Potomek králů - 3. Být zase chlapci
3. Být zase chlapci
Fingon se pomalu probouzel. Slunce už stálo nad štíty hor, jeho zlaté světlo pronikalo do pokoje vysokými okny a dopadalo na princovu postel. Hřálo a mísilo se s dozvuky blaženého snu, ze kterého nyní zůstával jen pocit. Findekáno, leže na břiše a objímaje polštář, zeširoka zívl. Ucítil nahořklou vůni potu a tělesných šťáv. Protáhl se, otočil se na bok a blaženě se usmál. Maitimo ještě spal. Rusé vlasy zpola zakrývaly tvář. Směle vykrojená ústa, pootevřená a hebká, lákala k doteku. Sklonil se a vtiskl jim lehounký polibek.
Vymotal se z pokrývek a vstal. Byl nahý. Sluneční svit se hřejivě dotýkal jeho bledé kůže, objímal provazce svalů a zlatě je, proměnil živou tkáň v bronzovou sochu. Findekáno se znovu protáhl a zívl. Sladká únava promilované noci se pozvolna rozlévala všemi jeho údy. Tělo se ještě zachvívalo slabými vlnami vzrušení, když pomyslel na to, co prožil. Připadal si tolik živý, tolik šťastný. Měl pocit, že z něj cit prýští jako voda z fontány, nedokázal jej ovládnout.
Ozvalo se zaklepání. Zarazil se a splašeně se rozhlédl. Opět zaklepání.
„Moment!“ vyhrkl možná až příliš hlasitě.
Pídil se po kalhotách. Jeho zbrklý pohyb probral Maedhrose ze sna.
„Co se děje?“ zamumlal Maitimo a zívaje se protáhl jako velká kočka.
„Strašlivě jsme zaspali. Jde sem služebná,“ cedil Fingon skrz zaťaté zuby a očima střelil ke dveřím.
„Tak ji pošli pryč,“ zamručel Maedhros, překulil se na břicho a přes hlavu si hodil polštář.
Jeho široká záda svítila z pokrývek, zbrázděná mnohými jizvami, a přece tak krásná.
„Nemůžu ji poslat pryč.“
„Proč ne?“ ozvalo se zpod polštáře.
„Protože to prostě nejde,“ zaúpěl tiše Fingon, oblékaje nohavice doskákal k posteli a naházel na milence přikrývky.
„Co děláš?“
„Předstírej, že tu nejsi.“
„Vaše výsosti, je všechno v pořádku?“ zazněl ženský hlas spolu s dalším zaklepáním.
„ Ano, Nenwen!“
Dívka vešla. Rozhlédla se po místnosti a zhluboka se nadechla. Pak přistoupila k oknu a široce je otevřela. Na pána oděného v nedopnutých spodních kalhotách se snažila nehledět, přesto jí oči občas zálibně sklouzly k jeho urostlé postavě. Fingon se zarděl.
„Budete si přát přinést snídani, princi Findekáno?“ zeptala se.
„Ano, děkuji.“
Nenwen se na moment zarazila a ústa jí nepatrně cukla. Pak dodala: „Pan Nelyafinwë si také bude přát snídani?“
„Pan Nelyafinwë tu není!“ ozvalo se přidušeně z přikrývek.
Findekáno obrátil oči v sloup. Služebná si zakryla ústa dlaní, marně potlačujíc smích.
„Za chvíli budu zpátky,“ oznámila.
Rozverným krokem odešla z ložnice, očividně pobavená. Fingon si nemohl pomoci, ale zdálo se mu, že z chodby slyší mnohohlasé, hloupé dívčí chichotání.
Po jídle vyjeli do západních lesů. Byly to hluboké hvozdy sevřené v údolí mezi horskými masivy Mithrim a Wethrin. Žila v nich hojnost zvěře, a ač byly mlžné a chladné, přec čímsi připomínaly dávná Oromëho loviště. V bezoblačném jarním dni slunce pronikalo korunami stromů a široké pruhy světla dopadaly až k zemi, pokryté ještě vrstvou zetleného listí. Z prsti rašily kvítky sasanek; byly jich tisíce a zdály se jediným obrovským bělostným kobercem. Již brzy při strouhách vykvetou blatouchy a zlaté orseje. Temné trsy kapradin vyrůstaly v stínu starých dubů, jejichž kmeny pokrýval mech. Vůně tlení se mísila s jarním povětřím.
Hnali se po stopě mladého daňka. Fingon byl ozbrojen lukem, Maedhros loveckým kopím. Když jim zvíře zmizelo v houštině, mávli nad tím rukou, smáli se a věnovali mu život. Nelovili z hladu; byla to hra, kratochvíle připomínající léta bezstarostného mládí. Jak rádi na chvíli uvěřili, že jsou opět chlapci, šťastnými a blaženými na poledni Valinoru.
Dospěli k řece. Její proud byl dravý. Pramenila v Ered Wethrin a rychle se řítila z kopců do údolí, kde se vlévala do vod jezera Mithrim. V klidných tůňkách pod balvany se duhově blýskala těla velkých pstruhů.
Maedhros odhodil kopí. Jeho hrot se krátce zaleskl a pak se vnořil do vlhkého písku. Teprve potom muž seskočil z koně. Fingon jej pozoroval ze sedla. Maitimo přehodil ohlávku hnědáka přes větev, došel ke zbrani, vytáhl ji z písku a opřel ji o strom. Zuby stáhl rukavici. Drže ji v ústech, chvíli marně zápasil s přezkou sedlové brašny.
„Chceš pomoct?“ nabídl se Findekáno.
Vše náhle jakoby ztemnělo. Iluze štěstí byla ta tam. V Maedhrosových očích se zlostně zablesklo. Příliš pozdě si Fingon uvědomil, co způsobil. Tnul hluboko; ranil hrdost jednorukého muže. Všechna skrytá bolest vyvřela na povrch, slunce se zatáhlo mraky.
„Umím se o sebe postarat,“ zavrčel Maitimo přes kůži v zubech a rozčileně trhnul páskem. Hřebec se vylekal, ohnal se hlavou a popošel stranou.
Fingon seskočil dolů. Dopadl měkce do vlhké půdy. Odvedl koně k vodě a nechal ho pít. Bylo ticho. Husté, bolestné ticho naplněné nevyřčenou křivdou.
Tak mi řekni, co jsem měl dělat?!
Chtěl křičet, mlčel však. Nevěděl, co si má počít. Toužil Maitima obejmout. Ta chvíle trvala strašlivě dlouho.
„Mám hlad,“ ozvalo se a ta prostá slova byla jako vysvobození.
„Já taky,“ odvětil s pocitem obrovské úlevy. „Neměli jsme nechat prchnout toho daňka.“
„Chytni nějakou rybu, máš dvě ruce,“ zasmál se hořce Maedhros.
Přistoupil k druhovi a opřel své čelo o jeho. Prsty mu zajel do vlasů na temeni a majetnicky stiskl. Dlouho jenom tak stáli.
„Mrzí mě to,“ zašeptal Fingon.
„Nemá co. Udělal jsi, co jsi musel.“
Slunce se prodralo mraky. Zase bylo světlo. Sen o dětství byl ale jednou provždy ztracen. Příliš bolesti a žalu leželo v paměti noldorských pánů, než aby se znovu mohli stát chlapci.
Fingon se pomalu probouzel. Slunce už stálo nad štíty hor, jeho zlaté světlo pronikalo do pokoje vysokými okny a dopadalo na princovu postel. Hřálo a mísilo se s dozvuky blaženého snu, ze kterého nyní zůstával jen pocit. Findekáno, leže na břiše a objímaje polštář, zeširoka zívl. Ucítil nahořklou vůni potu a tělesných šťáv. Protáhl se, otočil se na bok a blaženě se usmál. Maitimo ještě spal. Rusé vlasy zpola zakrývaly tvář. Směle vykrojená ústa, pootevřená a hebká, lákala k doteku. Sklonil se a vtiskl jim lehounký polibek.
Vymotal se z pokrývek a vstal. Byl nahý. Sluneční svit se hřejivě dotýkal jeho bledé kůže, objímal provazce svalů a zlatě je, proměnil živou tkáň v bronzovou sochu. Findekáno se znovu protáhl a zívl. Sladká únava promilované noci se pozvolna rozlévala všemi jeho údy. Tělo se ještě zachvívalo slabými vlnami vzrušení, když pomyslel na to, co prožil. Připadal si tolik živý, tolik šťastný. Měl pocit, že z něj cit prýští jako voda z fontány, nedokázal jej ovládnout.
Ozvalo se zaklepání. Zarazil se a splašeně se rozhlédl. Opět zaklepání.
„Moment!“ vyhrkl možná až příliš hlasitě.
Pídil se po kalhotách. Jeho zbrklý pohyb probral Maedhrose ze sna.
„Co se děje?“ zamumlal Maitimo a zívaje se protáhl jako velká kočka.
„Strašlivě jsme zaspali. Jde sem služebná,“ cedil Fingon skrz zaťaté zuby a očima střelil ke dveřím.
„Tak ji pošli pryč,“ zamručel Maedhros, překulil se na břicho a přes hlavu si hodil polštář.
Jeho široká záda svítila z pokrývek, zbrázděná mnohými jizvami, a přece tak krásná.
„Nemůžu ji poslat pryč.“
„Proč ne?“ ozvalo se zpod polštáře.
„Protože to prostě nejde,“ zaúpěl tiše Fingon, oblékaje nohavice doskákal k posteli a naházel na milence přikrývky.
„Co děláš?“
„Předstírej, že tu nejsi.“
„Vaše výsosti, je všechno v pořádku?“ zazněl ženský hlas spolu s dalším zaklepáním.
„ Ano, Nenwen!“
Dívka vešla. Rozhlédla se po místnosti a zhluboka se nadechla. Pak přistoupila k oknu a široce je otevřela. Na pána oděného v nedopnutých spodních kalhotách se snažila nehledět, přesto jí oči občas zálibně sklouzly k jeho urostlé postavě. Fingon se zarděl.
„Budete si přát přinést snídani, princi Findekáno?“ zeptala se.
„Ano, děkuji.“
Nenwen se na moment zarazila a ústa jí nepatrně cukla. Pak dodala: „Pan Nelyafinwë si také bude přát snídani?“
„Pan Nelyafinwë tu není!“ ozvalo se přidušeně z přikrývek.
Findekáno obrátil oči v sloup. Služebná si zakryla ústa dlaní, marně potlačujíc smích.
„Za chvíli budu zpátky,“ oznámila.
Rozverným krokem odešla z ložnice, očividně pobavená. Fingon si nemohl pomoci, ale zdálo se mu, že z chodby slyší mnohohlasé, hloupé dívčí chichotání.
Po jídle vyjeli do západních lesů. Byly to hluboké hvozdy sevřené v údolí mezi horskými masivy Mithrim a Wethrin. Žila v nich hojnost zvěře, a ač byly mlžné a chladné, přec čímsi připomínaly dávná Oromëho loviště. V bezoblačném jarním dni slunce pronikalo korunami stromů a široké pruhy světla dopadaly až k zemi, pokryté ještě vrstvou zetleného listí. Z prsti rašily kvítky sasanek; byly jich tisíce a zdály se jediným obrovským bělostným kobercem. Již brzy při strouhách vykvetou blatouchy a zlaté orseje. Temné trsy kapradin vyrůstaly v stínu starých dubů, jejichž kmeny pokrýval mech. Vůně tlení se mísila s jarním povětřím.
Hnali se po stopě mladého daňka. Fingon byl ozbrojen lukem, Maedhros loveckým kopím. Když jim zvíře zmizelo v houštině, mávli nad tím rukou, smáli se a věnovali mu život. Nelovili z hladu; byla to hra, kratochvíle připomínající léta bezstarostného mládí. Jak rádi na chvíli uvěřili, že jsou opět chlapci, šťastnými a blaženými na poledni Valinoru.
Dospěli k řece. Její proud byl dravý. Pramenila v Ered Wethrin a rychle se řítila z kopců do údolí, kde se vlévala do vod jezera Mithrim. V klidných tůňkách pod balvany se duhově blýskala těla velkých pstruhů.
Maedhros odhodil kopí. Jeho hrot se krátce zaleskl a pak se vnořil do vlhkého písku. Teprve potom muž seskočil z koně. Fingon jej pozoroval ze sedla. Maitimo přehodil ohlávku hnědáka přes větev, došel ke zbrani, vytáhl ji z písku a opřel ji o strom. Zuby stáhl rukavici. Drže ji v ústech, chvíli marně zápasil s přezkou sedlové brašny.
„Chceš pomoct?“ nabídl se Findekáno.
Vše náhle jakoby ztemnělo. Iluze štěstí byla ta tam. V Maedhrosových očích se zlostně zablesklo. Příliš pozdě si Fingon uvědomil, co způsobil. Tnul hluboko; ranil hrdost jednorukého muže. Všechna skrytá bolest vyvřela na povrch, slunce se zatáhlo mraky.
„Umím se o sebe postarat,“ zavrčel Maitimo přes kůži v zubech a rozčileně trhnul páskem. Hřebec se vylekal, ohnal se hlavou a popošel stranou.
Fingon seskočil dolů. Dopadl měkce do vlhké půdy. Odvedl koně k vodě a nechal ho pít. Bylo ticho. Husté, bolestné ticho naplněné nevyřčenou křivdou.
Tak mi řekni, co jsem měl dělat?!
Chtěl křičet, mlčel však. Nevěděl, co si má počít. Toužil Maitima obejmout. Ta chvíle trvala strašlivě dlouho.
„Mám hlad,“ ozvalo se a ta prostá slova byla jako vysvobození.
„Já taky,“ odvětil s pocitem obrovské úlevy. „Neměli jsme nechat prchnout toho daňka.“
„Chytni nějakou rybu, máš dvě ruce,“ zasmál se hořce Maedhros.
Přistoupil k druhovi a opřel své čelo o jeho. Prsty mu zajel do vlasů na temeni a majetnicky stiskl. Dlouho jenom tak stáli.
„Mrzí mě to,“ zašeptal Fingon.
„Nemá co. Udělal jsi, co jsi musel.“
Slunce se prodralo mraky. Zase bylo světlo. Sen o dětství byl ale jednou provždy ztracen. Příliš bolesti a žalu leželo v paměti noldorských pánů, než aby se znovu mohli stát chlapci.