日 30
Už se mi to krátí, ještě týden školy a od pátku máme pětidenní výlet Kjóto-Nara-HIrošima, na který se opravdu těším, protože se při něm nebude odehrávat žádné hapjó, tvorba grafů, nekonečné domácí úkoly a podobně. Hutné zážitky z minulého týdne...
Tady je můj před časem zmíněný projekt o udělátkách - japonská a česká verze.
A sotva jeden projekt skončil, dostali jsme další a samozřejmě mnohem brutálnější. Nyní ve skupinkách po třech lidech provádíme „výzkum“. Téma naší skupinky je Nihondžin no kačikan (Japonský žebříček hodnot), který zkoumáme pomocí inteligentních anketních otázek typu „dali byste přednost podhodnocené zajímavé práci, nebo nudě s vysokým platem?“
Z výsledku pak vyrobíme co? Hezké barevné grafy, samozřejmě.
Protože jestli Japonci milují něco ještě víc než happjó, jsou to právě grafy. Ze všech handoutů, které tady ve vyučování dostáváme, tvoří grafy dobré dvě třetiny.
Ale to neznamená, že by nás tentokrát minulo happjó - při něm budeme představovat svoje grafy.
Minulý týden jsem navštívili jednu střední školu, kde jsme se družili se studenty a měli jsme možnost se zúčastnit dvou vyučovacích hodin. Můj dojem z první hodiny byl otřesný. Silně jsem litovala toho, že jsem si místo literatury nevybrala třeba tělocvik. Učitel se snažil ze vše sil (foto), zatímco studenti… (foto1) (foto2). Nejsem si jistá, jestli za celou hodinu někdo něco řekl, byť by to bylo jenom „nevím“ jako reakce na vyvolání. Brr. Raději mýt záchody, než učit na střední škole, to byl můj okamžitý dojem. Plat se zase tolik neliší.
Američan Ken, který tady v Japonsku učí angličtinu, mi to částečně objasnil - v západním světě od antiky funguje představa výuky jako dialogu, zatímco tady už od Konfucia přetrvává koncept monologu.
Tak nevím. Ale možná to vysvětluje, proč Japoncům dělá takový problém naučit se jakýkolv cizí jazyk.
...and Zorgh finally suceeded in destroying the world. Then he wanted to destroy Disneyworld, but it was just too much fun!
Návštěvu Disneylandu jsem si opravdu užila. Strávili jsme tam dohromady neuvěřitelných třináct hodin, takže jestli v nejbližších několika týdnech uvidím něco obrovského, barevného, světélkujícího a zpívajícího, asi dostanu epileptický záchvat. Ale stálo to zato. Vidět tolik kýče na jednom místě svým způsobem tříbí estetický cit. Louky a stráně, poseté kvítím, jsou krásné díky zlu bodláků, atd. A hlavně, všechny ty atrakce opravdu jsou zábava! Točili jsme se v obrovských čajových šálcích (Mad Tea Party), přidala jsem si na své konto další řidičskou zkušenost (tentokrát z formule), proletěla jsem se vesmírem (Space Mountain), sjela jsem vodopád (Splash Mountain). Jediné, co se mi nepovedlo, bylo vyfotit se s Mickeym, protože většinu dne propršelo a Mickey v dešti nevychází ven, promokl by mu kostým.
Jinak se zde v centru událo další utužování česko-japonského přátelství (foto) a navštívila jsem na velvyslanectví hodinu češtiny, kde pro mne vrcholným okamžikem byla možnost zeptat se všech přítomných proč, sakra, proč se učí česky. Pomsta je sladká!
The story of my epic fail
A nakonec jsem si nechala krátké povídání o své neschopnosti. Minulou sobotu jsem se chtěla setkat s Chinatsu a jejími kamarádkami. Měly jsme mít sraz na jednom nádraží v Tokiu. Dorazila jsem tam dokonce včas, ale po Chinatsu ani stopy. Čekala jsem dvacet minut, třicet, čtyřicet a nic. Řekla jsem si, že je čas jí zavolat, ale samozřejmě jsem zapomněla doma papírek s jejím číslem. Dalším mým cílem byla internetová kavárna, protože to číslo mi Ch. předtím poslala v mejlu. Tak jsem se zeptala na nádraží, kde mě poslali do lépe informované policejní budky. Tam děda v uniformě po deseti minutách na mapě našel něco, co měla být ta internetová kavárna. Vydala jsem se podle jeho instrukcí, ale v dané oblasti jsem nic nenašla. Tohle hledání se odehrávalo výhradně pomocí vyptávání se domorodců, protože v Tokiu drtivá většina ulic nemá názvy a domy zase čísla. Domorodci mě poslali kamsi na druhou stranu od nádraží, kde jsem se zeptala pro změnu člověka co prodával jízdenky na autobus. Ten mě poslal do honosně vypadajícího mrakodrapu, kde jsem - už bez dalšího ptaní - našla hned v přízemí tu kavárnu. Hurá, smůla je prolomena, jásala jsem v duchu. Chyba lávky. Slečna u pokladny po mně totiž chtěla pas. Ten se snažím s sebou moc nenosit, protože při svojí neschopnosti bych ho ještě někde ztratila. Když viděla mé zoufalství, poslala mě do jiné internetové kavárny, kterou jsem po dalších strastech našla. Vypadalo to tam zajímavě, každý počítač měl vlastní kóji. Zaplatila jsem hodinu, což byla minimální sazba, opsala jsem si to číslo a vydala jsem se k telefonnímu automatu. Při vytočení čísla se však neustále ozývalo obsazeno, což mi bylo divné, a obrátila jsem se na náhodného kolemjdoucího se slabomyslným dotazem, jestli jde z telefonních automatů volat na mobily. Jde, samozřejmě. Ovšem ne v případě, když si někdo špatně opíše číslo, že.
Když jsem pak večer vrátila do Urawy, znovu jsem si opsala to číslo a povedlo se mi se dovolat, společnými silami jsme částečně objasnily záhadu, jaktože jsme se na tom nádraží nesetkaly. Chinatsu se ostříhala na krátko a já jsem si obarvila vlasy (foto) Samozřejmě aniž bychom to jedna druhé řekly. E-hm.
http://s364.photobucket.com/albums/oo89/kasasagi/nihon/?albumview=grid
Tady je můj před časem zmíněný projekt o udělátkách - japonská a česká verze.
A sotva jeden projekt skončil, dostali jsme další a samozřejmě mnohem brutálnější. Nyní ve skupinkách po třech lidech provádíme „výzkum“. Téma naší skupinky je Nihondžin no kačikan (Japonský žebříček hodnot), který zkoumáme pomocí inteligentních anketních otázek typu „dali byste přednost podhodnocené zajímavé práci, nebo nudě s vysokým platem?“
Z výsledku pak vyrobíme co? Hezké barevné grafy, samozřejmě.
Protože jestli Japonci milují něco ještě víc než happjó, jsou to právě grafy. Ze všech handoutů, které tady ve vyučování dostáváme, tvoří grafy dobré dvě třetiny.
Ale to neznamená, že by nás tentokrát minulo happjó - při něm budeme představovat svoje grafy.
Minulý týden jsem navštívili jednu střední školu, kde jsme se družili se studenty a měli jsme možnost se zúčastnit dvou vyučovacích hodin. Můj dojem z první hodiny byl otřesný. Silně jsem litovala toho, že jsem si místo literatury nevybrala třeba tělocvik. Učitel se snažil ze vše sil (foto), zatímco studenti… (foto1) (foto2). Nejsem si jistá, jestli za celou hodinu někdo něco řekl, byť by to bylo jenom „nevím“ jako reakce na vyvolání. Brr. Raději mýt záchody, než učit na střední škole, to byl můj okamžitý dojem. Plat se zase tolik neliší.
Američan Ken, který tady v Japonsku učí angličtinu, mi to částečně objasnil - v západním světě od antiky funguje představa výuky jako dialogu, zatímco tady už od Konfucia přetrvává koncept monologu.
Tak nevím. Ale možná to vysvětluje, proč Japoncům dělá takový problém naučit se jakýkolv cizí jazyk.
...and Zorgh finally suceeded in destroying the world. Then he wanted to destroy Disneyworld, but it was just too much fun!
Návštěvu Disneylandu jsem si opravdu užila. Strávili jsme tam dohromady neuvěřitelných třináct hodin, takže jestli v nejbližších několika týdnech uvidím něco obrovského, barevného, světélkujícího a zpívajícího, asi dostanu epileptický záchvat. Ale stálo to zato. Vidět tolik kýče na jednom místě svým způsobem tříbí estetický cit. Louky a stráně, poseté kvítím, jsou krásné díky zlu bodláků, atd. A hlavně, všechny ty atrakce opravdu jsou zábava! Točili jsme se v obrovských čajových šálcích (Mad Tea Party), přidala jsem si na své konto další řidičskou zkušenost (tentokrát z formule), proletěla jsem se vesmírem (Space Mountain), sjela jsem vodopád (Splash Mountain). Jediné, co se mi nepovedlo, bylo vyfotit se s Mickeym, protože většinu dne propršelo a Mickey v dešti nevychází ven, promokl by mu kostým.
Jinak se zde v centru událo další utužování česko-japonského přátelství (foto) a navštívila jsem na velvyslanectví hodinu češtiny, kde pro mne vrcholným okamžikem byla možnost zeptat se všech přítomných proč, sakra, proč se učí česky. Pomsta je sladká!
The story of my epic fail
A nakonec jsem si nechala krátké povídání o své neschopnosti. Minulou sobotu jsem se chtěla setkat s Chinatsu a jejími kamarádkami. Měly jsme mít sraz na jednom nádraží v Tokiu. Dorazila jsem tam dokonce včas, ale po Chinatsu ani stopy. Čekala jsem dvacet minut, třicet, čtyřicet a nic. Řekla jsem si, že je čas jí zavolat, ale samozřejmě jsem zapomněla doma papírek s jejím číslem. Dalším mým cílem byla internetová kavárna, protože to číslo mi Ch. předtím poslala v mejlu. Tak jsem se zeptala na nádraží, kde mě poslali do lépe informované policejní budky. Tam děda v uniformě po deseti minutách na mapě našel něco, co měla být ta internetová kavárna. Vydala jsem se podle jeho instrukcí, ale v dané oblasti jsem nic nenašla. Tohle hledání se odehrávalo výhradně pomocí vyptávání se domorodců, protože v Tokiu drtivá většina ulic nemá názvy a domy zase čísla. Domorodci mě poslali kamsi na druhou stranu od nádraží, kde jsem se zeptala pro změnu člověka co prodával jízdenky na autobus. Ten mě poslal do honosně vypadajícího mrakodrapu, kde jsem - už bez dalšího ptaní - našla hned v přízemí tu kavárnu. Hurá, smůla je prolomena, jásala jsem v duchu. Chyba lávky. Slečna u pokladny po mně totiž chtěla pas. Ten se snažím s sebou moc nenosit, protože při svojí neschopnosti bych ho ještě někde ztratila. Když viděla mé zoufalství, poslala mě do jiné internetové kavárny, kterou jsem po dalších strastech našla. Vypadalo to tam zajímavě, každý počítač měl vlastní kóji. Zaplatila jsem hodinu, což byla minimální sazba, opsala jsem si to číslo a vydala jsem se k telefonnímu automatu. Při vytočení čísla se však neustále ozývalo obsazeno, což mi bylo divné, a obrátila jsem se na náhodného kolemjdoucího se slabomyslným dotazem, jestli jde z telefonních automatů volat na mobily. Jde, samozřejmě. Ovšem ne v případě, když si někdo špatně opíše číslo, že.
Když jsem pak večer vrátila do Urawy, znovu jsem si opsala to číslo a povedlo se mi se dovolat, společnými silami jsme částečně objasnily záhadu, jaktože jsme se na tom nádraží nesetkaly. Chinatsu se ostříhala na krátko a já jsem si obarvila vlasy (foto) Samozřejmě aniž bychom to jedna druhé řekly. E-hm.
http://s364.photobucket.com/albums/oo89/kasasagi/nihon/?albumview=grid