Paralelní vesmír, v němž jeden nájemný lovec ke klonům přijde 13
„A tohle mi taky moc chybělo,“ zamumlal po chvíli, sedl si do křesla a přitáhl si mě na klín.
„Křeslo?“ zeptala jsem se.
„Jistě,“ odpověděl a olíbával mi krk, „zamiloval jsem si ho a budu ho nosit všude sebou.“
„Hmm... možná by sis na něj měl přidělat kolečka...“
„Nebo repulzory. Ale mám štěstí,“ zašeptal mi do ucha, „že to křeslo umí chodit samo. Tedy pokud si nezraní nohu, že ano. Jak to vlastně vypadá? Hojí se to dobře?“
„Ehm... jo.“
„No, pro jistotu se ještě zeptám Tyrose.“
Schoulila jsem se Mimasovi do náruče a zavřela oči. Byla jsem teď naprosto spokojená.
„Gwen?“
„Hmm?“
„Už se ví, kdy přijede ten Kenobi?“
„Nevím, kluci nic neříkali a Bardan tu ani není.“
„Dobře, takže máme čas.“
„Chtěl bys něco dělat?“
„Co myslíš?“
„Ehmm…“
Opět jsem zrudla.
„Není… není to trochu brzo?“ zamumlala jsem mu do hrudníku.
Vzal mě za bradu a zvedl mi hlavu, aby mi viděl do očí.
„Máš ten pocit?“
„Ne…,“ vydechla jsem, „ale jsi si jistý?“
Vzal mě do náruče a přesunul na postel.
„Já? Naprosto. A ty?“
Dokázala jsem jen přikývnout. Mimas mě pohladil po tváři a znovu políbil. Pokusila jsem se mu rozepnout tuniku, ale ruce se mi třásly tak, že jsem to nezvládla.
„Zatraceně…“
Usmál se.
„Nepospíchej, máme dost času.“
„Já vím, jen…“
„Šššš…,“ přitiskl mi prst na rty a pomalu mi začal rozepínat košili.
Na rozdíl ode mě se mu ruce neklepaly. Blaženě jsem si povzdechla a natočila se, aby měl jednodušší práci. Pak někdo zaklepal na dveře.
„Ano?“ pronesl poněkud nevrle Mimas.
„Přijel generál Kenobi,“ ozvalo se zvenčí.
„Už?“ hlesla jsem.
„A kde je teď?“ zeptal se Mimas.
„Dole v hale. Bard'ika a Kal'buir ho tam zdržujou. Můžu ho přivést?“
Mimas řekl něco mandaloriansky a zpoza dveří se ozval smích.
„Nerozčiluj se, vod'ika. Klidně můžu říct, že Gwen spí.“
„Ne, to je dobrý. Přiveď ho. A Bennare?“
„No?“
„Nepospíchejte.“
„Rozkaz, veliteli.“
Mimas vstal a pokrčil rameny.
„Jedi. Vybere si vždycky neomylně tu nejnevhodnější chvíli.“
Vstala jsem taky, pozapínala si košili a uhladila deku na posteli.
„Říkals, že máme dost času. Malé zdržení nám nic neudělá.“
„Tobě možná ne, ale já se teď cítím trochu... nepohodlně.“
Očima jsem sjela dolů. Skutečně.
„Ehm... možná by bylo lepší, kdyby... sis sedl?“
Mimas usedl do křesla, ale pak se přestěhoval na židli.
„Proč jsi nezůstal v tom křesle?“ zeptala jsem se
„Nenechám tě sedět na tvrdý židli,“ řekl, vstal a po chvilce přehrabování v truhle na sebe hodil volný svetr.
„Odemknout jsem taky chtěl. A vlastně si klidně můžu dojít pro vlastní křeslo.“
Mimas vyšel z pokoje a podle hlasů jsem pochopila, že potkal Bennara s Kenobim. Za chvilku vešli všichni do pokoje, kluci nesli druhé křeslo, které bylo položeno vedle mého.
„Tak tady jsme. Dovol, abych ti představil generála Kenobiho,“ řekl Bennar.
Vousatý muž, odhadem tak kolem pětatřiceti, v jedijském, armorem vylepšeném oblečení, se mírně uklonil.
Zamyslela jsem se. Teď, když jsem ho viděla, mi přišel známý. I ty jasně modré oči, kterými si mě měřil. Kenobi… kde jsem to jen…
„Obi-Wan Kenobi?“ zeptala jsem se.
Usmál se.
„Má pověst mě předchází.“
„No... nevím. Vzpomeňte si na dobu před sedmnácti lety. Byl jste se svým učitelem na misi na planetě Rylos. Byli jste v takovém malém městečku, sháněli jste...“
Nedořekla jsem, Mistr Kenobi si vzpomněl.
„Vy jste to děvčátko! To, co do mně vrazilo!“
„Tedy, vrazil jste vy do mě, ale to je vedlejší.“
Mistr udiveně zavrtěl hlavou.
„Galaxie je malá.“
„To ano. Jak se máte?“
„Na to, že je válka? Docela dobře.“
„A co váš učitel? Jak on... Qui-Gon?“
Tentokrát Mistr zavrtěl hlavou ne udiveně, ale smutně.
„Zemřel.“
„Ah... to je mi líto. Byl moc milý. Separatisti?“
„Ne, zemřel před deseti lety, při blokádě Naboo.“
„Vy jste tam byli?“
„Ano. Neříkejte, že vy taky!“
„Galaxie je hrozně malá.“
„Prosím vás, co jste tam dělala? Při blokádě.“
„Letěla jsem s... eh... dodávkou. Nečekala jsem tenkrát žádnou procházku růžovým sadem, ale že to skončí sestřelením a ještě že mě málem převálcuje invazní armáda, mě překvapilo. Kdybych se neschovala na strom, byly ze mě karbanátky. Zajímalo by mě, jak dopadl ten bláznivý gungan,“ dodala jsem si spíš jen pro sebe.
Mistr Kenobi měl ale dobrý sluch.
„Gungan?“
„Jo, vyšel od jednoho jezírka, v náručí zřejmě oběd, když se přiřítilo to splašené stádo. Pak jsem jen zaslechla, jak něco říká. Zřejmě tam byl někdo další. A pak mám takový nejasný dojem, že slyším zapnutý lightsaber. Tenkrát jsem si myslela, že jsem se přeslechla, ale asi ne, co?“
Mistr Kenobi se zamyslel.
„Nepřeslechla. Museli jsme se minout opravdu těsně. Smím si sednout?“
„Ovšem! Promiňte.“
Mistr Jedi si sedl do židle a Mimas se usadil v křesle.
„Je někdo, koho neznáš, Gwen?“ zeptal se Bennar.
Omluvně jsem se usmála.
„Tohle je opravdu náhoda.“
„V tvé společnosti přestávám na náhody věřit. No nic, hezky si popovídejte. Až budete chtít, svezu vás zpátky do města, generále.“
Obi-Wan kývl.
Benna zavřel dveře a Mistr Jedi se pohodlně opřel v židli.
„Takže, kde jsme to skončili? Ano, Naboo. Je velice pravděpodobné, že jsme se tam měli setkat.“
„Proč?“
„Víte, slečno... můžu vám říkat Gwen?“
„Jistě.“
„Tak tedy. Gwen, Tyros mi poskytl tvoje výsledky testů. Víš, že máš dost vysokou hladinu midichlorianů?“
„Ano, to už mi Bardan řekl.“
„A to znamená, že kdybychom tě potkali dřív, pravděpodobně bys skončila v Chrámu jako Jedi. Qui-Gon by určitě trval na tom, aby si s námi jela na Coruscant.“
„To je sice hezké, ale z toho pořád není jasné, jak bych skončila jako Jedi,“ nechápala jsem, „bylo mi šestnáct, není to na Jediho moc?“
Kenobi pokrčil rameny.
„Myslím, že bychom to nějak zařídili, ostatně, už tu takhle staří padawani byli... a kromě toho jsi toho nějak dosáhla, když máš ty záblesky. A když je má tady velitel.“
„Hm… ale co s tím? Nemůžu přece existovat, když mi před očima běží život v nějaké jiné realitě. A co Mimas? Copak může jít do boje? Nemůže!“
„Chápu… ale já s takovými problémy nemám sebemenší zkušenosti… přemýšlel jsem nad tím... snad… Mistr Qui-Gon mi kdysi vyprávěl o vědmách... zkonzultoval bych to ještě s Mistrem Yodou. Naneštěstí teď nemáme ani chvilku času na to, sejít se na Coruscantu. Ale myslím, že vědmy by mohly... spojím se s Mistrem ihned a vyptám se. Ty asi nikam nepospícháš, že?“
„Vzhledem k tomu, že jsem po smrti...,“ pokrčila jsem rameny.
Mistr Kenobi pozvedl obočí, ale pak kývl.
„To je pravda, Bardan mi to říkal. Za těchto okolností by ani nebylo vhodné řešit tvůj případ v Radě. Vrátím se večer.“
Mistr Obi-Wan se zvedl.
„Tak se uvidíme.“
„Nashledanou.“
Klaply dveře a zase jsme byli s Mimasem sami.
„Takže se vlastně nic nevyřešilo.“
„Vydrželi jsme to dva dny, tak to vydržíme do večera. Ostatně, mělas nějaké vize, co jsem tu nebyl?“
Kývla jsem.
„Vidíš, já taky. Ale tady jsem bez nich. Možná stačí, když jsme spolu.“
„Nebo taky ne.“
„Nebuď tak pesimistická,“ řekl Mimas a vstal z křesla, „když teď máme za setkání s generálem, které bylo tedy poněkud kratší, než jsem předpokládal, můžeme se věnovat důležitějším věcem.“
Mimas došel ke dveřím, otevřel je, rozhlédl se po chodbě a pak dveře zase zavřel. A zamkl.
„Takže,“ sundal ze sebe svetr, „kde jsme to skončili?“ zeptal se a stáhl si i tuniku.
Polkla jsem. Byl nádherný. Široká ramena, svalnatý hrudník (ale ne zase moc), ploché břicho... Mimas si prohrábl vlasy a sklonil se ke mně.
„Gwen?“
„Co?“ zeptala jsem se roztřeseně a váhavě na něj sáhla, přesvědčená, že se musí rozplynout.
„Ptal jsem se, kde jsme skončili,“ zopakoval a vzal mě za ruku.
„Já nevím...,“ podařilo se mi vypravit.
„Tak začneme znova,“ řekl a začal mě líbat.
„Vynikající nápad,“ zamumlala jsem a nechal se opět donést do postele.
„Jsi moc oblečená...,“ prohlásil velitel, pokračoval v líbání a začal mi neskutečně pomalu rozepínat knoflíky u košile.
Pak někdo zaklepal na dveře.