Nové působiště
Asi to tu dlouho nebylo, ale účastníci výletu na Sázavu již vědí, že jsem zase (!) změnila práci. Pevně doufám, že tahle mi vydrží, protože se mi v ní opravdu líbí.
Nově už nepracuju v neziskovce, i když se mi po klientech stýská a když je potkám, stýská se mi i po tom, jak jsem s nimi hodiny telefonovala a hodiny poslouchala jejich povídání. Klienti byli super. Jen bylo chybou jít dělat ke kamarádce, jeíž pracovní styl jsem odsuzovala, už když ona byla ve svých šestnácti moje podřízená.
Nu což, životní lekce to byla. Přesvědčila jsem se, že nezvládnu všechno, že se svět nezboří, když zůstanu měsíc doma, že antidepresiva fungují a někdy člověku fakt pomůžou (wow, jsem svou vlastní cílovou skupinou! I když to jsem tak úplně být nechtěla). Jen se ze mě asi bohužel stane nedobrovolný sponzor té neziskovky (budu muset dát více či méně dobrovolný dar, přestože jsem svou prací nezpůsobila žádný dluh, ale za klidný spánek to asi stojí - abych neplatila fiktivní dluhy, které neexistují, nabídla jsem sama, že zaplatím jedny prémie kolegyni, která po mně práci převzala a musela za mě dotahovat resty).
Nové hnízdečko jsem velice rychle našla na statistickém úřadě. Co mohu po jednom týdni posoudit, práce tam nebude zdaleka tak nudná, jak to zní, a kolektiv je vybraný. Paní ředitelka zejména, inteligentní milá žena, která si na nic nehraje, přestože by klidně mohla. Byla jsem přijata tak rychle, že jsem skoro nestihla nasadit si brýle - v devět ráno jsem našla inzerát na úřadu práce, poslala jsem životopis, za dvacet minut si mě pozvali na pohovor o půl jedné a v jednu odpoledne jsem byla zaměstnaná. Za lepší peníze a v o dost lepších podmínkách, například co se týče pracovní doby. V kanceláři sedím s chlapíkem, jehož dcerka chodí do stejného skautského oddílu s tou mou. Tak mi držte palce, aby mi to tentokrát konečně vyšlo. Já to vidím celkem optimisticky.
Nově už nepracuju v neziskovce, i když se mi po klientech stýská a když je potkám, stýská se mi i po tom, jak jsem s nimi hodiny telefonovala a hodiny poslouchala jejich povídání. Klienti byli super. Jen bylo chybou jít dělat ke kamarádce, jeíž pracovní styl jsem odsuzovala, už když ona byla ve svých šestnácti moje podřízená.
Nu což, životní lekce to byla. Přesvědčila jsem se, že nezvládnu všechno, že se svět nezboří, když zůstanu měsíc doma, že antidepresiva fungují a někdy člověku fakt pomůžou (wow, jsem svou vlastní cílovou skupinou! I když to jsem tak úplně být nechtěla). Jen se ze mě asi bohužel stane nedobrovolný sponzor té neziskovky (budu muset dát více či méně dobrovolný dar, přestože jsem svou prací nezpůsobila žádný dluh, ale za klidný spánek to asi stojí - abych neplatila fiktivní dluhy, které neexistují, nabídla jsem sama, že zaplatím jedny prémie kolegyni, která po mně práci převzala a musela za mě dotahovat resty).
Nové hnízdečko jsem velice rychle našla na statistickém úřadě. Co mohu po jednom týdni posoudit, práce tam nebude zdaleka tak nudná, jak to zní, a kolektiv je vybraný. Paní ředitelka zejména, inteligentní milá žena, která si na nic nehraje, přestože by klidně mohla. Byla jsem přijata tak rychle, že jsem skoro nestihla nasadit si brýle - v devět ráno jsem našla inzerát na úřadu práce, poslala jsem životopis, za dvacet minut si mě pozvali na pohovor o půl jedné a v jednu odpoledne jsem byla zaměstnaná. Za lepší peníze a v o dost lepších podmínkách, například co se týče pracovní doby. V kanceláři sedím s chlapíkem, jehož dcerka chodí do stejného skautského oddílu s tou mou. Tak mi držte palce, aby mi to tentokrát konečně vyšlo. Já to vidím celkem optimisticky.