvažovat, co může za pár kusů oblečení nabídnout a jala se prohrabávat kapsy u bundy.
„Tatínku, pojď si vzít oběd!“ Děvče, které vykouklo zpoza závěsu v zadní části krámu, tak trochu zachránilo situaci.
„Já se ti postarám o obchod, ano?“ Dodala dívka v momentě, kdy u pultu zahlédla dle jejího názoru velmi pěkně oblečenou ženu.
***
O dobrých několik chvil později se Gwen vynořila na ulici v poměrně slušné hnědé šněrovačce a jen trochu zažloutlé košili, šálu přehozenou přes ramena pod lehkou vlněnou pláštěnkou.
„Dobře, co teď?“
Mrholení před chvílí ustalo, hlad zatím neměla. I když by bylo záhodno uvažovat, za co se časem nají. Ničeho dalšího už se nemohla vzdát, i tu bundu málem oplakala.
Zatím ale měla trochu času na přemýšlení a vyrazila podél radnice k jihu, po bezpečně dlážděné hlavní ulici. Davy na náměstí se zatím nekonaly. Přemýšlela, ve které části příběhu se to zase ocitla.
***
Syn pražského kata znovu zahlédl podivnou bosorku, když spěchal od městských lázní zpět do hostince za kapitánem. Šla ulicí kousek před ním, celkem pomalu. Zdálo se mu, že ji snad něco musí bolet, ačkoliv nekulhala. Už na sobě neměla tu zvláštní kazajku, skoro zapadala mezi ostatní chodce. Zaujaly ho její vlasy, tak…
Ne. Musel spěchat. Prošel rychlejším krokem na dva sáhy kolem ní. Záhadné dívčiny musí nechat stranou, kapitán potřebuje slyšet o důkazech z lázní.
***
„Heeee!“ vydechla Gwen téměř neslyšitelně.
Jaroš se přesto krátce ohlédl. Gwen se zarazila na místě. Mladík ve zlomku vteřiny spěchal dál. U nárožního arkýře na konci ulice se málem srazil s notářem Barbaričem. Kapitán Stein dosupěl na místo o chvilku později. Pánové se semkli v malý kroužek pod dřevěnou pavlačí. Gwen se snažila splynout se sloupem na opačném konci domu a nemohla od svých hrdinů odtrhnout oči. Vidět je naživo, aspoň na chvilku, na malinkou…
„Sakra!“ vsákla se do zdiva ještě víc. Bohdánek ukázal přes rameno, Stein i Barbarič se podívali přímo jejím směrem. Stein se zatvářil mírně pohoršeně. Barbaričovo levé obočí vystoupalo minimálně do poloviny jeho čela v něčem, co měl být patrně uznalý výraz.
Gwen si přitáhla pláštěnku více k tělu.
***
„Mluvte, kaprále, co jste zjistil? Ale rychle, máme tu další mrtvé,“ zavrčel Stein.
„Pak bychom měli co nejdříve vyrazit na místo, novinky z lázní vám můžu vyložit cestou. Jen bych vás rád upozornil, znovu jsem zahlédl tu podezřelou ženštinu. Támhle stojí,“ ukázal Jaroš palcem přes rameno.
***
Gwen by se byla dívala půl dne, ale pánové se patrně chystali do Oswaldova domu, a to odmítala absolvovat.
„Škovy voči!“ vyjekla, když se jí dotkla cizí ruka.
Z lezky vedle domu se spolu s rukou vynořila i hlava v hnědé kápi.
„Dělej, Gwen, mizíme, tady nemáme co dělat. Už jsem se sem propadla podruhý.“
„Jad??“
Nová invazní síla ji bez dalších komentářů popadla za zápěstí a vtáhla do uzoučké uličky.
***
Než se po krátké poradě vydali k západu, Barbarič se chtěl ještě jednou ohlédnout po Jarošově “bosorce”. Ten pohled stál zkrátka za to.
Zpropadená smůla.
Byla pryč.
p.s.: pro Jad mám taky povídečku, ale protože dárky včera došly později, než Jadra odešla, dostane ji mezi svátky... nebo v novém roce. A pak ji uvidíte i vy ostatní. Možná.