Panství Ravenlock 17.
„Počkej Susan!“ vyškubla se Margaret sestře, když dorazily do domu, „proč jsem nemohla bratrance vzít po hlavě slunečníkem? Ležel tam hezky na židli a byl stejně rozbitý!“
„Bratranec?“ zeptala se Terese.
„Slunečník. A kdybych nebyla odvlečena, tak bratranec.“
Margaret přistoupila k oknu a aspoň panu Mollinsovi zahrozila pěstí.
„To je k ničemu. Vůbec si takhle neulevím. A o čem to vlastně mluvil?“
„To nechtěj vědět,“ zavrtěla Susan hlavou.
„Neměly bychom jít za Gwen?“ zeptala se Terese.
„Za chvilku. Nechme ji, aby se vzpamatovala.“
Terese se tázavě podívala na Susan.
„Co tu vlastně zase dělá?“
„Co? Chce si vzít Gwen za ženu!“ prskla Margaret.
„Cože?“ zhrozila se Terese.
Susan vzdychla.
„Půjdeme nahoru a já ti to tam vypovím.“
Když se usadily v Susanině pokoji, Terese si nevěřícně vyposlechla celou tu anabázi s panem Mollinsem. Susan pověděla všechno, včetně posledního konfliktu.
„Tak teď už vůbec nechápu, proč jsem ho nemohla praštit tím slunečníkem!“ vstala rozčileně Margaret.
„Uklidni se.“
„Nechci!“ dupla si Margaret a jala se pochodovat po pokoji.
„To je neskutečné,“ řekla tiše Terese, „copak on si vůbec neuvědomuje, jak se chová?“
„Očividně ne,“ odpověděla místo Susan Margaret, která přerušila pochod pokojem a koukala z okna, „jen se na něj podívej!“
Na zahradě u altánku stála Charlotte a pan Mollins. Ten cosi vykládal a doprovázel to výraznou gestikulací. Slečna Galeová to pozorovala mírně rezignovaně.
„Co jí tam může vykládat?“ zajímala se Terese.
„Co asi. Jak je skvělý, úžasný a vůbec dokonalý,“ bručela Margaret, „jdu ji zachránit.“
Margaret vyšla z pokoje a zakrátko se vrátila i s Charlotte. Pan Mollins zůstal již podruhé tento den sám a s ústy dokořán. Tentokrát na zahradě.
Gwen se v pokoji uklidnila poměrně brzy. Sedla si ke stolku a jako vždy, když nevěděla kudy kam, zahleděla se na několik miniatur, zpodobňující její prarodiče. Obličeje, které si pamatovala jen matně a které na obrázcích byly mladé a usměvavé, jí vždy dokázaly vrátit ztracenou rovnováhu. A věděla, že i její babičky, ač to byly vychované dámy, by pana Mollinse praštily slunečníkem. Gwen vstala. Nemůže sedět v pokoji, musí zpátky a ukázat, že je také dobře vychovaná mladá dáma. I bez slunečníku.
U altánku bylo ticho a prázdno. Gwen se rozhlédla, bylo možné, že sestry chtěly ukázat slečnám Galeovým nové zahradní přírůstky, ale v celém okolí nikdo nebyl. Pan se z altánku ozval pan Mollins:
„Přišla jste se omluvit, sestřenko?“
Gwen stiskla opěradlo židle.
„Nikoliv, bratranče. Přišla jsem, abych pokračovala v rozhovoru s návštěvou.“
„Jsou v domě.“
„Výborně. Děkuji za informaci.“
„Počkejte, sestřenko. Než odejdete, musím si s vámi promluvit.“
„Myslím, že my dva si nemáme co říci, pane Mollinsi.“
„Naopak.“
Pan Mollins vylezl z altánku.
„Již delší dobu se vám to snažím sdělit, ale vypadá to, že se mi vyhýbáte a když už vás vidím, nikdy nejste sama. Až dnes. Vím, že pro mě to znamená úkol náročnější, než jsem myslel, ale o to větší bude spokojenost, až se mi to podaří.“
Gwen se zmateně zamračila. Pan Mollins mluvil nepochopitelněji, než bylo obvyklé.
„Nuže tedy, drahá sestřenko,“ nadechl se pan Mollins, „mám pro vás báječný dárek.“
„Nestojím o něj,“ odmítla Gwen a otočila se k domu.
„Ale vždyť ani nevíte, co to je!“
„Pane Mollinsi. Prosím, snažně se teď pozorně poslouchat a pochopit, co vám budu říkat. Žádný dárek, byť sebevzácnější, od vás přijímat nebudu. Ani dnes, ani nikdy v budoucnu. Za žádných okolností, ani v nejhlubším zoufalství. Rozumíte, pane Mollinsi?“
Pan Mollins nevypadal, že rozumí a následující jeho slova to jen potvrdila:
„Zajisté to říkáte jen z vrozeného ostychu, drahá sestřenko a já jsem potěšen touto vaší vlastností. Na rozdíl od jiných ji budu pěstovat a šlechtit. Jako váš manžel.“
„Cože?“ vydechla Gwen a sedla si do židle, protože se jí podlomily nohy.
„Budeme se brát, sestřenko. A to v srpnu.“