Paralelní vesmír, v němž jeden nájemný lovec ke klonům přijde 14
„Co je?“ vyštěkl Mimas.
„Kal’buir se ptá, jestli budete večeřet,“ ozval se Thonův hlas.
Mimas tlumeně zavyl a já se začala hihňat.
„Hned jsme dole!“ zakřičel Mimas a pohlédl na mě.
„Takže tobě to přijde směšné?“ zeptal se výhružně, „jen počkej, až se vrátíme z večeře. Pak už mě nic nezastaví.“
„Mimasi…“
„No?“
„Ještě se přece vrátí Kenobi…“
„Do osiku…“
Mimas se zvrátil na postel a koukal do stropu.
„Jsi v pořádku?“
„Nejsem!“ řekl skoro plačky, „ty jsi tady tak blízko a nemáš ani představu, jak po tobě toužím… a pořád mi do toho někdo leze!“
Myslím, že jsem zrudla.
„Vždyť už to nebude dlouho trvat…“
„To doufám! Jinak to odstůňu!“ řekl a vstal, „pořád něco! Kenobi… večeře…“
„Bude dort,“ řekla jsem.
„Dort mě nezajímá,“ odpověděl Mimas tlumeně přes vrstvu látky.
„Ale je čokoládový s ořechy.“
„Nezajímá,“ zopakoval a navlékl si znovu i svetr.
Pak si znovu prohrábl vlasy. Tentokrát poněkud zničeně.
„Jestli Kenobi nepřijede brzy, bude muset počkat do rána. Jsem ochoten sedět v jídelně do půlnoci. Pak odcházím. Odcházíme. S Kenobim nebo bez něj.“
Pousmála jsem se. Mimas byl tak roztomile rozčílený. Byla jsem v pokušení trochu ho poškádlit.
„Mimasi?“
„Ano?“ otočil se ode dveří.
Chtěla jsem něco poznamenat, jenže když jsem mu pohlédla do očí, tak mě veškerý humor přešel. Z toho, co jsem tam viděla, mě polilo horko. Bylo po roztomilosti, zůstala jen touha a vášeň.
„Už nic,“ hlesla jsem a raději prchla z pokoje.
Sešli jsme dolů akorát na čas. Kluci už nedočkavě seděli okolo stolu, Besany s Correm přinášeli z kuchyně mísy s polévkou.
„Tak co vám Kenobi řekl?“ zeptal se Skirata, když byla večeře v plném proudu.
„Prakticky nic. Musí se poradit s Mistrem Yodou a ještě se vrátí.“
„Slyšel jsem, že Mistr Yoda je velice moudrý.“
„Měl by být. Je mu sedm set let.“
„Fíha,“ hvízdl Thon, „to už asi taky zažil všechno. Sedm set let! To by se mi taky líbilo!“
Bolestně jsem si uvědomila, že kluci se nedožijí ani desetiny toho věku. Kal se zamračil, zřejmě myslel na to samé a Besany měla v očích smutek.
„Ano?“ zeptala jsem se, „chtěl bys být malý, zelený, přemoudřelý a jak jsem slyšela, mít problém s mluvnicí? Chtěl bys, aby se na tebe obraceli s každou prkotinou, protože je ti sedm set let a proto to musíš vědět?“
„Hm, to bych nechtěl.“
„Tak vidíš.“
„Jaké problémy s mluvnicí?“ zeptal se Mossi.
„Špatně on slova skládá. Na přeskáčku mluví, hm? Občas zmatečné to je,“ napodobila jsem Mistra.
Všichni se rozesmáli. Byla jsem ráda, že se mi povedlo odvést Kala a Besany od těch smutných myšlenek. Hovor se pak točil okolo různých témat, jak už to taky u večeře bývá.
„Ty, Gwen,“ řekl Berek a zamával lžící, „něco jsi nám slíbila. Teda původně mně.“
„Jestli jste dojedli…“
„Ovšem a netrpělivě čekáme,“ řekl Mereel.
„Dobrá. Potřebuju čtyři dobrovolníky.“
„Já! Já! Ne, vem mě!“ křičeli skoro všichni kluci.
„Klid! Ticho! Půjde Mereel, Kom’rk, Corr a Berek. A asi bychom měli rovnou sklidit stůl.“
Kluci posbírali nádobí a pak se hnali do kuchyně.
„Tak, kde máš tu nádheru?“ rozhlížel se Berek kolem sebe.
„Kde asi,“ otevřela jsem dveře do chladicí místnosti.
„Každý vezme jeden dort.“
„Ale to tak ještě čtyři zbudou,“ namítl Mereel, „my zvládneme klidně dva najednou.“
„Vzít nebo sníst?“ zeptala jsem se.
„Oboje. Do každé ruky vezmem jednu lžíci...“
„A pak vám bude celou noc špatně. Hezky každý vezme jeden a donese ho neporušený do jídelny na stůl.“
„Rozkaz!“ posměšně zasalutoval Berek a než jsem mu stačila dát pohlavek, měl v ruce dort.
„Nemůžeš mě bít. Upustím to.“
„Ty mizerný...“
Berek se smál a kryl se za dortem.
„Příšero!“ vyplázla jsem na něj jazyk.
„Možná, ale mám dort.“
„Tak ho laskavě odnes do jídelny. A v neporušeném stavu, ano?“
Berek se zašklebil a odešel. Mereel, Kom'rk a Corr už dávno v jídelně byli. Vzala jsem tác, naskládala na něj talířky, lžičky, nůž a po chvíli přemýšlení i hrnečky a konev čaje.
V jídelně trůnily na stole čtyři dorty a kluci je pozorovali s úctou téměř posvátnou.
„Jestli chutnají tak, jak vypadají, umřu blahem,“ řekl Berek, když jsem nakrojila první.
„No ale to nejde, abys umíral. To si nemůžu vzít na svědomí. Nejlepší asi bude, když ty dorty vyhodím.“
Jenže to už mi Berek vytrhl talířek s kouskem dortu z ruky a sedl si.
„Celý den se na to těším,“ zavrčel a začal si dort prohlížet.
Musela jsem uznat, že se mi povedl. Vrstvy korpusu se střídaly s vrstvami krému a sirupu a ta poleva nahoře byla krásně křupající.
„Ochutnáš to, nebo na to budeš zírat jako na nejnovější model tříštivého granátu?“ zeptal se Mimas.
Berek nabral kousek dortu na lžičku a já pocítila záchvěv nejistoty. Když jsem vařila předtím, tak jsem ochutnala. Vždycky. Dnes to bylo poprvé, co první kousek jedl někdo jiný. Co když mu nebude chutnat?
Berek si to první sousto dal do úst a zavřel oči.
„No?“ zeptala jsem se nedočkavě.
„Hmmm,“ odpověděl Berek blaženě, „je to to nejlepší, co jsem kdy jedl. Je to lepší, než ujový koláč, cos nám dal, Kale. Je to naprosto nepopsatelné…“
Dál mu nebylo rozumět, protože si nacpal dortu plnou pusu.
„Takže ti to chutná,“ konstatovala jsem to.
Nadšeně přikývl.
„To jsem ráda.“
Docela se mi ulevilo a rychle jsem krájela další kousky. Za chvilku měl každý z kluků jeden. V jídelně se rozhostilo ticho, rušené jen spokojeným mručením. Dokonce i Kal, který se nechal slyšet, že na sladké moc není, si pochutnával.
„Ještě,“ natáhl ke mně prázdný talířek Berek.
Ukrojila jsem mu druhý kousek a sedla si. Všichni teď byli spokojení a všem chutnalo. Vypadalo to trochu jako nějaká rodinná oslava. Narozeniny nebo podobně. Najednou jsem záviděla té druhé Gwen, která se s Obi-Wanem a Qui-Gonem potkala, že tu rodinu má. Ale možná se něco podobného stane i u mě.
Do celkové idyly křupání čokolády, vyškrabávání zbytků z talířků, krájení dalších kousků a nalévání čaje zaznělo pískání holoprojektoru.
„Kdopak nám to volá?“ zvedl se Skirata ze židle a zmáčkl tlačítko příjmu.
Na plošce holoprojektoru se zhmotnil malý Obi-Wan Kenobi.
„Dobrý večer, seržante. Je tam Gwen a Mimas?“
„Dobrý večer, generále. Ano, jsou tu. Hned přijdou.“
Zvedla jsem se a spolu s Mimasem jsme vstoupili do snímací vzdálenosti holoprojektoru.
„Nemůžu naneštěstí přijet, Gwen, ale mluvil jsem s Mistrem Yodou, vědmy se mu zdají jako dobrý nápad a myslí si, že by mohly pomoci. Pošlu vám souřadnice a kontakt na sebe. Až budete mít po návštěvě, zavolala bys mi?“
„Jistě,“ přikývla jsem.
„Výborně. Posílám tedy souřadnice a frekvenci. Hodně štěstí vy dva. Kenobi konec.“
Hologram blikl a za chviličku pískl počítač. Stáhla jsem si souřadnice a frekvenci do datapadu.
„Tak to vypadá, že bychom mohli vyrazit.“
„Kam vlastně letíte?“ zeptal se Skirata.
Vyvolala jsem mapu a zadala souřadnice.
„Vida, není to daleko od Mandalore. Pojedeme s vámi.“
„Kdo všechno?“
„Venku, Besany a Omega. Potřebuji si na Mandalore něco zařídit.“
„Dobře. Vyrazíme ještě teď nebo až ráno?“
„Ráno. Myslím, že spěchat nemusíme.“
„Tak jo.“
Protáhla jsem se. Najednou jsem byla docela unavená.
„Já si půjdu lehnout. Dobrou noc.“
„Dobrou, Gwen a moc díky za dort!“ zamával na mě Berek a vylizoval poslední drobky.
Z posledního dortu.
„Co s těma dalšíma?“ zeptal se Corr.
„Nechte si je na zítra, ano?“
„No ale to z nich mít nic nebudem.“
„Jeden vezmem sebou.“
Corr se přestal tvářit smutně a usmál se.
„Takže dobrou noc vespolek!“
„Dobrou!“ odpověděli mi kluci a já odešla z jídelny.
Přešla jsem halu a pomalu vystoupala po schodech. Nebylo nic, po čem bych netoužila víc, než po posteli. Umyla jsem se a pak vklouzla pod deky. Než se mi zavřely oči, tak jsem si ještě stihla pomyslet, že je dobře, že Mimas zůstal dole. Pro jeho ego by nebylo nejlepší, kdybych v půli vášnivých chvilek usnula.