Potomek králů - 10. Pavučina lží
Já se omlouvám, ale ty postavy už si vážně dělají, co chtějí.
10. Pavučina lží
Dny se krátily, často pršelo a od hor vál studený vítr. Stromy ztrácely listí. Mazlavé bláto pokrývalo nádvoří i bílá schodiště Barad Eithel, jak jej muži z hlídek zanášeli do pevnosti na botách.
Findekáno ležel na pohovce s knihou a sám před sebou předstíral, že čte. Nebyl schopen se soustředit. Hleděl na slova a nemohl se dobrat jejich významu, jako by knihu někdo napsal cizí řečí, které vůbec nerozuměl. Déšť bičoval okenní tabulky, vítr cpal své hubené prsty mezi jejich spáry a tence, žalostně skučel. Plameny voskovic se chvěly a stíny tančily po stěnách svůj odvěký tanec.
Fingon se překulil na břicho. Pohled mu sklouzl k zdobené harfě, která stála v rohu ložnice, opuštěná a zaprášená. Nehrál už dlouho. Napadlo ho, že by ji měl naladit. Zahálka věcem nesvědčila. Harfy ztrácely zvuk, meče rezivěly, šperky ztrácely lesk.
Fingon se protáhl a zívl. Otřel se rozkrokem o pohovku a ucítil tlak ve slabinách. I jeho tělo dlouho zahálelo. Položil knížku na zem. Zavřel oči a zhluboka se nadechnul. Pohnul pánví proti měkkému čalounění, pak znovu a ještě jednou. Představil si Maitimovu nenechavou ruku. Tolik ho chtěl, že málem cítil jeho polibky na páteři. Váhal jen chvíli, než si rozepnul kalhoty, zajel rukou do klína a nedočkavě stiskl. Unikl mu tichý sten. Cítil, že brzy bude po všem. Velmi dlouho to nedělal.
„Finde..!“
Dveře se rozletěly a na prahu stanul Hador. V tu chvíli Fingon ucítil v dlani lepkavé horko.
„Sakra, neumíš klepat?!“ zavrčel chraplavě a rychle otíral ruku do cípu přehozu.
Mladík zrudnul jako zralý plod. Chtěl něco říct, ale hlas mu uvízl v hrdle. Couvl a málem se přerazil o práh. Fingon vstal. Úleva byla tatam, cítil jen frustraci a vztek. Šinul si to k umyvadlu, v chůzi si zapínal kalhoty a nevybíravě klel. Tuto jeho stránku Hador neznal. Děsila ho. Chtěl utéct, ale nohy ho zradily.
Fingon si umyl ruce a ohlédl se ke dveřím.
„Ty jsi ještě tady?“ vydechl překvapeně a povytáhl obočí.
„Já se strašně moc omlouvám,“ vykoktal Hador.
„Cos chtěl?“
„Já nevím! Teda vím! Já jsem… Já chtěl… Já nechtěl…“
Fingon obrátil oči v sloup. Byl to on, kdo se měl cítit trapně, ne ten hoch. Nechat se takhle nachytat. Přesto cítil potřebu nějak to vysvětlit, obhájit se, ospravedlnit své jednání.
„Pojď sem,“ řekl chlapci pevným hlasem, kterým byl zvyklý udílet rozkazy.
Hador se zmátořil, poslechl a posadil se do jednoho z křesel. Fingon došel pro poháry a naplnil je vínem. Jeden podal chlapci, z druhého se bez okolků napil.
„Král si nepřeje, abych pil víno,“ zaprotestoval mladík.
„Koukej to vypít,“ rozkázal Fingon a visel na chlapci pohledem, dokud si Hador nedopřál veliký doušek.
Viděl, že mu nechutná, ale přemáhá se. Pak si přisedl do druhého křesla a naklonil se k mladíkovi tak blízko, že mu málem dýchal do tváře. Chvíli jen mlčel a probíral v hlavě slova.
Poté se pohodlně opřel a spustil: „Předpokládám, že už jsi dost starý na to, abys měl ponětí o tom, cos tady viděl.“
Hador se znovu pořádně napil a váhavě přikývl. V očích mu však stále sídlil strach.
„No a taky doufám, že máš dost rozumu, abys o tom nikomu nevykládal.“
„Já…“ zaváhal Hador, „myslel jsem, že jsi říkal, že elfové jsou v tomhle jiní. A že nemyslíš na ženy. A že tohle…“
Fingon si povzdechnul a dopřál si další velký doušek. Měl to nechat být. Nebyl si jist, jak tohle Hadorovi vysvětlit a jestli mu to vůbec vysvětlovat chce. Cítil, jak se mu do tváře žene ruměnec.
„I elfové občas… ehm, myslí na ženy.“
„Znám ji?“ zeptal se hoch, strach z očí mu náhle zmizel a vystřídala ho spiklenecká světýlka.
Fingon zavrtěl hlavou.
„Určitě je to nějaká krásná elfská princezna,“ spekuloval Hador. Víno mu rozvázalo jazyk a rozpaky ho opustily jako mávnutím kouzelného proutku.
„Kdepak,“ usmál se Fingon. „Je to holka od koní.“
Sám netušil, proč to řekl. Vnímal to jako hru. Nemohl vyzradit tajemství, vymyslel si tedy jiné. A Fáwen byla krásná. Bylo by snadné ji milovat, myslet na ni a toužit.
Mladík na elfa nevěřícně hleděl. Chvíli bylo ticho. Pak Hadorovi došlo, že má ještě víno, a na jeden hlt pohár vyprázdnil.
„Chceš další?“ zeptal se podbízivě Fingon. Věděl, že zítra bude Hadorovi zle a škodolibě mu to přál. Hador přikývl.
„A ona ví, že ji miluješ?“ zeptal se, když mu Findekáno dolil.
„Neví,“ řekl Fingon.
Jak by mohla vědět něco, co není pravda? Ano, myslíval na ni, přemýšlel o ní, ale milovat ji? Miloval Maitima; vždycky to tak bylo. Nemohl milovat někoho jiného.
„A proč jí to neřekneš?“
„Proč bych měl?“
„Protože ona se do tebe taky zamiluje a pak se vezmete, ne?“ vykřikl málem Hador a plácl se do čela. „Nikdy bych nevěřil, že někdo tak starý jako ty může být tak hloupý!“
Fingon si pohoršeně odkašlal. Hador zaskočeně uhnul pohledem, ale vypité víno mu rychle vrátilo odvahu.
„Nebo by s tím král nesouhlasil?“ zamyslel se.
„Ten by byl bez sebe radostí,“ zavrčel Findekáno a dolil si.
„Tak v čem je problém?“
„Asi v ničem,“ konstatoval Fingon chladně.
Zamotal se do toho víc, než by si byl býval přál. Zmítal se jako moucha v pavučině lží. Čím víc se snažil z ní prchnout, tím blíže se ocital středu. Proklínal se, že měl potřebu cokoliv s Hadorem řešit.
„Tak kdy pojedeš na námluvy?“
„Už ti někdo řekl, že jsi neuvěřitelně otravný, bráško?“
Hador se zahihňal, dopil pohár a bez ptaní si nalil další.
„Kapitán Alcaráto, Nenwen, jeden podkoní, který nevím, jak se jmenuje,“ vypočítával Hador na prstech a jazyk se mu už značně pletl, „Elefinde od lučištínků, jeho bratr…“
„Já se z tebe zblázním,“ odfrknul si Fingon.
Hador náhle zbledl, chytil nádech do zelena a na čele mu vyskočily velké kapky potu.
„Asi budu…“ nedořekl a chytil se za ústa.
Findekáno zaklel a natáhl se na polici pro nejbližší věc, do které by Hador mohl zvracet. Trpasličí dračí přilba se pomalu plnila natráveným vínem a hadorovou večeří. Nakonec je ta ošklivá věc aspoň k něčemu dobrá, pomyslel si Fingon a hořce se zasmál. Každopádně si byl jist, že na hlavu si ji už nikdy nevezme, i kdyby mu měla sedět jako ulitá, což rozhodně neseděla. Možná ji věnuje Hadorovi. Jako dobrou připomínku toho, že by neměl tolik pít.
10. Pavučina lží
Dny se krátily, často pršelo a od hor vál studený vítr. Stromy ztrácely listí. Mazlavé bláto pokrývalo nádvoří i bílá schodiště Barad Eithel, jak jej muži z hlídek zanášeli do pevnosti na botách.
Findekáno ležel na pohovce s knihou a sám před sebou předstíral, že čte. Nebyl schopen se soustředit. Hleděl na slova a nemohl se dobrat jejich významu, jako by knihu někdo napsal cizí řečí, které vůbec nerozuměl. Déšť bičoval okenní tabulky, vítr cpal své hubené prsty mezi jejich spáry a tence, žalostně skučel. Plameny voskovic se chvěly a stíny tančily po stěnách svůj odvěký tanec.
Fingon se překulil na břicho. Pohled mu sklouzl k zdobené harfě, která stála v rohu ložnice, opuštěná a zaprášená. Nehrál už dlouho. Napadlo ho, že by ji měl naladit. Zahálka věcem nesvědčila. Harfy ztrácely zvuk, meče rezivěly, šperky ztrácely lesk.
Fingon se protáhl a zívl. Otřel se rozkrokem o pohovku a ucítil tlak ve slabinách. I jeho tělo dlouho zahálelo. Položil knížku na zem. Zavřel oči a zhluboka se nadechnul. Pohnul pánví proti měkkému čalounění, pak znovu a ještě jednou. Představil si Maitimovu nenechavou ruku. Tolik ho chtěl, že málem cítil jeho polibky na páteři. Váhal jen chvíli, než si rozepnul kalhoty, zajel rukou do klína a nedočkavě stiskl. Unikl mu tichý sten. Cítil, že brzy bude po všem. Velmi dlouho to nedělal.
„Finde..!“
Dveře se rozletěly a na prahu stanul Hador. V tu chvíli Fingon ucítil v dlani lepkavé horko.
„Sakra, neumíš klepat?!“ zavrčel chraplavě a rychle otíral ruku do cípu přehozu.
Mladík zrudnul jako zralý plod. Chtěl něco říct, ale hlas mu uvízl v hrdle. Couvl a málem se přerazil o práh. Fingon vstal. Úleva byla tatam, cítil jen frustraci a vztek. Šinul si to k umyvadlu, v chůzi si zapínal kalhoty a nevybíravě klel. Tuto jeho stránku Hador neznal. Děsila ho. Chtěl utéct, ale nohy ho zradily.
Fingon si umyl ruce a ohlédl se ke dveřím.
„Ty jsi ještě tady?“ vydechl překvapeně a povytáhl obočí.
„Já se strašně moc omlouvám,“ vykoktal Hador.
„Cos chtěl?“
„Já nevím! Teda vím! Já jsem… Já chtěl… Já nechtěl…“
Fingon obrátil oči v sloup. Byl to on, kdo se měl cítit trapně, ne ten hoch. Nechat se takhle nachytat. Přesto cítil potřebu nějak to vysvětlit, obhájit se, ospravedlnit své jednání.
„Pojď sem,“ řekl chlapci pevným hlasem, kterým byl zvyklý udílet rozkazy.
Hador se zmátořil, poslechl a posadil se do jednoho z křesel. Fingon došel pro poháry a naplnil je vínem. Jeden podal chlapci, z druhého se bez okolků napil.
„Král si nepřeje, abych pil víno,“ zaprotestoval mladík.
„Koukej to vypít,“ rozkázal Fingon a visel na chlapci pohledem, dokud si Hador nedopřál veliký doušek.
Viděl, že mu nechutná, ale přemáhá se. Pak si přisedl do druhého křesla a naklonil se k mladíkovi tak blízko, že mu málem dýchal do tváře. Chvíli jen mlčel a probíral v hlavě slova.
Poté se pohodlně opřel a spustil: „Předpokládám, že už jsi dost starý na to, abys měl ponětí o tom, cos tady viděl.“
Hador se znovu pořádně napil a váhavě přikývl. V očích mu však stále sídlil strach.
„No a taky doufám, že máš dost rozumu, abys o tom nikomu nevykládal.“
„Já…“ zaváhal Hador, „myslel jsem, že jsi říkal, že elfové jsou v tomhle jiní. A že nemyslíš na ženy. A že tohle…“
Fingon si povzdechnul a dopřál si další velký doušek. Měl to nechat být. Nebyl si jist, jak tohle Hadorovi vysvětlit a jestli mu to vůbec vysvětlovat chce. Cítil, jak se mu do tváře žene ruměnec.
„I elfové občas… ehm, myslí na ženy.“
„Znám ji?“ zeptal se hoch, strach z očí mu náhle zmizel a vystřídala ho spiklenecká světýlka.
Fingon zavrtěl hlavou.
„Určitě je to nějaká krásná elfská princezna,“ spekuloval Hador. Víno mu rozvázalo jazyk a rozpaky ho opustily jako mávnutím kouzelného proutku.
„Kdepak,“ usmál se Fingon. „Je to holka od koní.“
Sám netušil, proč to řekl. Vnímal to jako hru. Nemohl vyzradit tajemství, vymyslel si tedy jiné. A Fáwen byla krásná. Bylo by snadné ji milovat, myslet na ni a toužit.
Mladík na elfa nevěřícně hleděl. Chvíli bylo ticho. Pak Hadorovi došlo, že má ještě víno, a na jeden hlt pohár vyprázdnil.
„Chceš další?“ zeptal se podbízivě Fingon. Věděl, že zítra bude Hadorovi zle a škodolibě mu to přál. Hador přikývl.
„A ona ví, že ji miluješ?“ zeptal se, když mu Findekáno dolil.
„Neví,“ řekl Fingon.
Jak by mohla vědět něco, co není pravda? Ano, myslíval na ni, přemýšlel o ní, ale milovat ji? Miloval Maitima; vždycky to tak bylo. Nemohl milovat někoho jiného.
„A proč jí to neřekneš?“
„Proč bych měl?“
„Protože ona se do tebe taky zamiluje a pak se vezmete, ne?“ vykřikl málem Hador a plácl se do čela. „Nikdy bych nevěřil, že někdo tak starý jako ty může být tak hloupý!“
Fingon si pohoršeně odkašlal. Hador zaskočeně uhnul pohledem, ale vypité víno mu rychle vrátilo odvahu.
„Nebo by s tím král nesouhlasil?“ zamyslel se.
„Ten by byl bez sebe radostí,“ zavrčel Findekáno a dolil si.
„Tak v čem je problém?“
„Asi v ničem,“ konstatoval Fingon chladně.
Zamotal se do toho víc, než by si byl býval přál. Zmítal se jako moucha v pavučině lží. Čím víc se snažil z ní prchnout, tím blíže se ocital středu. Proklínal se, že měl potřebu cokoliv s Hadorem řešit.
„Tak kdy pojedeš na námluvy?“
„Už ti někdo řekl, že jsi neuvěřitelně otravný, bráško?“
Hador se zahihňal, dopil pohár a bez ptaní si nalil další.
„Kapitán Alcaráto, Nenwen, jeden podkoní, který nevím, jak se jmenuje,“ vypočítával Hador na prstech a jazyk se mu už značně pletl, „Elefinde od lučištínků, jeho bratr…“
„Já se z tebe zblázním,“ odfrknul si Fingon.
Hador náhle zbledl, chytil nádech do zelena a na čele mu vyskočily velké kapky potu.
„Asi budu…“ nedořekl a chytil se za ústa.
Findekáno zaklel a natáhl se na polici pro nejbližší věc, do které by Hador mohl zvracet. Trpasličí dračí přilba se pomalu plnila natráveným vínem a hadorovou večeří. Nakonec je ta ošklivá věc aspoň k něčemu dobrá, pomyslel si Fingon a hořce se zasmál. Každopádně si byl jist, že na hlavu si ji už nikdy nevezme, i kdyby mu měla sedět jako ulitá, což rozhodně neseděla. Možná ji věnuje Hadorovi. Jako dobrou připomínku toho, že by neměl tolik pít.