Veselé příhody z komunity duševně nemocných
Takže pracuju ve svém komunitním centru. Lidi si nás našli, každý týden dva až čtyři noví zabloudí k našim dveřím - ty dveře mají asi magickou moc - a my už jsme vyškolení, vystartujeme, pozveme je dovnitř a promluvíme k nim vřelá slova. Někteří potřebují čas, některé tu máme pečené vařené. A každý čtvrtek je krásná akce, Klub duševního zdraví.
Naši lidé dost často vypadají ... zvláštně. Když je náhodně potkáte, můžete se jich i bát - povlávají po ulici, jsou nejistí, mají uhýbavé nebo naopak příliš upřené pohledy. Někdy jsou exoticky elegantní (rukavičky a klobouček), jindy vypadají trochu jako bezdomovci, někteří jsou na hranici mentální retardace, ale jiní jsou zase vysoce inteligentní. V každém případě, všichni mají svou výjimečnou skutečnost (zvláštní duševní stav), kterou prožili. Na začátku jsem se bála, že to nebude stačit, aby se tihle lidé scházeli a vycházeli spolu.
No, a zatím to vypadá, že to stačí!
První dvě setkání, kdy inzerce ještě nepronikla k davům, jsme tam seděli ve dvou nebo ve třech, a to včetně mě a další zaměstnankyně. První skutečné setkání bylo ve čtyřech klientech. Včera jich přišlo osm. Všichni se tváří, že jsou nadšení, vymýšlejí, co bychom rádi dělali (až je spíš musíme brzdit), nosí pro ostatní dobroty k chroupání a společensky konverzují. Pouze cca 20 procent lidí ze všech návštěvníků centra je schopna veřejně přiznat, že má duševní potíže, cca 30 % si jich ani nejsou vědomi, ale všichni, kdo k nám zatím přišli, k nám patří.
Nebudu používat pravá jména, ale potřebuju vám sdělit zvláště pozoruhodné příběhy.
Jirka je autista, který nám nosí bomby. Tím myslím, že přijde s batohem, podívá se vám někam nad levé ucho, poklepe vám na rameno a zadrmolí "Mám bombu, mám bombu, já ti ji ukážu!" a pak vyloví něco, co našel někde u popelnice. Bomby jsou charakteru velmi různého, někdy autíčko na ovládání, které si opravil, někdy ohavný obrázek koťátka s klubíčkem (když vám ho daruje, musíte si ho vystavit, a pak ho za pár dní nenápadně schováte), jindy opravdu užitečná věc (tašku lega jsme vyprali v pračce a děti byly nadšené, koštětem zametáme a jsme rádi, tiskárna vypadala neporušeně, ale nainstalovat se ji nepovedlo). Je to jeden z mých oblíbených klientů. Za bomby mu občas dáváme nějakou sladkost, on je na bonbóny. Dceři spravil rozbitý budík a jeho uznání jsem získala, když jsem mu půjčila svou kapesní sadu šroubováčků.
Tonda k nám zavítal prý náhodou, když si všiml nápisů ve výloze. Tonda je hubený chlap neurčitého věku, má zplihlé prošedivělé vlasy na ramena a zuby jako noty na buben (to je první, čeho si všimnete). Má epilepsii (to řekl, na tu má průkazku ZTP).
Ukázala jsem mu centrum, poptala se, jak žije, kde je zaměstnán (kolegyně shání potenciální zaměstnance do jiného projektu), a on že v nemocnici. A co že tam dělá? Prý chirurga.
Kdyby se mu v tu chvilku nebyl rozmlžil pohled, a kdybych si neuvědomila, že epileptik nemůže být chirurgem, možná bych mu i uvěřila, ale takhle jsem schopná i odhadnout diagnózu. V nemocnici mám dojem opravdu pracuje, ale myslím, že dělá sanitáře nebo takového něco. Ale jinak je to milý a příjemný člověk, milovník rocku, a když se nedíváte na ty jeho příšerné zuby a vlasy, tak je vážně prima.
Adama znám už roky, ještě z táborů pro zdravotně postižené děti. Je hodný, ale rozumu moc nepobral, proto má taky průkazku a důchod, žije sám s maminkou (nedávno je postihlo několik smrtí v rodině). Přišli oba, jestli by u nás Adam nenašel nějakou blízkou duši či radši víc. Adam hrozně nadává na svou šéfovou v chráněné dílně - jenom a jenom kvůli ní musí teď brát spoustu léků, a po nich bývá unavený a pořád spí.
Vzhledem k tomu, že vím, že míval problémy s výbušností už jako dítě, s jeho šéfovou cítím, Adamovi to neřeknu. Ať si má kde postěžovat. A vzhledem k tomu, jak je akční, u nás určitě brzo sbalí nějakou holku, což je jeho hlavní přání (vztahy, seznamování a sexuální přitažlivost mezi našimi klienty je další krásné téma, které vystačí na další celý článek - teď vám stačí, když napíšu, že jim fakt závidím, jak to v tomhle zvládají snadno a bez obstrukcí. Mám se co učit.)
A nejvíc mě rozsekala Maruška. To je paní neurčitého věku s prázdným výrazem, ošuntělým kabátem a všudypřítomným vozíkem na kolečkách, o které jsem si myslívala, že je bezdomovkyně. Moc jsem se pletla - přišla k nám sama na základě inzerátu z novin. Je velmi kulturně aktivní a obráží všechny možné akce. Umí slušně zacházet s počítačem, je velice milá, jen nedůvěřivá a trpí mírným stihomamem - rodinná historie s komunistickou perzekucí. Ve vozíku má: vlastní hrneček, talíř, příbor, ručník... a další potřeby, které by se štítila použít z cizího. (Můj tip je obsedantně kompulzívní porucha.) Má invalidní důchod, ale prý (?) kvůli nohám.
Když jsme posledně seděli, povídali si o životě, pili čaj a jedli sušenky, Maruška pohrdavě řekla: "No představte si, že v tom Zpravodaji psali, že tohle centrum je pro duševně nemocný..."
Rozhlédla jsem se po jejich sbírce diagnóz, úzkostí a poruch (vlastní počínající depresi v to počítajíc), spolkla jsem smích a řekla jsem "Toho si Maruško nevšímej. Oni tam něco napsat musí."
No nemám já štěstí, že se každý týden potkám s tak jedinečnými lidmi? A nemyslím to ironicky.
Naši lidé dost často vypadají ... zvláštně. Když je náhodně potkáte, můžete se jich i bát - povlávají po ulici, jsou nejistí, mají uhýbavé nebo naopak příliš upřené pohledy. Někdy jsou exoticky elegantní (rukavičky a klobouček), jindy vypadají trochu jako bezdomovci, někteří jsou na hranici mentální retardace, ale jiní jsou zase vysoce inteligentní. V každém případě, všichni mají svou výjimečnou skutečnost (zvláštní duševní stav), kterou prožili. Na začátku jsem se bála, že to nebude stačit, aby se tihle lidé scházeli a vycházeli spolu.
No, a zatím to vypadá, že to stačí!
První dvě setkání, kdy inzerce ještě nepronikla k davům, jsme tam seděli ve dvou nebo ve třech, a to včetně mě a další zaměstnankyně. První skutečné setkání bylo ve čtyřech klientech. Včera jich přišlo osm. Všichni se tváří, že jsou nadšení, vymýšlejí, co bychom rádi dělali (až je spíš musíme brzdit), nosí pro ostatní dobroty k chroupání a společensky konverzují. Pouze cca 20 procent lidí ze všech návštěvníků centra je schopna veřejně přiznat, že má duševní potíže, cca 30 % si jich ani nejsou vědomi, ale všichni, kdo k nám zatím přišli, k nám patří.
Nebudu používat pravá jména, ale potřebuju vám sdělit zvláště pozoruhodné příběhy.
Jirka je autista, který nám nosí bomby. Tím myslím, že přijde s batohem, podívá se vám někam nad levé ucho, poklepe vám na rameno a zadrmolí "Mám bombu, mám bombu, já ti ji ukážu!" a pak vyloví něco, co našel někde u popelnice. Bomby jsou charakteru velmi různého, někdy autíčko na ovládání, které si opravil, někdy ohavný obrázek koťátka s klubíčkem (když vám ho daruje, musíte si ho vystavit, a pak ho za pár dní nenápadně schováte), jindy opravdu užitečná věc (tašku lega jsme vyprali v pračce a děti byly nadšené, koštětem zametáme a jsme rádi, tiskárna vypadala neporušeně, ale nainstalovat se ji nepovedlo). Je to jeden z mých oblíbených klientů. Za bomby mu občas dáváme nějakou sladkost, on je na bonbóny. Dceři spravil rozbitý budík a jeho uznání jsem získala, když jsem mu půjčila svou kapesní sadu šroubováčků.
Tonda k nám zavítal prý náhodou, když si všiml nápisů ve výloze. Tonda je hubený chlap neurčitého věku, má zplihlé prošedivělé vlasy na ramena a zuby jako noty na buben (to je první, čeho si všimnete). Má epilepsii (to řekl, na tu má průkazku ZTP).
Ukázala jsem mu centrum, poptala se, jak žije, kde je zaměstnán (kolegyně shání potenciální zaměstnance do jiného projektu), a on že v nemocnici. A co že tam dělá? Prý chirurga.
Kdyby se mu v tu chvilku nebyl rozmlžil pohled, a kdybych si neuvědomila, že epileptik nemůže být chirurgem, možná bych mu i uvěřila, ale takhle jsem schopná i odhadnout diagnózu. V nemocnici mám dojem opravdu pracuje, ale myslím, že dělá sanitáře nebo takového něco. Ale jinak je to milý a příjemný člověk, milovník rocku, a když se nedíváte na ty jeho příšerné zuby a vlasy, tak je vážně prima.
Adama znám už roky, ještě z táborů pro zdravotně postižené děti. Je hodný, ale rozumu moc nepobral, proto má taky průkazku a důchod, žije sám s maminkou (nedávno je postihlo několik smrtí v rodině). Přišli oba, jestli by u nás Adam nenašel nějakou blízkou duši či radši víc. Adam hrozně nadává na svou šéfovou v chráněné dílně - jenom a jenom kvůli ní musí teď brát spoustu léků, a po nich bývá unavený a pořád spí.
Vzhledem k tomu, že vím, že míval problémy s výbušností už jako dítě, s jeho šéfovou cítím, Adamovi to neřeknu. Ať si má kde postěžovat. A vzhledem k tomu, jak je akční, u nás určitě brzo sbalí nějakou holku, což je jeho hlavní přání (vztahy, seznamování a sexuální přitažlivost mezi našimi klienty je další krásné téma, které vystačí na další celý článek - teď vám stačí, když napíšu, že jim fakt závidím, jak to v tomhle zvládají snadno a bez obstrukcí. Mám se co učit.)
A nejvíc mě rozsekala Maruška. To je paní neurčitého věku s prázdným výrazem, ošuntělým kabátem a všudypřítomným vozíkem na kolečkách, o které jsem si myslívala, že je bezdomovkyně. Moc jsem se pletla - přišla k nám sama na základě inzerátu z novin. Je velmi kulturně aktivní a obráží všechny možné akce. Umí slušně zacházet s počítačem, je velice milá, jen nedůvěřivá a trpí mírným stihomamem - rodinná historie s komunistickou perzekucí. Ve vozíku má: vlastní hrneček, talíř, příbor, ručník... a další potřeby, které by se štítila použít z cizího. (Můj tip je obsedantně kompulzívní porucha.) Má invalidní důchod, ale prý (?) kvůli nohám.
Když jsme posledně seděli, povídali si o životě, pili čaj a jedli sušenky, Maruška pohrdavě řekla: "No představte si, že v tom Zpravodaji psali, že tohle centrum je pro duševně nemocný..."
Rozhlédla jsem se po jejich sbírce diagnóz, úzkostí a poruch (vlastní počínající depresi v to počítajíc), spolkla jsem smích a řekla jsem "Toho si Maruško nevšímej. Oni tam něco napsat musí."
No nemám já štěstí, že se každý týden potkám s tak jedinečnými lidmi? A nemyslím to ironicky.