日 22
Den se se dnem sešel a zážitky se opět nahromadily...
Nejdřív, co trvalo hodinu na tom, vysvětlit nám, jak se nosí yukata. Zavazování obi? Kdepak (i když to taky není zas taková sranda). Ne, bylo to, jak yukatu správně složit. Vzhledem k tomu, že nedokážu pořádně složit ani normální svetr (kdepak já a komínky - na vojně by mě stoprocentně šikanovali každý den), byla i ta hodina málo.
Kabuki překonalo moje očekávání, speciální představení pro gaidžiny stálo za to. Hlavní „hrdina“, chlípný mnich Hokaibó občas přešel do angličtiny s naprosto neodolatelným přízvukem, který místy připomínal Luise Armstronga, prohodil nějaký ten vtípek o James Bondovi a měl ohromou srandu z toho, že mu ostatní postavy nerozumí.
Děj, založený na několika skrytých nebo zaměněných identitách postav, ze kterých pak vyplývají různé nepravděpodobné situace, připomínal operetu, ovšem jen do chvíle, kdy postavy tyto taškařice očividně omrzely a začaly se navzájem vraždit, až odříznuté končetiny létaly do hlediště (bez nadsázky - byly ovšem plyšové :).
Nakonec chlípný mnich Hokaibó, který mezitím zemřel a vrátil se jako pomstychtivý duch, zmizel za rachotu bubnů v ohromující záplavě sakurových okvětních lístků (které opět napadaly do hlediště) a šlo se domů.
No, zkrátka kvalitní zábava se vším všudy. Fotit se v divadle bohužel nesmělo, ale našla jsem pro lepší představu dvě fotky ze stejného představení, které se hrálo loni v New Yorku (foto1) (foto2).
Víkendový homestay byl fajn. Moje rodina byla dost moderní, asi tak nejtradičnější bylo to, že jsem spala ve futonu, ale jinak chyběla i tak základní součást japonské kultury, jako jsou トイレスリッパ (speciální přezůvky, které se používají na WC). Ne že by mi to vadilo.
S celé rodiny jsem se sice pořádně poznala pouze s matkou, ale ta byla naprosto úžasná. Máme stejné záliby: jídlo, pití a spánek, takže jsem sice na rozdíl od jiných lidí v našem kurzu nebyla ani na horách, ani v továrně na panenky, ale zato jsem si odpočinula. A v neděli večer jsem konečně na vlastní kůži zažila úžasnou věc zvanou 飲み放題 = nomihódai = vypij, kolik můžeš. (foto). Na začátku se zaplatilo v přepočtu asi 150 korun, a pak jsme měly přesně dvě hodiny na to pořádně se opít. No, nepovedlo se. Hned vysvětlím proč - všechny nápoje se podávaly v půllitrech, kde samotný drink se ukrýval někde na dně a zbytek tvořil led a voda. Chytré!
V pondělí jsme opět s dobrovolníky z řad seniorů vyrazili do Tokia, kde jsme fotili kdeco. Můj projekt o japonských udělátkách je už hotov, až přeložím popisky, aby z toho něco měli i japonštinu neovládající návštěvníci těchto stránek, hodím to sem.
Při návštěvě jednoho mrakodrapu kdesi v Shijuku, ze kterého byl zrovna takový výhled jako z Tokyo Tower, akorát zdarma, mě zaujala neobvyklá výstava.V Japonsku se blíží volby, a japonští školáci dostali za úkol výtvarnými díly podpořit volební účast. No, jestli to zabere, k volbám se půjde radostně (foto) a volební kandidát se bude vybírat srdcem (foto). Ale co je hlavní, k volbám půjdou všichni. I tučňáci. (foto)
V úterý jsem se zúčastnila čajového obřadu, kde jsme pojídali jakési sladké bílé kuličky (rozuměj: každý jednu) a pili hořký zelený čaj při odříkávaní zdvořilostních frází. No, proč ne, ale smysl toho všeho mému gaidžinskému rozumu stále nějak uniká. Ještě mě to čeká jednou, tak třeba příště dojdu osvícení.
Zbytek fotek jako vždy
http://s364.photobucket.com/albums/oo89/kasasagi/nihon/?albumview=grid