V posteli - vánoční povídečka pro Jadru
Jadra též dostala písemně, chechtala a usmívala se u toho náramně a prej to taky můžu zveřejnit, takže:
Probouzel se zvolna, jak to bývá z tvrdého bezesného spánku obvyklé. Notnou chvíli ležel, vnímal, ale nebyl schopen se pohnout. Ani otevřít oči. Chvíli nechtěl. Tváří do polštáře, ruku ohnutou za zády, bolestivě přeležený kotník.
V momentě, kdy se vzpamatoval jeho sluch, byl rázem zcela vzhůru. Spolu s ním oddychovali v místnosti dva další lidé. Doširoka otevřel oči, ale ani se nehnul. Zíral do záhybů látky s vyšívanými kvítky. Košile? Pan notář!!!
Zvedl se z postele bleskově, avšak s obvyklou opatrností nespatřeného stínu. Matěj Barbarič spal, pootočený z boku na záda, bradu zvednutou ke stropu, pusu otevřenou, div že nechrápal. Na stejné posteli ležel i kapitán Stein. Zády ke spolunocležníkům, téměř zavěšen na okraji lůžka, pokrčené nohy, víčka pevně zavřená.
Bohdan Jaroš popadl svou kazajku a po špičkách prchnul z pokoje. Až venku na chodbě zalité ranním sluncem si oběma rukama protřel oči a pokusil se upravit si kštici.
Průběh vyšetřování ve Vídni byl tak svižný, že Jaroš prakticky pět nocí za sebou nespal a o pánech vyšetřovatelích se nedalo říci o mnoho více. Stein spal po celou dobu velice špatně a Barbarič, přestože se zdálo, že někdy zaspával, se v duchu pořád zaobíral stavem arcivévody a strachy o průběh dalších událostí mu doslova nedávaly spát. O to tvrdším a více posilujícím spánkem na dnešek spali všichni tři a večer jim bylo naprosto jedno, kam se kdo svalil. Jaroš si matně pamatoval, že se sesedli v Barbaričově pokoji, aby si ještě navzájem sdělili detaily z jednotlivých dnů, kdy nebyli všichni pohromadě. Patrně usnul první, neměl vůbec tušení, kdy a zda kdo vůbec zhasínal svíce. Teď nutně potřeboval trochu studené vody, aby se vůbec pořádně probral. Vyspal se slušně, ale to neznamenalo, že by nezvládl pospávat ještě tak dva dny v kuse.
Dvůr hostince se schovával v ranním modravém stínu. Jaroš se obezřetně vyhnul hejnu husí a zamířil ke studni, na jejímž poklopu stál jednoduchý kameninový lavor. Umyl si tvář, uhladil vlasy. Po kratičkém zvažování stáhl přes hlavu košili a opláchl se do půl těla. Pak došel k lavici v zadní části dvora, kam už svítilo sluníčko. Posadil se, oddechoval, osychal. Ručník ani druhou košili neměl, tak prostě čekal, až se bude moci znovu obléct.
V průchodu z ulice do dvora se míhaly stíny děveček z kuchyně. Čas na snídani ještě tak docela nebyl a Jaroš pochyboval, že by se tu některý z hostů objevil před desátou. Podle kouře z komína a vůní, které se linuly na dvůr, se však už zadělávalo i na oběd. Vzhlédl k hlavnímu stavení a zamžoural proti slunci. Jedna z postav nekmitala tam a zpátky. Stála ve stínu zavřeného křídla vrat. Nedokázal říci, zda se dívá na něj, nebo zda je naopak otočená ke dvoru zády. Než znovu zamžikal, zmizela ve dveřích do sálu.
Syn pražského kata, nyní zcela neobvykle nevybaven žádnou zbraní, vstal z vyhřátého místa na lavici, v rychlosti oblékl košili a několika dlouhými kroky přešel ke dveřím, které vedly přímo do šenku. Sklonil se pod nízkým obloukem, prošel kolem dřevěného pultu a po chvilce rozmýšlení se usadil ke stolu u jednoho z mohutných sloupů, které podpíraly klenbu. V pruzích světla z oken do ulice se třpytil prach.
„Přání?“ zastavila se u Jaroše jedna z kuchyňských pomocnic. Časně z rána vlastně nikdo neobsluhoval, ale něco malého zvládl přinést i poslední čeledín.
„Hm? Ano. Džbánek moštu, jestli máte. A něco k snídani,“ pokrčil osamělý host rameny.
„Radši sladké nebo slané?“ děvče vypadalo, že v duchu rekapituluje přebytečné zásoby.
Zčista jasna bleskla Bohdánkovi hlavou neurčitá vzpomínka na smažené sladké… a byla pryč. Nedokázal ji zachytit, nevěděl, jestli se mu to jen nezdálo.
„Sladké,“ odpověděl po chvíli a děvečka s kratičkou úklonou vyrazila zpět do kuchyně.
***
Bohdan Jaroš seděl v šenku sám, čelo opřené v dlani. V duchu se znovu zaobíral celým posledním případem, rozvažoval, co bude dál, a prsty druhé ruky přejížděl po letokruzích na stole tam a zpátky. Tak nějak měl pocit, že s ním v místnosti je ještě někdo další, ale slyšel jen občasné zavrznutí trámů, jak se v pokojích v patře sem tam někdo převalil v posteli. Nebyl důvod zkoumat, zda se po šenku potuluje myš, nebo zda někde v koutě nepodřimuje ta stařenka, kterou tu zahlédl včera, patrně matka nebo snad dokonce babička hostinského.
Dívčina z kuchyně se vrátila se dvěma džbánky a s ošatkou na ruce.
„Mošt,“ odložila džbánek, „švestkovej koláč ze včíra a trocha křížal, co jsme tam měli,“ položila před něj ošatku.
„A tohle?“ Jaroš ukázal na druhý džbánek, ze kterého se jemně kouřilo. Trochu se bál, že si k němu chce děvečka přisednout.
„Ehm…,“ položila džbánek a hledala slova, „pozornost od jednoho z hostů,“ vysypala, kývla a prchla na dvůr.
Jaroš přičichl ke džbánku. Medovina. Teplá. Začaly se mu sbíhat sliny. Rozhlédl se po šenku. Nikoho neviděl. Naklonil se na jednu a pak i na druhou stranu, aby dohlédl pokud možno i za sloup, u kterého seděl. Nic.
Z patra se ozvalo obzvláště hlučné zavrzání. Jaroš s náhle napjatými nervy se pořádně lekl a ohlédl se ke schodišti. Když obrátil zrak zpátky ke svému stolu, málem se vylekal znova.
Bez jakéhokoliv zvuku, bez zavíření smítek prachu se proti němu za stolem během té chvilky objevil cizí člověk. Mladík, sotva starší než on sám, výrazně menší postavy, pážecí účes, tmavé oči. Jedna ruka založená za zády, na druhé podivný široký náramek.
Jarošovi znovu proběhla myslí neurčitá vzpomínka na sladké.
Mladík se usmál, neřekl nic. Chvíle ne delší než dvě vteřiny jako by zastavila čas v obraze. Jen ze džbánku stoupal zvlněný pramínek páry.
„Co…?“ začal Jaroš, ale nedořekl.
Z chodby nad schodištěm se ozvalo cvaknutí dveří a tlumené láteření. Vrzání, kulhavé kroky. Jaroš se znovu ohlédl ke schodišti. Kapitán Stein se zjevně vzbudil jako druhý. V jedné posteli s panem notářem. Ten bude mít skvělou náladu.
V šenku se ozvalo něco, co by se snad dalo označit za tiché pípnutí čerstvě vylíhlého ptáčete. Jaroš se vrátil zrakem k přeludu, který ho překvapil u snídaně.
Byl pryč.
Jen přímo před ním na stole ležela mohutně pocukrovaná kobliha.