Paralelní vesmír, v němž jeden nájemný lovec ke klonům přijde 16
„Gwen…“
„Mmm?“
„Vstávej… je ráno.“
„Už?“ zívla jsem a protáhla se.
„Gwen…“
Tentokrát to znělo prosebně.
Otevřela jsem oči. Mimas držel v ruce tác s jídlem a tvářil se dost nešťastně.
„Co je?“
„Když se budeš takhle protahovat, tak nikam neletíme.“
Pro jistotu jsem se přikryla další dekou. Mimas odložil tác na stolek a nahnul se nade mě.
„Dobré ráno.“
Vztáhla jsem k němu ruce. Chvíli vzdoroval, ale nakonec si lehl vedle mě.
„Nemůžeme se tu moc zdržovat. Čeká nás cesta.“
„Já vím,“ vzdychla jsem a přitulila se k němu.
Chvíli jsme takhle leželi a pak si sedl.
„Opravdu bychom měli vstávat. Tedy ty bys měla vstávat, nasnídat se a měli bychom vyrazit. Ostatní už na nás čekají.“
„Tak dobře.“
Po uvedení se do normálního stavu a po rychlé snídani jsem se sbalila a s Mimasem jsme sešli dolů do haly. Tam už postával Kal, Besany i Ordo. Zůstavší kluci stáli u dveří do jídelny. Omega seděla na lavici u dveří a tvářila se mírně zasmušile. Venku, který se vehementně snažil vykroutit tetičce Besany z náručí, nadšeně vypískl, když nás viděl.
„Takže můžeme letět,“ řekl Skirata, „nebudu pryč dlouho, kluci.“
„Neboj Kale. Dům najdeš v tomtéž stavu, v jakém je teď.“
„To doufám. Kdyby se někdo ptal na Gwen...“
„Kale, nejsme včerejší. Ostatně štítový generalizér běží a co se tak povídá po Síti, tak nám na ten výbuch skočili.“
Skirata přikývl a všichni jsme vyrazili ven. Po krátké cestě landspeedrem jsme přijeli na kosmoport a po ještě kratším přestěhování do dvou lodí jsme vyletěli směr Mandalore.
Nameless hostila všechny kromě Orda a Besany. Byla důkladně prolezena jak Omegou, tak Kalem a Mimasem. Seděla jsem v pilotním křesle a chovala Venkua. V lodi se mu líbilo. Fascinovaně zíral na hyperprostorové mihotání a pro jednou se mi nepokoušel sebrat prsty.
„Máš pěknou lodičku, Gwen,“ řekl Kal a najednou jsem měla kolem sebe přeplněno. Corr vzal Venkua, který překonal fascinaci a snažil se zmáčknout všechna tlačítka, co měl v dosahu.
„Dík. Jenom je tu málo křesel. Kdybych věděla, že budu mít návštěvu, nechám loď přestavět.“
„To budeš stejně muset. Až se vrátíte, zařídím to. Odhadem tak pro osm osob, že?“
Usmála jsem se.
„Když jim nebude vadit spát po dvou...“
„O tom nepochybuji.“
„Tak pánové, držte se, vystupujeme z hyperprostoru.“
Planeta, která se pod námi objevila, byla jako tisíce ostatních. Pláně a města a na severu rozsáhlé porosty veshokových lesů.
„Takže kam to bude?“
Kal ukázal na sever.
„Tam. U toho jezera. Kyrimorut.“
Nameless zakroužila nad jezerem a pomalu přistála u veliké kulovité budovy.
„Ještě kousek. Támhle je hangár,“ ukázal Skirata.
U důmyslně maskované budovy stál Ordo a mával. Navedla jsem Nameless pomalu dovnitř.
„Má to cenu? Moc dlouho se tu nezdržíme.“
„Nerad bych něco podcenil,“ řekl Kal, „kromě toho, zdržíte se na oběd. A musíš se seznámit s dalšími členy rodiny.“
„Dobře,“ přikývla jsem a vypnula systémy.
Vylezli jsme ven a já se otřásla.
„Tedy že byste tu měli teplo se říct nedá.“
„Ve vheh'yaimu je tepleji.“
„Kde?“
Skirata ukázal na kulovitou stavbu, zapuštěnou částečně do země.
„Vheh'yaim. Tradiční mandalorianský dům.“
Očekávala jsem tmavé, vlhké a studené obydlí. Místo toho mě uvítala rozsáhlá oválná hala, ze které vedlo dost dveří. Světlo zářilo na vyleštěném dřevě, kamenná podlaha byla čistě umetená a uprostřed stál stůl, za který by se nestyděl lecjaký senátor.
„Ahoj Kal'buire,“ zaznělo tiše od jedněch dveří.
Stál v nich muž v mandalorianském brnění a mírně se usmíval.
„Fi!“ Kal skoro porazil pár židlí, když se k němu hnal.
Muž rozpřáhl náruč a seržanta objal. Mladík, ne muž. I přes jiné oblečení podobný svým bratrům. A vyhublý, zřejmě po nějakém zranění.
„Pojď ad'ika, musím tě představit.“
Mladík zaváhal. Všimla jsem si, že se opírá o stěnu. Vyrazila jsem k němu. Sice ne tak rychle jako Kal, ale než se stačil odlepit, byla jsem u něho.
„Já jsem Gwen,“ napřáhla jsem ruku.
Stiskl ji. Dost slabě, to zranění muselo být vážné.
„Fi.“
„Těší mě, Fi.“
Ustoupila jsem hordě, která se rozhodla Fiho umačkat. Jen Corr zůstal pozadu a nepřítomně houpal Venkua.
„Kde je Etain?“ zeptal se Kal.
„Spí, přijela asi před hodinou,“ řekl Fi, „vypadá špatně. Je...“
Fi svraštil čelo a pak vzdychl.
„Málo spí. Málo jí...,“ pokusil se to opsat.
„Vyčerpaná?“
„Ano.“
„No počkej, já jí dám. Corre, podej mi Ven'ika. Darmane, pojď se mnou. Ve kterém je pokoji?“
Fi ukázal na jedny dveře. Skirata si vzal od Corra dítě a zamířil k nim, Darman se zmateně zamračil, ale následoval ho. Seržant krátce zaklepal, otevřel a pak i s Darmanem vešel dovnitř.
„Ach... takže Darman,“ řekla jsem tiše.
„Ano, Darman. A myslím, že tuhle situaci máme jen díky tobě, že?“ zeptal se Niner.
„Ehm...,“ nevěděla jsem, co říct.
Niner se netvářil moc přívětivě. Pak mě objal, čímž mě vyvedl z rovnováhy.
„Díky, vod'ika.“
„Hele, objímej si někoho jinýho, jo?“ řekl Mimas a přitáhl si mě do náruče.
Niner se zašklebil.
„Jsem teď oficiálně mrtvý. Můžu objímat, koho chci.“
„Ty chodící mrtvoly se nám začínají množit. Fi to začal a teď už je nás... kolik? Šest?“
„Cože?“ nechápal Fi.
„Já ti to vysvětlím, vod'ika. Pojď.“
Atin vzal Fiho za loket a odešel s ním do pokoje.
„No, a co my teď?“ rozhlédl se Corr halou.
„Mohli byste mi jít pomoct s obědem,“ ozvalo se z jedněch dveří.
Stála v nich vysoká, štíhlá žena vypadající velice schopně. Spíše než s vařečkou by mi přišla přirozenější s blasterem, ale i ten kus dřeva v její ruce najednou vypadal jako zbraň. Kluci okamžitě zamířili k ní.
Vařečku vyfasoval Niner.
„Míchej a běda, jestli se to připálí! Corre, krájet zeleninu! Mimasi, přestaň se schovávat za svojí slečnou a jdi nakrájet chleba!“
Kluci zmizeli ve dveřích a žena si oprášila ruce.
„Tak, to bychom měli. Jmenuju se Rav Bralor. Můžeš mi říkat Rav. Ty jsi Gwen, viď?“
Zmohla jsem se jen na němé přikývnutí. Žena mi položila ruku kolem ramen.
„Pojď ad'ika. Musíme na ty chlapy dohlídnout nebo to sní dřív, než se to uvaří.“
Oběd, korunovaný jedním mým dortem, se nesl v duchu seznamování a vypravování. Seznámila jsem se s Etain, štíhlou až vyhublou dívčinou, o které bych rozhodně neřekla, že je to Jedi. Tedy dokud jsem jí nepohlédla do očí. Stejné měl i Bardan. Předčasně zestárlé, jakoby viděly příliš mnoho. Jinak to byla obyčejná tichá hnědovlasá holčina v příliš velkých šatech. Parja, neteř Rav Bralor a Fiho přítelkyně lomeno ochránkyně byla úplně jiná. Smála se a pošťuchovala každého u stolu. Kromě Fiho. K němu byla něžná a laskavá. Taky je v tom až po uši, pomyslela jsem si, když jsem si všimla, jak na něj kouká, když si myslí, že to nikdo nevidí. Ale vlastně jsem v tom byly po uši všechny. Etain pod stolem křečovitě svírala Darmanovu ruku, Parja využívala jakékoliv záminky dotknout se Fiho, Besany byla mírně nepřítomná a Ordo se tvářil nadmíru spokojeně a já… kdybych se posunula ještě o kousek, seděla bych Mimasovi na klíně.
„No, Rav… děkujeme za oběd, byl vynikající. A tobě Gwen, děkujeme za dort, byl ještě lepší než včera,“ řekl Kal, když už všichni dojedli.
„Měli bychom vyrazit. Cesta bude poněkud delší,“ zvedl se Mimas.
„Vyprovodím vás,“ řekl Kal.
Od stolu zaznělo přání šťastné cesty. Mimas kývl.
„Jsem ráda, že jsem vás poznala,“ řekla jsem směrem k Parje a Etain, „tebe taky, Fi. A vás taky, paní Bralor.“
„Nejsem paní!“ vyštěkla.
„Promiňte… Rav.“
Kal se rozesmál.
„Aspoň nejsem jediný, komu vykáš. Pojďme adike.“
Vyšli jsme ven. Ještě víc se ochladilo a vypadalo to, že začne, když ne sněžit, tak aspoň pršet.
„Jak to vypadá s Etain a Darmanem? Už Darman ví, že Venku je jeho?“ zeptala jsem se.
Kal přikývl.
„A jak to přijal?“
„No, nebylo to zrovna nejlehčí. Dost se zlobil.“
„Není divu. Já bych se taky zlobil, kdyby mi tohle někdo zatajil,“ řekl Mimas.
„Neboj synku, tuhle chybu už nikdy neudělám.“
„Teď budou sami, s Venkuem a Darman bude mít čas zvyknout si.“
„Kad.“
„Co?“
„Kad, ne Venku. Darman říkal, že by se mu líbilo jméno Kad a protože synům vybírají jména otcové…“
„Aha. No, snad v tom mladý pán nebude mít zmatek. Ale vlastně tomu je teď jedno, jak mu říkají. Bude mít u sebe mámu a tátu a to je to nejdůležitější.“
„Pravda.“
Vešli jsme do hangáru a Kal Mimase poplácal po rameni.
„Tak šťastnou cestu, adike. Až budete vědět co a jak, zavolejte. Buď budu ještě tady nebo na Celosu.“
„Nebo úplně někde jinde, Kal’buire. Ale neboj, podáme hlášení.“
„Nashle pa… ehm… Kale.“
Seržant se znovu rozesmál.
„Jeďte.“
Vešli jsme do lodi a zakrátko jsme opustili Mandalore a vlétli do hyperprostoru.
„Tak… k vědmám,“ řekl Mimas.
„K vědmám,“ zopakovala jsem.