Paralelní vesmír, v němž jeden nájemný lovec ke klonům přijde 11
Musím se přiznat, že pod pojmem 'Ordova holka' jsem si rozhodně nepředstavovala Besany. Oslnivě krásná, dlouhé blonďaté vlasy, vhodná spíš do holofilmového průmyslu, než do kanceláře, kde ještě donedávna pracovala. Ale s Ordem k sobě prostě pasovali.
„Jsem ráda, že je tu taky nějaká žena,“ poznamenala Besany a usmála se, „někdy mi z téhle přemíry mužů jde hlava kolem. Třeba v době jídla.“
Kluci se cpali. U velikého stolu teď kromě těch, co jsem znala, seděl i Mereel a Kom'rk. Ti dva, co se mi pokoušeli přeparkovat loď.
„No, já ale nejsem moc… společenská.“
„Já také ne. Finanční audity ti příliš příležitostí nenabídnou,“ řekla Besany, „ale stačí, že na sebe můžem spiklenecky mrkat,“ dodala.
„Tak to ano. Spiklenecké mrkání ovládám dokonale.“
Besany se zase usmála a pokračovala v jídle.
Koukala jsem do talíře a posouvala jídlo sem a tam.
„Nechutná?“ zeptal se Skirata.
„Ale ano, jen nemám hlad.“
„Tak to nejez. Kluci to sní.“
Odsunula jsem talíř. Okamžitě se ho zmocnil Berek a než jsem stačila napočítat do pěti, s Thonem a Correm ho vyčistili tak, že nezůstal ani drobeček. Vzpomněla jsem si na rodianské piraně. Taky dokázaly sežrat cokoliv rychlostí blesku, ale v klonech měly těžkou konkurenci.
„Bereku?“
„Ano?“ zeptal se poručík.
„Máš rád čokoládovo-ořechový dort?“
„Nikdy jsem ho neměl, ale určitě ho miluju.“
„Prosím?“
„Gwen, ptát se kteréhokoliv mého chlapce, jestli má rád sladké, je zbytečné. Všichni sladké zbožňují.“
„Ah…“
„Proč se ptáš? Máš nějaký?“ zeptal se Mereel, „neříkej, že byl v té vybuchlé lodi. Taková škoda. Vod’ika, proč my jsme se nepodívali pořádně!“
Mereel i Kom’rk vypadali tak strašně smutně, že jsem je spěchala uklidnit.
„Ne, v lodi žádný dort nebyl.“
„Uf, to se mi ulevilo! A proč jsi se tedy ptala?“
„Já… zdálo se mi…“
„Co?“
„Berek seděl u stolu, před sebou rozebraný blaster a v ruce kus dortu. Vypadal úplně spokojeně.“
„To se nedivím, když má nějakou zbraň na rozebrání a něco k jídlu, je nejšťastnější.“
„A nechceš třeba ten dort udělat? Abych zjistil, jak moc ho miluju?“
Berek se na mě podíval s napůl prosebným a napůl smutným výrazem. Vypadal jako hladové mládě.
„No, já se podívám do kuchyně, jestli tam je všechno… a když ne, tak by se snad dalo něco koupit ve městě. Takže zítra k večeři by byl.“
„Vydržíš to, ad’ika?“ zeptal se Skirata.
Berek si dramaticky povzdechl.
„Nevím, možná do té doby umřu hlady.“
Všichni se zasmáli a Thon začal sklízet nádobí. Atin mu pomáhal a já se pomalu rozjela za nimi do kuchyně, kam ty věci odnášeli. Opřela jsem se o linku a otevřela skříň se zásobami. Mouka, cukr, vyškvařený tuk, u kterého musím zkusit, jak bude chutnat smíchaný s cukrem, ořechy, ty je třeba opražit a rozsekat. Kakao a další suroviny na výrobu čokolády. Koření. V lednici byla i smetana.
„Tak co? Uděláme výpravu za jídlem nebo je tu všechno, co potřebuješ?“
Berek se mi zjevil za zády, hrábl po oříškách a nasypal si jich plnou hrst do pusy.
„Je tu všechno. Až na ty ořechy.“
„Ty jsou ještě ve skladu,“ řekl Atin a přinesl nejmíň pětikilové balení.
„Můžeš ty dorty udělat dva? Nebo tři? Třeba zjistíme, že ho někdo z nás miluje víc než Berek.“
„Radši jich udělám pět.“
„Já ti pomůžu,“ ozvala se ode dveří Besany, „aspoň budeš mít jistotu, že ti je nesním zasyrova.“
„Děkuju. Mohly bychom teď udělat základ. Přes noc by krásně vychladl.“
„Takže my ti pomáhat nesmíme?“ ozval se Thon.
„My jsme náhodou dobří pomocníci,“ řekl Berek.
„Podržíme.“
„Umícháme.“
„Sníme zbytky...,“ zamumlal Atin.
„Raději zmizte, než vás přetáhnu vařečkou,“ zahrozila jim Besany.
Kluci se zašklebili a zmizeli v jídelně.
„Dobře. Takže, co ti mám podat?“
Upečené korpusy byly dány na mřížky, aby vychladly.
„Možná bychom měly ještě oznámit, že se jich nikdo nesmí pod nějakým hrozným trestem ani dotknout.“
„Stačí, když jim řekneme, že když je sní, tak už další neuděláme, ne?“
„No, když to řekneme dostatečně důrazně… ty je neznáš, jsou to kobylky. Zatracení kaminoanci!“ zavrčela najednou Besany a zbytečně energicky otírala pult.
„Proč?“ zeptala jsem se.
„Proč? Víš, kolik jim je?“
„Klukům? No, tak okolo pětadvaceti, třiceti, ne?“
„Je jim dvanáct.“
Poklesla mi čelist.
„Cože?“
„Dvanáct. Ty zatracení žabožrouti jim zrychlili stárnutí. Stárnou dvakrát rychleji než normální lidi. Proto mají taky takový apetit a proto se občas chovají jako malí kluci.“
„Ah…“
Besany utírala pult a něco vrčela. Seděla jsem v křesle a pomalu mi docházelo, co řekla. Se všemi možnostmi, co mi moje někdy až příliš bujná fantazie předložila. Zatraceně... zatraceně!
„Besany?“
„Ano?“
„Vyndej ještě formy. Uděláme těch dortů osm.“
Než se upekly další dorty, vyptala jsem se Besany na všechno, o čem byla ona ochotna povídat. Nebylo toho moc, většinou mě odkázala na Kala, ale i to málo stačilo, abych cítila touhu někomu urvat hlavu.
„A to se proti tomu nedá nic dělat?“ zeptala jsem se nakonec.
„Kal se snaží to zrychlené stárnutí zastavit, ale... je to složité.“
„To věřím.“
Pomalu jsme uklidily kuchyň a než jsme odešly, vyndala jsem si ještě suroviny na přípravu krému. Besany sklidila nádobí a pak jsme se vrátily do jídelny.
„To je dost, že jdete. Nemůžete trávit večery v kuchyni, adike.“
„Měly jsme nějaké holčičí povídání Kale.“
„Chápu.“
„A abych řekla pravdu, jsme obě už docela unavené, takže si půjdem lehnout. Dobrou noc.“
„Dobrou.“
Besany se opřela do mého vozíku a nahoru mě dostala v rekordním čase.
„Co to má znamenat? Chtěla jsem...“
„Chtělas dostat z Kala všechno, co jsem ti neřekla já,“ Besany vjela ke mně do pokoje a sedla si do křesla, „Gwen, nech to teď být. Zeptáš se ho ráno. Nebo počkej, až se vrátí Mimas. A až se vrátí, postupuj pomalu. To, co se dozvíš, bude dost ošklivé, nezařiď si noční můry jako já.“
„Myslím, že je budu mít stejně. Mám dost značnou představivost. Což je v tuhle chvíli na škodu.“
„Tak si to ještě nezhoršuj vyptáváním.“
„Nebudu.“
„To bude nejlepší. Hezky se vyspi. Dobrou noc.“
„Dobrou.“
Besany se zvedla z křesla a ve dveřích se ještě zastavila.
„Prostě ho udělej šťastným. To je to, co potřebuje. To je to, co potřebují všichni. O zbytek se Kal’buir postará.“
Na chodbě zaklapaly podpatky a pak klaply dveře. Vstala jsem a zavřela ty svoje.
„Udělat šťastným… pokusím se, Besany.“
Ráno jsem se odplížila do kuchyně jako zloděj. Celý dům ještě spal a venku byla tma, i když podle hodin mělo už každou chvíli svítat. Míchala jsem krém a v duchu se zabývala lákavými představami kaminoanců trhaných na kusy. Ušlehaný krém jsem dala do chladničky a začala jsem rozřezávat korpusy. Byly dost vysoké, takže bych mohla zvládnout i čtyři části. U řezání druhého jsem si uvědomila, že nemám sirup na potření. Zatraceně, vždycky na něj zapomenu! Vlezla jsem do spíže a rozhlížela se. Potřebuji něco sladkého, co půjde dohromady s čokoládou a ořechy... vida! Nakládané alderaanské višně! To půjde, jen je rozvařím a odpařím a zahustím a bude. Vysypala jsem do hrnce tři velké sklenice, než jsem usoudila, že by to mohlo stačit. Teď jen pomalu vařit, to ovoce se rádo připaluje a taky pěkně prská. Zakrátko to v hrnci mírně bublalo a já pokračovala v rozkrajování korpusů. V dělání dortů v takovémhle množství je vždycky problém s prostorem. A i když je kuchyně veliká a stůl ještě větší, rozřezané kusy se tam prostě odmítají vejít. Takže dorty byly všude. I na židlích a v troubě. Ale to se postupně zase seskládá dohromady. Teď už jen najít dostatečně veliké talíře...
„Co to děláš?!“ rozčileně se ozvalo ode dveří, zrovna když jsem se natahovala nahoru do police s nádobím.
Málem jsem to všechno upustila. Když jsem porcelán odvrátila od setkání s podlahou, vykoukla jsem zpoza dvířek.
V kuchyni stál Tyros a nevypadalo to, že by ho přílákala vůně.
„Co se děje?“ zeptala jsem se.
„Neposloucháš příkazy lékaře, to se děje!“
„Jak to? Vždyť si řekl...“
„Že když se mi to bude líbit, tak ti dovolím chodit. Ale musím to vidět! Jak dlouho tu pobíháš?“
„Nevím, asi dvě hodiny...“
„Ukaž mi tu nohu!“ zavrčel kapitán.
Sedla jsem si na nejbližší volnou židli, vyhrnula si sukni a natáhla nohu. Tyros zamračeně zkoumal ránu.
„Vidíš? Je to...“
„Ticho! Mám sto chutí tě poslat zpátky do postele.“
„Ale vždyť ta noha je v pořádku.“
„Ne proto, ale za trest. Ale nepošlu. Ale laskavě mi slib, že dneska nebudeš chodit na třicetikilometrové výlety.“
„Rozumím.“
Mírně uklidněný Tyros se rozhlédl po kuchyni.
„Kolik těch dortů vlastně bude?“
„Osm...“
„Víš, že riskuješ?“ zeptal se Tyros a hrábl do mísy s krémem.
„Co?“
„Že se za tebou potáhne skupina vojáků a bude chtít, abys jim vařila,“ řekl kapitán a olizoval si prsty, „mňam, to je dobrý.“
„Nekraď mi to!“
„Měla bys mi misku dát. Abych neřekl Mimasovi, že neposloucháš. Víš, jak se bude zlobit?“
„Já… nechám ti vylízat mísu od krému.“
„Hm…“
„Můžeš taky dojíst třešně, co mi zbydou.“
„Dobře, Mimasovi nic neřeknu. Ale tohle se nesmí opakovat.“
„Nebude, slibuju.“
„Výborně, jsme domluveni. Misku krému a třešně. A nasyp tam nějaké ty oříšky.“
„Ty, Tyrosi...“
„No?“
„Nevydíráš ty mě teď náhodou?“
„To není vydírání, generále. To je cena za mlčenlivost,“ objasnil mi to kapitán a odešel.
„Zvláštní... mně to přijde jako vydírání,“ zamumlala jsem, ale Tyros už mě neslyšel.
Skládala jsem jeden dort za druhým a až u třetího mi to došlo.
„Generále?“ řekla jsem zmateně, „copak já jsem nějakej generál? To by mi tak ještě scházelo.“
Mávla jsem rukou a pokračovala ve skládání. Plochy plné rozkrájených dortů se vyprazdňovaly a naopak v chladící místnosti se na polici množily dorty složené. Krém mi vyšel akorát. I s tím úplatkem pro Tyrose. Spokojeně jsem koukala na hotové dorty. Teď jen aby to vydrželo do večera.
Akorát jsem byla hotová s úklidem, když se do kuchyně přišoural rozespalý Thon.
„Dobré ráno, generále,“ zamumlal a mírně náměsíčně dal vařit vodu.
„Nechceš si jít ještě lehnout? Já bych to uvařila,“ nabídla jsem se, protože to vypadalo, že se vůbec nevyspal.
„To je dobrý,“ odmítl a začal se hrabat v nádobí.
„Co to máte s tím generálem?“
„Co?“
„Já nejsem generál.“
Thon se na mě díval značně zmateně.
„A někdo to tvrdí?“
„Ano, drahý Thone. Tyros a ty.“
„Já nic takovýho netvrdím.“
„Když jsi přišel, tak jsi mi řekl generále.“
Thon se zamyslel.
„Vážně? A určitě jsem neřekl Gwen?“
„Určitě. Ona se ta dvě slova dají těžko zaměnit.“
„Skutečně?“
„Skutečně. Takže proč generál?“
Thon si prohrábl vlasy. Tohle gesto měli kluci společné. Asi od Skiraty.
„Nevím,“ řekl.
„Tak přece mě nebudeš titulovat generále pro nic za nic.“
„To ne. Ale... vždyť se to k tobě hodí.“
Pochybovačně jsme zvedla obočí.
„Vážně? Jsem civilista až do morku kostí. V celé širé rodině jsme nebyli ani v domobraně, natož v armádě. A ty mi řekneš, že se to ke mně hodí?“
„Mohli bychom ti taky říkat Mistře.“
„Ještě lepší. Vypadám snad jako... počkej, to myslíš vážně?“
Thon se teď už tvářil úplně probuzeně a tak trochu nešťastně.
„Máme ten dojem.“
„Že jsem Jedi?“
„Hm.“
„Všichni?“
„Hm. Asi ne tak silný jako Mimas, ale prostě mluvit o tobě jako o generálovi a Mistrovi není divné.“
„No nazdar. Už aby přiletěl ten Kenobi, jinak se zblázním.“
„Neboj gene... Gwen. My ti to nedovolíme.“
„Se zbláznit? Ono šílenství žádá o svolení?“
„Potřebuješ na čerstvý vzduch. Vyčistit si hlavu,“ oznámil mi Thon, „po snídani s námi půjdeš na procházku.“
„Rozkaz,“ zavrčela jsem.
Po značně opulentní snídani (i když na naplněné, až přecpané stoly jsem si začínala zvykat. A zrovna tak jsem si zvykla, že to kluci spořádají) se všichni začali oblékat a vůbec se chystat ven.
„Tyrosi, prosím tě, vzal bys ty hrníčky?“ zeptala jsem se kapitána, v každé ruce kus nádobí.
„Jistě,“ řekl Tyros a spolu jsme zamířili do kuchyně.
Začala jsem strkat nádobí do myčky.
„Miska je v lednici,“ řekla jsem do zvuků cinkajícího porcelánu.
Tyros se zazubil a hrábl tam. Následně mi sebral z hromady čistého nádobí lžíci, sedl si na stůl a začal jíst.
„Hmmm... to je dobrota.“
„Tyrosi, můžu jít taky ven?“
„Mhmm...“
„Prosím?“ otočila jsem se od myčky.
Tyros měl plnou pusu krému, šmouhu od čokolády na nose a ve tváři naprosto blažený výraz.
„Počkám, až zase budeš při smyslech,“ řekla jsem a pokračovala ve skládání nádobí.
„Říkala jsi něco?“ zeptal se za chvilku a pečlivě vylizoval misku.
„Ptala jsem se, jestli můžu taky ven.“
Tyros přidal prakticky čistou misku ke hromadě nádobí v myčce a zamyslel se.
„No, když nebudeš pobíhat po okolí, tak proč ne?“
„V té hromadě sněhu, co je venku, se běhat nedá.“
„No vida. Tak ven můžeš. Je tam hezky a aspoň se provětráš.“
„Utři si pusu, máš čokoládu až za ušima.“
„Vážně? Není možné, byl jsem tak opatrný, aby ani kousíček nepřišel nazmar.“
„To je pravda. Skoro jsi tu misku snědl. Počkej.“
Vzala jsem ubrousek, namočila ho a pečlivě Tyrosovi otřela nos.
„Díky,“ zašklebil se.
„Nemusí všichni vědět, žes dostal závdavek k dortu.“
„A kde vlastně jsou?“ rozhlédl se Tyros kuchyní.
„V chladu a to mi připomíná... pojď.“
Vzala jsem kapitána za ruku a táhla ho do jídelny. Tam byli shromážděni všichni, nikdo nechyběl.
„Půjdeš s námi, Gwen?“ zeptal se Skirata.
„Jo, jen si vezmu nějakou bundu. Ale nejdřív bych chtěla něco říct. Vám všem. Jsou hotový dorty a já od vás chci slib, že je nebudete oždibovat, odkrajovat z nich kousky, popřípadě, že je nesníte. Když to vydržíte až do večera, tak budou ještě lepší. Vážně. Slíbíte mi to?“
Jídelnou zaznělo mírně neurčité mručení.
„Pane Skirato, zaručíte se mi za svoje chlapce?“
Seržant přikývl.
„Dobře. Já si jen dojdu pro tu bundu.“
Za chvilku jsem byla zpátky a všichni jsme zamířili ven, do krásného slunného rána.
Sníh se třpytil, obloha byla modrá a vzduch křišťálově průzračný.
„To by se to koulovalo,“ řekla jsem.
Tiše a spíš pro sebe, ale Berek to slyšel.
„Co je koulování?“ zeptal se.
„To je jedna taková hra. Uplácáš ze sněhu koule, takhle.“
Shýbla jsem se a uhnětla jednu na ukázku.
„Ne moc tvrdé a ne moc měkké. No a pak je po ostatních házíš.“
„Proč?“ zeptal se Ordo.
„Protože je to zábava.“
Ordo se zamračil.
„Mně se to moc zábavné nezdá. Nevidím v tom…co to…“
Než stačil doříct větu, koule ho trefila do ramene a sníh mu zalezl za krk. Nahnula jsem se, abych viděla, kdo byl tak opovážlivý. Kousek od nás stála Besany, uplácávala další kouli a chichotala se.
„No jen počkej,“ zahrozil jí Ordo a shýbl se pro munici.
Za minutu se rozpoutala sněhová bitva všichni proti všem.