Potomek králů - 6. Fáwen
6. Fáwen
Všechno kolem kvetlo, jen Fingonovo srdce usychalo. List od Maitima stále nepřicházel. Findekáno se zatvrdil. Poručil si a ovládl se. Dokázal se usmívat a věnovat se svým povinnostem. Vždy měl pevnou vůli. Jen hluboko uvnitř se stále cítil jaksi neúplný. Zprvu vyhlížel posly, pak čekání vzdal. Nevěděl, jestli se Maedhros stále hněvá, nebo jestli jej zdržují potíže v marce. Nechtěl však o tom moc přemýšlet. Přílišné přemýšlení nikdy nepřineslo nic dobrého.
Aby přišel na jiné myšlenky, nechal si osedlat koně a rozjel se do kraje. Vítr byl vlahý, louky svěže voněly mladou travou a vzduchem se nesl líbezný ptačí zpěv. Na nebi nebyl jediný mráček. Slunce zářilo a hřálo, jako by se usmívalo na tisíce pampelišek, v nichž nalézalo svou vlastní podobu. Dívky si zdobily vlasy zlatými věnci, usmívaly se a radostně jezdci mávaly. Fingon jim kynul zpět, náhle bezstarostný a šťastný.
Mířil na jihovýchod. Lučiny Dor-Lóminu byly protkány stříbrnou sítí potoků a říček, které se nyní leskly jako diadém ve vlasech nevěsty. Remízky bříz se bělaly mezi nimi; listí bylo tmavé a lesklé, ještě zpola pokryté mízou. V dolících rostla sítina a na březích struh se modraly první pomněnky, které odrážely barvu Fingonových očí.
Cválal vpřed a nechtěl se vracet. Měl s sebou vše, co potřeboval na přečkání noci, a skutečně zamýšlel přespat dnes v lukách, sám, svobodný a volný.
Jak se blížil k Nen Lalaith, krajina se proměnila. Míjel usedlosti a obdělaná pole, přibývalo ohrad a na lukách se pásla velká stáda koní. Sady hučely bzukotem včel. Chvíli vedl hřebce po dlážděné silnici, pak z ní odbočil, aby unikl zraku zvědavých poddaných. Nepřál si být poznán.
Polní cesta se vinula k jihu a byla vroubená alejí třešní. Kůra stromů byla tmavá, téměř černá, sukovitá a rozpraskaná jako ústa v mrazu. Jejich koruny se však zdobily nádherou plného květu. Bělostné chomáčky obalovaly každou větévku a dočista skrývaly malinké zelené lístky i stříbrnou slupku dřeva. Vál jen mírný větřík, přesto se s každým dechem vánku snesly na cestu tisíce okvětních plátků. Udusaná hlína byla pokryta silnou vrstvou květů, vše bylo bílé a hebké, jako by napadl sníh.
Na cestu vyběhla dívka. Byla oděná v prostý šat, bílý a hnědý, a zřejmě někam pospíchala. Fingon zastavil koně, zapřel se ve třmenech a zastínil si oči dlaní, aby lépe viděl. Blížila se rychle, přesto byl její pohyb ladný a kroky lehké, jako kdyby tančila. Pleť měla bílou a vlasy černé. Splývaly volně do pasu a v běhu za ní vlály jako krátký plášť. Bílé květy třešní do nich padaly a hasly v nich jako sněhové vločky. A tehdy ji Findekáno v srdci pojmenoval Fáwen, Sněžná dívka.
„Pomoz mi, pane!“ volala v běhu a kynula mu pažemi.
Zatřásl hlavou, jako by byl krátce lapen ve snu a nyní z něho procitl. Seskočil z koně, přehodil mu uzdu a veda zvíře rychle vykročil dívce vstříc.
„Co se stalo?“ promluvil k ní.
Něco rychle řekla. Dokázal vnímat jenom tón jejího hlasu, který byl na ženu hluboký a hebký. Nebyla příliš vysoká, měla žensky klenutou postavu s úzkým pasem, oblými boky a plnými ňadry, a přesto mu čímsi připomněla jeho sestru Írissë, které nyní říkali Aredhel. Stála rovně, hrdě, sálala z ní jakási veliká síla. Ve velkých očích sídlilo odhodlání. Měly zvláštní fialkovou barvu a čímsi připomínaly samet. Findekáno je už někde viděl. Ale kde?
„Posloucháš mě vůbec?!“
Trhl sebou a zastyděl se jako chlapec.
„Ne, odpusť,“ přiznal a cítil, jak mu tvář polívá ruměnec.
„Potřebuji pomoct. Hříbě se špatně otočilo. Nemám na to sílu,“ vysvětlovala ve spěchu, otáčela se a rozmáchlými gesty poháněla Findekána k pastvině.
Klopýtal za ní, zmámeně zíral na míhající se lem její sukně a snažil se pochytit, co po něm chce. Telemnar byl v té věci zřejmě chápavější, protože zaržál a prudce do něj šťouchnul hlavou a přiměl jej ke spěchu.
Fáwen se mrštně přehoupla do ohrady. Teprve teď Fingon docela pochopil, oč se jedná. Neklidná hnědá klisna ležela na boku a snažila se rodit. Tyhle věci obvykle probíhaly hladce, ale tady bylo zjevně něco v nepořádku. Pod ocasem se neukázala ani jedna nožka.
„Tak honem!“ křikla dívka a otočila se k princi.
Nechal koně koněm, pokrčil rameny a přeskočil klády, které tvořily hrazení. Dívka mezitím přiklekla ke kobyle, vyhrnula si rukávy a bez zaváhání do ní ponořila obě ruce až po lokty.
„Je vzpříčené,“ vysvětlila. „Musíme ho otočit, a jestli máš provaz, mohlo by to hodně pomoct.“
„Dojdu pro něj,“ řekl a vypravil se pro lano, které měl svinuté u sedla.
Mnohokrát v životě viděl narození hříběte. Několikrát byl dokonce u toho, když se něco nedařilo. Ale teď měl pocit, že všechno zažívá úplně poprvé. Nechápal, proč je tak strašně moc nervózní. Když podával dívce lano, ruka se mu klepala tak, že se musel uchopit za předloktí, aby to zastavil.
„Musím se dostat k nožkám a uvázat je,“ řekla a unaveně vydechla.
Otřela si čelo a vůbec nedbala na to, že si po tváři rozmazává kobylčinu krev. Fingon jenom přikývl. Fáwen se pustila do práce. Znovu musel obdivovat její nezdolnost a klidnou, vytrvalou sílu, s níž si počínala.
„Je to hotovo, snad,“ oznámila po chvíli. „Zkus zatáhnout. Opatrně. Já už nemůžu.“
Kobyla pochopila, že cesta je volná, nabrala dech a hříbátko vyklouzlo z jejích útrob, jako by nic přirozenějšího ani nebylo.
„Je živé? Je živé?“ opakovala překotně Fáwen a tu se hříbě prudce pohnulo.
Kašlalo a vykýchávalo plodovou vodu a za krátkou chvíli už se snažilo postavit na dlouhé nohy. Byl to tmavý hřebeček s bílou lysinou. Fingon ani nevěda proč pocítil prudkou úlevu a hlasitě se zasmál. Fáwen ho v návalu radosti objala.
„Děkuji ti, pane,“ vzlykla a teď si Findekáno všiml, že jí v očích stojí slzy.
„Nemusíš mi děkovat,“ řekl, ovinul kolem ní paže a sevřel v hrsti její hebké černé vlasy.
Chvíli tak stáli. Pak se dívka odtáhla, snad trochu zahanbena, že objímá cizince, a odstoupila o krok zpět.
„Je to hřebeček,“ usmála se. „Pojmenuji ho po tobě. Jak ti říkají?“
„Findekáno,“ odpověděl se smíchem.
Zděšeně vdechla a zakryla si ústa dlaní. Veliké fialkové oči těkaly tam a sem a zračil se v nich strach. Pak padla na kolena, vzala do dlaně lem Fingonova pláště a přitiskla si jej ke rtům.
„Odpusťte výsosti, já jsem netušila…“ zlomil se jí hlas.
„Vstaň, prosím,“ řekl, „a pověz mi, kdo jsi. Ještě jsem nepotkal mezi Noldor tak silnou a odvážnou dívku.“
Zvedla se, vzala cíp svrchního šatu a otřela si do něj tvář. Stála před ním, unavená, špinavá a vyděšená, a přesto tak půvabná, že se mu málem tajil dech.
„Jmenuji se Ennalossë.“
„První sníh,“ zopakoval Fingon a znovu uviděl třešňové kvítky, jak se v bělostných závějích snášejí k zemi.
„Naicáratiel,“ dodala již pevnějším hlasem, jako by jméno otce bylo štítem, za nějž se lze ukrýt.
„Tak proto znám tvé oči!“ málem vykřikl, když si vybavil Naicáratovu tvář. Pak dodal: „Tvůj otec je skvělý voják a věrný přítel.“
Usmála se. Její pohled však nepatřil Fingonovi. Sametové oči hleděly na malé hříbě, které vratce kráčelo po boku matky.
Pak zasněně vzdychla: „Budu mu říkat Condo*.“* Condo = (quen.) princ, lord
Všechno kolem kvetlo, jen Fingonovo srdce usychalo. List od Maitima stále nepřicházel. Findekáno se zatvrdil. Poručil si a ovládl se. Dokázal se usmívat a věnovat se svým povinnostem. Vždy měl pevnou vůli. Jen hluboko uvnitř se stále cítil jaksi neúplný. Zprvu vyhlížel posly, pak čekání vzdal. Nevěděl, jestli se Maedhros stále hněvá, nebo jestli jej zdržují potíže v marce. Nechtěl však o tom moc přemýšlet. Přílišné přemýšlení nikdy nepřineslo nic dobrého.
Aby přišel na jiné myšlenky, nechal si osedlat koně a rozjel se do kraje. Vítr byl vlahý, louky svěže voněly mladou travou a vzduchem se nesl líbezný ptačí zpěv. Na nebi nebyl jediný mráček. Slunce zářilo a hřálo, jako by se usmívalo na tisíce pampelišek, v nichž nalézalo svou vlastní podobu. Dívky si zdobily vlasy zlatými věnci, usmívaly se a radostně jezdci mávaly. Fingon jim kynul zpět, náhle bezstarostný a šťastný.
Mířil na jihovýchod. Lučiny Dor-Lóminu byly protkány stříbrnou sítí potoků a říček, které se nyní leskly jako diadém ve vlasech nevěsty. Remízky bříz se bělaly mezi nimi; listí bylo tmavé a lesklé, ještě zpola pokryté mízou. V dolících rostla sítina a na březích struh se modraly první pomněnky, které odrážely barvu Fingonových očí.
Cválal vpřed a nechtěl se vracet. Měl s sebou vše, co potřeboval na přečkání noci, a skutečně zamýšlel přespat dnes v lukách, sám, svobodný a volný.
Jak se blížil k Nen Lalaith, krajina se proměnila. Míjel usedlosti a obdělaná pole, přibývalo ohrad a na lukách se pásla velká stáda koní. Sady hučely bzukotem včel. Chvíli vedl hřebce po dlážděné silnici, pak z ní odbočil, aby unikl zraku zvědavých poddaných. Nepřál si být poznán.
Polní cesta se vinula k jihu a byla vroubená alejí třešní. Kůra stromů byla tmavá, téměř černá, sukovitá a rozpraskaná jako ústa v mrazu. Jejich koruny se však zdobily nádherou plného květu. Bělostné chomáčky obalovaly každou větévku a dočista skrývaly malinké zelené lístky i stříbrnou slupku dřeva. Vál jen mírný větřík, přesto se s každým dechem vánku snesly na cestu tisíce okvětních plátků. Udusaná hlína byla pokryta silnou vrstvou květů, vše bylo bílé a hebké, jako by napadl sníh.
Na cestu vyběhla dívka. Byla oděná v prostý šat, bílý a hnědý, a zřejmě někam pospíchala. Fingon zastavil koně, zapřel se ve třmenech a zastínil si oči dlaní, aby lépe viděl. Blížila se rychle, přesto byl její pohyb ladný a kroky lehké, jako kdyby tančila. Pleť měla bílou a vlasy černé. Splývaly volně do pasu a v běhu za ní vlály jako krátký plášť. Bílé květy třešní do nich padaly a hasly v nich jako sněhové vločky. A tehdy ji Findekáno v srdci pojmenoval Fáwen, Sněžná dívka.
„Pomoz mi, pane!“ volala v běhu a kynula mu pažemi.
Zatřásl hlavou, jako by byl krátce lapen ve snu a nyní z něho procitl. Seskočil z koně, přehodil mu uzdu a veda zvíře rychle vykročil dívce vstříc.
„Co se stalo?“ promluvil k ní.
Něco rychle řekla. Dokázal vnímat jenom tón jejího hlasu, který byl na ženu hluboký a hebký. Nebyla příliš vysoká, měla žensky klenutou postavu s úzkým pasem, oblými boky a plnými ňadry, a přesto mu čímsi připomněla jeho sestru Írissë, které nyní říkali Aredhel. Stála rovně, hrdě, sálala z ní jakási veliká síla. Ve velkých očích sídlilo odhodlání. Měly zvláštní fialkovou barvu a čímsi připomínaly samet. Findekáno je už někde viděl. Ale kde?
„Posloucháš mě vůbec?!“
Trhl sebou a zastyděl se jako chlapec.
„Ne, odpusť,“ přiznal a cítil, jak mu tvář polívá ruměnec.
„Potřebuji pomoct. Hříbě se špatně otočilo. Nemám na to sílu,“ vysvětlovala ve spěchu, otáčela se a rozmáchlými gesty poháněla Findekána k pastvině.
Klopýtal za ní, zmámeně zíral na míhající se lem její sukně a snažil se pochytit, co po něm chce. Telemnar byl v té věci zřejmě chápavější, protože zaržál a prudce do něj šťouchnul hlavou a přiměl jej ke spěchu.
Fáwen se mrštně přehoupla do ohrady. Teprve teď Fingon docela pochopil, oč se jedná. Neklidná hnědá klisna ležela na boku a snažila se rodit. Tyhle věci obvykle probíhaly hladce, ale tady bylo zjevně něco v nepořádku. Pod ocasem se neukázala ani jedna nožka.
„Tak honem!“ křikla dívka a otočila se k princi.
Nechal koně koněm, pokrčil rameny a přeskočil klády, které tvořily hrazení. Dívka mezitím přiklekla ke kobyle, vyhrnula si rukávy a bez zaváhání do ní ponořila obě ruce až po lokty.
„Je vzpříčené,“ vysvětlila. „Musíme ho otočit, a jestli máš provaz, mohlo by to hodně pomoct.“
„Dojdu pro něj,“ řekl a vypravil se pro lano, které měl svinuté u sedla.
Mnohokrát v životě viděl narození hříběte. Několikrát byl dokonce u toho, když se něco nedařilo. Ale teď měl pocit, že všechno zažívá úplně poprvé. Nechápal, proč je tak strašně moc nervózní. Když podával dívce lano, ruka se mu klepala tak, že se musel uchopit za předloktí, aby to zastavil.
„Musím se dostat k nožkám a uvázat je,“ řekla a unaveně vydechla.
Otřela si čelo a vůbec nedbala na to, že si po tváři rozmazává kobylčinu krev. Fingon jenom přikývl. Fáwen se pustila do práce. Znovu musel obdivovat její nezdolnost a klidnou, vytrvalou sílu, s níž si počínala.
„Je to hotovo, snad,“ oznámila po chvíli. „Zkus zatáhnout. Opatrně. Já už nemůžu.“
Kobyla pochopila, že cesta je volná, nabrala dech a hříbátko vyklouzlo z jejích útrob, jako by nic přirozenějšího ani nebylo.
„Je živé? Je živé?“ opakovala překotně Fáwen a tu se hříbě prudce pohnulo.
Kašlalo a vykýchávalo plodovou vodu a za krátkou chvíli už se snažilo postavit na dlouhé nohy. Byl to tmavý hřebeček s bílou lysinou. Fingon ani nevěda proč pocítil prudkou úlevu a hlasitě se zasmál. Fáwen ho v návalu radosti objala.
„Děkuji ti, pane,“ vzlykla a teď si Findekáno všiml, že jí v očích stojí slzy.
„Nemusíš mi děkovat,“ řekl, ovinul kolem ní paže a sevřel v hrsti její hebké černé vlasy.
Chvíli tak stáli. Pak se dívka odtáhla, snad trochu zahanbena, že objímá cizince, a odstoupila o krok zpět.
„Je to hřebeček,“ usmála se. „Pojmenuji ho po tobě. Jak ti říkají?“
„Findekáno,“ odpověděl se smíchem.
Zděšeně vdechla a zakryla si ústa dlaní. Veliké fialkové oči těkaly tam a sem a zračil se v nich strach. Pak padla na kolena, vzala do dlaně lem Fingonova pláště a přitiskla si jej ke rtům.
„Odpusťte výsosti, já jsem netušila…“ zlomil se jí hlas.
„Vstaň, prosím,“ řekl, „a pověz mi, kdo jsi. Ještě jsem nepotkal mezi Noldor tak silnou a odvážnou dívku.“
Zvedla se, vzala cíp svrchního šatu a otřela si do něj tvář. Stála před ním, unavená, špinavá a vyděšená, a přesto tak půvabná, že se mu málem tajil dech.
„Jmenuji se Ennalossë.“
„První sníh,“ zopakoval Fingon a znovu uviděl třešňové kvítky, jak se v bělostných závějích snášejí k zemi.
„Naicáratiel,“ dodala již pevnějším hlasem, jako by jméno otce bylo štítem, za nějž se lze ukrýt.
„Tak proto znám tvé oči!“ málem vykřikl, když si vybavil Naicáratovu tvář. Pak dodal: „Tvůj otec je skvělý voják a věrný přítel.“
Usmála se. Její pohled však nepatřil Fingonovi. Sametové oči hleděly na malé hříbě, které vratce kráčelo po boku matky.
Pak zasněně vzdychla: „Budu mu říkat Condo*.“* Condo = (quen.) princ, lord