Změna času
Dlouho, asi půl roku, jsem sem nic nenapsala, a vlastně nikam, protože mě postihla změna životní etapy. Dala jsem výpověď ze služeb našeho města, a protože dát výpověď je pro mě závažný krok, nebylo úplně kdy psát. Cokoliv. Ale už se hrabu na hladinu a vidím světlo na konci tunelu (né, TO světlo ještě né, já měla na mysli naději :-)).
Takže.
Na našem úřadě to přestalo být snesitelné. Jinými slovy, pracovat pod nadvládou manipulativního člověka s vážnou poruchou osobnosti není snesitelné. Nikdo mně osobně neubližoval, měla jsem celkem dost peněz (tedy v intencích státních platových tabulek a Libereckého kraje), měla jsem skvělé kolegyně a kolegy. A přesto jsem se denně v půl čtvrté ráno budila v hrůze, že jsem něco zanedbala, zbytek noci se mi v hlavě přemílaly pracovní scénáře a ráno před odchodem jsem poslední čtyři měsíce skoro pravidelně zvracela. Odešla jsem za menší peníze do chaotické střední firmy, která příliš rychle expandovala (evropské projekty) a kdo ví, jak to dopadne, ale jsem ráda, že jsem do toho šla. Už v den, kdy jsem si uvědomila, že moje rozhodnutí je pevné a na výpovědi si stojím, jsem se poprvé normálně vyspala. Bohužel tělo si zvyká pomalu, pořád se občas budím, ale aspoň už nezvracím a občas zažívám pocit klidu, jako dnes...
Litovala jsem, že opouštím své skvělé kolegyně, které jsou větší držáci, ale z těch nejdůležitějších jedna má nyní naštěstí relativně neotřesitelnou pozici, druhá tři měsíce do důchodu a třetí dává výpověď tento měsíc. A ty prima ženy, co nově nastupují, mají naději, že za rok budou nové komunální volby (to už bych ale já nevydržela, za rok bych byla asi v Kosmonosích pod péčí svých skvělých přítelkyň Alenky a Veroniky. Pro nezasvěcené, to je naše spádová psychiatrická léčebna. Já místo antidepresiv a jiných pilulí zvolila výpověď.)
No, a protože bych se v psychiatrické léčebně radši ocitla jako zaměstnanec než jako pacient, bude ze mě teď vedoucí komunitního centra pro osoby s duševním onemocněním. Když vidím naše lidi, říkám si, že jsem se asi našla - já jim rozumím, deprese má dneska každej druhej, schíza mě neděsí a s paranoidními bludy mám v rodině zkušenost už od útlého dětství. Ideální vedoucí komunitního centra pro duševně nemocné, což je teď moje nová životní kapitola. Mimimálně po příští tři roky, pokud se mi bude chtít. Zní to trochu jako bych byla rozmazlená, ale občas člověk potřebuje trochu rozmazlovat, a práce je teď dost pro kohokoliv, kdo rozezná čelo od zadku a nebojí se použít ruce ani hlavu.
Pokud bystě někdo toužili po dobrém úvodu do problematiky duševního onemocnění, vřele doporučuju knihu Manfreda Lütze Kdo je tu vlastně blázen?, kterou jsem si koupila čirou náhodou. Smála jsem se u ní večer v posteli, kamarádka taky, je to čtivé a naprosto jasně vám to ukáže, jaký je rozdíl mezi člověkem duševně nemocným (který zasluhuje pomoc a pochopení) a člověkem, který má prostě nešťastnou povahu nebo se v jeho výchově a vývoji cosi divně zvrtlo. Navíc mě to uklidnilo, že my fantazáci naštěstí nejsme normální, a tak patříme do toho zdravého jádra společnosti. :-)
A tím se vracíme ke kořenům. Nezapomeňte, že Vernon a Petunie Dursleyovi prohlašovali, že jsou zcela normální, děkujeme za optání. A Bilbo Pytlík, ještě než našel širý svět, taktéž.
Mimochodem, je to smutné, ale už i já jsem na facebooku, pod svým občanským jménem a firmou. Kdybyste mě chtěli najít a nevěděli, hledejte Komunitní centrum TULIPAN, jsem správce stránky - zatím připravuju, v lednu to rozjedu naplno. Kdybyste měli cestu kolem, budete vítáni.
Takže.
Na našem úřadě to přestalo být snesitelné. Jinými slovy, pracovat pod nadvládou manipulativního člověka s vážnou poruchou osobnosti není snesitelné. Nikdo mně osobně neubližoval, měla jsem celkem dost peněz (tedy v intencích státních platových tabulek a Libereckého kraje), měla jsem skvělé kolegyně a kolegy. A přesto jsem se denně v půl čtvrté ráno budila v hrůze, že jsem něco zanedbala, zbytek noci se mi v hlavě přemílaly pracovní scénáře a ráno před odchodem jsem poslední čtyři měsíce skoro pravidelně zvracela. Odešla jsem za menší peníze do chaotické střední firmy, která příliš rychle expandovala (evropské projekty) a kdo ví, jak to dopadne, ale jsem ráda, že jsem do toho šla. Už v den, kdy jsem si uvědomila, že moje rozhodnutí je pevné a na výpovědi si stojím, jsem se poprvé normálně vyspala. Bohužel tělo si zvyká pomalu, pořád se občas budím, ale aspoň už nezvracím a občas zažívám pocit klidu, jako dnes...
Litovala jsem, že opouštím své skvělé kolegyně, které jsou větší držáci, ale z těch nejdůležitějších jedna má nyní naštěstí relativně neotřesitelnou pozici, druhá tři měsíce do důchodu a třetí dává výpověď tento měsíc. A ty prima ženy, co nově nastupují, mají naději, že za rok budou nové komunální volby (to už bych ale já nevydržela, za rok bych byla asi v Kosmonosích pod péčí svých skvělých přítelkyň Alenky a Veroniky. Pro nezasvěcené, to je naše spádová psychiatrická léčebna. Já místo antidepresiv a jiných pilulí zvolila výpověď.)
No, a protože bych se v psychiatrické léčebně radši ocitla jako zaměstnanec než jako pacient, bude ze mě teď vedoucí komunitního centra pro osoby s duševním onemocněním. Když vidím naše lidi, říkám si, že jsem se asi našla - já jim rozumím, deprese má dneska každej druhej, schíza mě neděsí a s paranoidními bludy mám v rodině zkušenost už od útlého dětství. Ideální vedoucí komunitního centra pro duševně nemocné, což je teď moje nová životní kapitola. Mimimálně po příští tři roky, pokud se mi bude chtít. Zní to trochu jako bych byla rozmazlená, ale občas člověk potřebuje trochu rozmazlovat, a práce je teď dost pro kohokoliv, kdo rozezná čelo od zadku a nebojí se použít ruce ani hlavu.
Pokud bystě někdo toužili po dobrém úvodu do problematiky duševního onemocnění, vřele doporučuju knihu Manfreda Lütze Kdo je tu vlastně blázen?, kterou jsem si koupila čirou náhodou. Smála jsem se u ní večer v posteli, kamarádka taky, je to čtivé a naprosto jasně vám to ukáže, jaký je rozdíl mezi člověkem duševně nemocným (který zasluhuje pomoc a pochopení) a člověkem, který má prostě nešťastnou povahu nebo se v jeho výchově a vývoji cosi divně zvrtlo. Navíc mě to uklidnilo, že my fantazáci naštěstí nejsme normální, a tak patříme do toho zdravého jádra společnosti. :-)
A tím se vracíme ke kořenům. Nezapomeňte, že Vernon a Petunie Dursleyovi prohlašovali, že jsou zcela normální, děkujeme za optání. A Bilbo Pytlík, ještě než našel širý svět, taktéž.
Mimochodem, je to smutné, ale už i já jsem na facebooku, pod svým občanským jménem a firmou. Kdybyste mě chtěli najít a nevěděli, hledejte Komunitní centrum TULIPAN, jsem správce stránky - zatím připravuju, v lednu to rozjedu naplno. Kdybyste měli cestu kolem, budete vítáni.