Paralelní vesmír, v němž jeden nájemný lovec ke klonům přijde 19
Konec, šmitec, finíto...
„To si snad... nic takovýho!“ zavrčela jsem a tasila blaster.
„Ne!“ zabránil mi ve střelbě Mimas.
„Proč ne? Chceš je nechat mučit?“
„Rozhodně ne, ale domyslela jsi, co se stane, až začneš střílet?“
„No...“
„Máme povědomí, kde jsou vhodné úkryty? Kam se stáhneme? A vůbec první otázka, kam vede tahle chodba?“
Sklonila jsem blaster.
„Tak co budeme dělat?“
„Rychlý průzkum okolí. Zůstaň tu, prohlídnu to sám.“
„Půjdu s tebou.“
„Ne. Zůstaň, to je rozkaz.“
„Ale... rozumím, veliteli,“ sklonila jsem hlavu.
„Hodná,“ poklepal mi Mimas na rameno a zmizel zase ve tmě.
Stála jsem u okna a koukala se, jak Dooku předvádí jednotlivé mučící nástroje. Vypadalo to, že chce vědmy spíš vyděsit, než mučit. Doufala jsem, že ta demonstrace bude trvat hodně dlouho, ale podle toho, že se hrabě tvářil stále hůř a hůř, byla otázka velice krátké doby, než ho to přestane bavit a začne nástroje používat naostro.
„Dělej, Mimasi,“ mumlala jsem neslyšně, ale chodba byla temná a tichá.
„No tak, kde jsi... ale zatraceně.“
Hrabě právě nechal přivléct jednu vědmu před mučícího droida.
„Máte poslední možnost mi říct, co chci vědět. Poslední!“
„A já vám naposledy říkám, že vám to říct nemůžeme.“
Vědma rozhodně nezněla vystrašeně. Spíš smutně a možná i trochu rezignovaně.
Mučící droid napřáhl několik paží a já napřáhla ruku s blasterem. Prostě ho zastřelím, nedovolím, aby někoho mučil.
„Gwen...,“ zašeptal Mimas ze tmy.
„Konečně! Můžu střílet? Prosím!“
„Můžeš,“ řekl Mimas a já jedním výstřelem proděravěla droidovi hlavu.
Chvíli stál a pak se zhroutil na hromadu zcela nepotřebného šrotu.
Dole vypukl chaos a i když bych ráda pozorovala zmatené droidí pobíhání, Mimas mě táhl dál chodbou.
Po nějakém tom klopýtání ve tmě (v mém případě, Mimas měl stále noktovizor), chodba vyústila do rozsáhlého dómu. Ještě většího než oba předchozí sály dohromady. Množství sloupů, rozesetých porůznu po celém prostoru, dělalo ze sálu ideální místo na schovávání.
„Mýlím se, nebo je tu nějak teplo?“
„Nemýlíš. Podívej.“
Vykoukla jsem zpoza jeho zad. V zemi před námi se otvírala díra, ze které se linulo načervenalé světlo a stoupal dým.
„Pěkné. Jestli dojde k explozi, odnesem to první.“
„K explozi nedojde.“
„A to víš jak?“
Mimas zamával skenerem.
Popošla jsem blíž a natáhla krk. Kdesi hluboko protékala láva, zářila oslňující oranží a vypouštěla oblaky páry a plynu.
„Jestli ta láva...“
„Magma.“
„Co?“
„Když je to pod povrchem, není to láva, ale magma. Až předtím budeme utíkat, bude to láva.“
„Dobře. To magma… nejsou ty plyny náhodou jedovatý?“
„Ne,“ zamával opět skenerem Mimas.
„Dobře, ale co…,“ zarazila jsem se v půli věty.
Z chodby se ozvala tlumená rána a o sloupy se rozprsklo několik blasterových střel.
„Máme společnost. Pojď.“
Mimas mě vedl do hlubin jeskynního labyrintu. Skončili jsme schovaní za nízkým valem z kamení, zřejmě zbytkem z nějakého výbuchu.
„Jaký je plán, veliteli?“ zeptala jsem se.
„Jednoduchý,“ prohlásil Mimas a vytáhl nůž, „ty tu zůstaneš a já si jdu hrát.“
„Počkej… vždyť ti droidi mají taky skenery, ne?“
„To ano, ale v tomhle vlhku a teple jsou jim na nic.“
„Dobře, ale co když to tu vyhodí do povětří?“
„Sotva. Hrabě by přišel k úhoně.“
„Hm…“
„Podívej. Droidi mají tři druhy senzorů. Klasické optické, ty jim budou v téhle tmě na nic. Pak infračervené. Je tu teplo tak, že se naše infrastopa ztratí. Pára a dým zmatou senzory na pohyb a jiné vybavení nemají.“
„Jsi si jistý?“
„Znát vybavení protivníka je pro vojáka důležité.“
„Zdá se, že jsem tě příliš neuklidnil,“ podotkl Mimas, když jsem mlčela.
„A jsi si jistý, že nemají nějaké jiné vybavení na rozpoznání... organického nepřítele?“
„Nejsem, ale je to nepravděpodobné. Jsou sice jisté metody, ale ty jsou drahé a časově náročné. Takže naprosto nevhodné pro bojové podmínky.“
„Dobře. Tak jdi.“
„Neboj. Nebudu pryč dlouho. Do večeře se vrátím.“
Mimas zase zmizel ve tmě.
Skrčila jsem se za zídkou a jen občas na okamžik vykoukla. V okolí muselo být těch děr víc, protože dým a pára se zdály přibývat. Tmu, kterou narušovala načervenalá záře magmatu teď prořezávaly reflektory battle droidů a sem tam blasterová střela, když nějaký z nich zmateně vypálil do kotoučů kouře. Netušila jsem, co Mimas dělá. Nejdřív mě napadlo, prozkoumat to Silou, ale pak jsem si uvědomila, že Dooku by mohl vycítit, kdyby ji tu někdo použil. Takže mi nezbývalo, než se krčit za zídkou a čekat.
Před hromádkou kamení, která mi sloužila za úkryt, prošel s typickým bzučením a cvakáním super battle droid. Zatajila jsem dech a nehýbala se. Pokud použije ty senzory teď, nepomůže mi ani sopka pod nohama. Droid se zastavil a rozhlédl. Bylo to to poslední, co udělal. Něco mu tiše skočilo na záda a já jen zahlédla zajiskření přeťatých obvodů. Pak se kolos bezhlučně poroučel k zemi. Stín ho uklidil za jeden sloup a přistoupil k zídce.
„Gwen?“
„Ano?“
„Ještě chvíli vydrž. Už to skoro mám.“
„Kolik jsi jich... hm... vypnul?“
„Asi čtyřicet.“
Mimas zase zmizel a já zůstala s otevřenou pusou. Čtyřicet za tak krátkou dobu a nožem? Tiše? Bez hluku? No pěkné. Opřela jsem se o zídku a natáhla nohy. Aspoň si pořádně odpočinu.
Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, ale noha mě přestala bolet úplně. Mimas se zjevil zase jako duch.
„Tak, hotovo.“
„A co teď, veliteli? Všechny jsi je přece nezlikvidoval. Nějací tam ještě budou.“
„Jistě. Ale teď už mám dostatek výbušnin na pořádný ohňostroj.“
„Ale... co ta sopka?“
Mimas se zamračil.
„Pravda. Otřesy by mohly uškodit. Tak jinak. Jdeme.“
Vrátili jsme se zpátky k výhledu do sálu. Okno bylo poškozené výbuchem, práce nějakého zbrklého super battle droida. Nakoukli jsme dolů. Droidi okolo hraběte značně prořídli, ale pořád jich bylo dost.
„Takže? Jaký je plán?“
Mimas se uličnicky zaculil.
„Uvidíš. Počkej.“
Velitel odběhl. Když se vrátil, vláčel sebou jednoho super battle droida.
„Co s tím?“
Mimas opatrně aranžoval nefukční hromadu šrotu.
„Narafičím to tak, aby to vypadalo, že jsme ho právě zastřelili. Hrabě určitě vyšle další skupinu.“
„Aha... ale než to uděláš, neměli bychom se přesvědčit, že se tu nepotulují nějací další? Copak se všichni dali tím směrem co my?“
„Očividně. Na schodiště jsem instaloval senzory. Nic mi nehlásí.“
„Ty jsi instaloval... kdy?“ zeptala jsem se nevěřícně.
„Když jsme přišli na to, že tu jsou droidi. Co kdyby se za námi někdo vydal? Nebo co kdybychom se museli urychleně vrátit? Chci mít čistou únikovou cestu, nechci riskovat setkání s nějakým komandem.“
„To tu snad nehrozí. Aspoň jsem si nevšimla, že by je tu hrabě měl.“
„Ale při ustupování vadí každý kus plechu. Tak. Teď mám problém.“
„Můžu ti nějak pomoct?“
„To nevím. Je tu totiž... jeden z nás bude droidem hýbat a druhý ho musí zastřelit. Jenže na tebe je moc těžký a já zase nechci riskovat, že trefíš mě místo toho kusu šrotu.“
„Máš v moje střelecké schopnosti velkou důvěru,“ ucedila jsem, „nejsem úplně neschopná. Ale... co kdybych to zkusila Silou?“
„A zvládneš to?“
„Vím já?“
Ustoupila jsem a zavřela oči. Mohla jsem jen doufat, že si hrabě nevšimne téhle aktivity. Ale co už. V Síle se Mimas zase změnil v zářící postavu. Droid zůstával temný, jak jinak. Vztáhla jsem ruku a pokusila se droida rozhýbat. Chvíli se nic nedělo. Pak droid poslušně pohnul rukou. Zvedl ji a zase spustil. Nadechla jsem se a zvedla i druhou ruku. Droid se pomalu rozešel. Bylo to trochu topornější, než kdyby byl... živý, ale na ošálení by to mohlo stačit.
„Tak co ty na to?“ tiše jsem se zeptala.
„Gwen, jsi si jistá, že za sebou přece jen nemáš nějaké to cvičení v Chrámu? Třeba krátkodobé. Pět let nebo tak.“
„Naprosto jistá.“
„Pak jsi ohromný talent.“
„Díky.“
Vrátili jsme se s droidem kousek zpátky chodbou.
„Můžeme?“
Kývla jsem a znovu rozpohybovala ten kus šrotu. Šlo to ještě lépe, než předtím. Droid došel až k oknu a vzápětí ho Mimas střelil do hlavy. Šikovně, aby zakryl díru po noži. Kus šrotu poněkud bezhlavě (a s mou malou pomocí) spadl rovnou dolů. Zmizeli jsme opět v tom parním bludišti a vyčkávali. Tiché kroky a bzučení servomotorů ukázaly, že se Mimas nemýlil. Do oblaků kouře, dýmu a nulové viditelnosti napochodovala další skupinka.
„Jdu si zase hrát, jo?“ vdechl mi Mimas do ucha.
„Jdi. Ale měl by sis najít kamarády, co ti víc vydrží.“
Mimas se neslyšně uchechtl a vyrazil si hrát. Tentokrát jsem si ani nestačila natáhnout nohy, jak rychle byl zpátky.
„To už jsi skončil?“
„Skončil. A oni taky.“
„Takže se vrátíme?“
„Ano.“
Pří dalším letmém pohledu dolů do síně Mimas prohlásil, že těch pár už by zvládl.
„Ještě se podíváme, jak to vypadá v tom předpokoji.“
V předpokoji byl počet droidů naštěstí taky dost prořídlý. Mimas vypadal spokojeně.
„Takže jdeme dolů?“
„Jo.“
„A víme kudy?“
„Víme.“
Propletli jsme se tím kamenným labyrintem až k dalšímu ústí chodby. Tam stáli dva battle droidi na stráži. Ne dlouho. Mimas si už nedělal starosti s hlukem a oba zastřelil. Když se nic nedělo a z chodby nevypochodovali další, vešli jsme my do chodby. Nejdřív jsem ji ovšem prozkoumala Silou. Když si hrabě nevšiml toho droida, snad si nevšimne ani tohohle.
Chodba byla čistá. Prošli jsme až nakonec, do toho předpokoje. Předsálu. Krátká přestřelka z něj udělala takové malé šrotiště. To zvětšili další droidi, kteří připochodovali od hraběte. Nakonec jsme se zastavili ve vchodu do sálu. Hrabě stál uprostřed, v ruce meč, jednu z vědem držel před sebou jako živý štít. Znechuceně jsem si odfrkla. Tohle bych od něj nečekala.
„Konečně. Mohl jsem si myslet, že se tu potulují. A vás už k ničemu nepotřebuji.“
Hrabě máchl mečem.
Nic se nestalo. Dooku pustil vědmu a začal zkoumat, proč jeho zbraň nefunguje.
„Už jsem vám říkala, že tady vaše schopnosti nefungují,“ řekla další vědma, sedící za stolem.
Hrabě máchl rukou, zřejmě ve snaze použít Sílu, ale znovu se nic nestalo.
„Vzdejte se, hrabě,“ řekl Mimas a namířil na něj blaster.
Dooku stiskl rty.
„Vzdát se? Já vám? Nikdy!“
Hrabě vytáhl z kapsy malý váleček a stiskl tlačítko. V chodbě to zaburácelo, vyvalil se oblak prachu, vykutálely se kameny. Viditelnost se okamžitě snížila na nulu. Mimas, se stále zapnutým noktovizorem, se rozhlížel, ale ani on hraběte neviděl. Pak se prach najednou usadil.
„Nehledejte ho, veliteli,“ řekla jedna z vědem, „je pryč.“
„To je škoda! Byli jsme tak blízko!“
„Nebojte se, veliteli. Ještě se s ním setkáte,“ řekla další vědma.
„Ale budoucnost vás nezajímá, že? Spíše minulost, proto jste přišli.“
„Tedy... ano.“
Vědma pokynula na prázdnou židli. Mimas váhal.
„Já bych se ještě podíval, jestli tu nejsou nějací další droidi.“
„Buďte klidný. Žádní tu už nejsou.“
„Ah... dobře.“
Mimas mi dvorně přidržel židli a stoupl si za mě.
„Můžete nám tedy říct, co se to děje?“ zeptala jsem se.
Jedna z vědem hodila cosi doprostřed stolu. Zvedl se dým a ten se za okamžik zformoval v jakési projekční plátno.
Na něm se po chvilce mihotání zjevila malá modrá planeta, s mateřskou lodí Obchodní federace na oběžné dráze.
„Dochází tu k interferencím mezi realitami. Před deseti lety jste se rozhodla jít jinudy...“
Příběh na plátně se tiše posunul a já pochopila, že opravdu stačilo jen málo, abych skončila v Chrámu jako... dejme tomu Jedi.
„A co s těmi vizemi?“ hlesl Mimas, když Mistr Qui-Gon bezhlesně zemřel a obraz se rozplynul.
„Už žádné nebudou. Díky tomu, že jste právě viděli, co se stalo a co se mělo stát, vize zmizí. Protože teď se ty dvě reality k sobě ještě více přiblíží. Rada o vás teď jedná. Až přijedete na Coruscant, budete přijata do Řádu. Sice ne tak, jako byste měla, ale i to málo stačí.“
„Ah...“
„Máte ještě nějaké otázky?“
„Ne... jen... hrabě říkal něco o tom, že ublížil vesničanům... nemůžeme nějak pomoci?“
Tohle mě trápilo. Vesničani nám pomohli a teď tam někde možná leží...
„Nemusíte. Až půjdete zpátky, pochopíte.“
„Aspoň ty droidy vám uklidíme,“ řekl Mimas.
Z vědmina hlasu bylo znát pobavení.
„Ani to není třeba.“
Mimas koukl po spadlém droidovi, ale místo bylo prázdné. Ostatně ani ty kameny, co se vykutálely z chodby, tu najednou nebyly.
„Tak jo... tohle je na mě moc divná magie,“ přiznal velitel.
Vědmy se tentokrát rozesmály nahlas.
„Časem si zvyknete, veliteli.“
„Když to říkáte,“ pokrčil rameny Mimas.
„Ještě jedna věc, než odejdete. Malá předpověď.“
„Ano?“
„Nezapomínejte si sebou nosit transfuzér. Velitel ho bude za čas velmi potřebovat.“
„Ale já mám přeci bratry... nepotřebujeme transfuzér.“
„A co když bratři nebudou? Na misi můžete být jen vy dva.“
„Dobře. Transfuzér. Rozumím.“
Zvedla jsem se.
„Děkujeme za... vysvětlení. Víte určitě, že se ty vize nebudou opakovat?“
„S naprostou jistotou.“
Oddychla jsem si a pomalu jsme odcházeli. Už jsme byli skoro u vchodu do chodby, když se ještě jednou ozvala jedna z nich:
„A věřte, že oba budete dobří Jediové!“
Oba jsme se naráz otočili.
„Cože?!“
Jenže sál i vědmy byli pryč. Koukali jsme na vodní hladinu, u nohou se nám houpala loďka a za námi byla chodba, kterou jsme původně přišli.
„Tedy...,“ hlesla jsem do ticha.
„Jdeme ven. Tohle je na mě moc,“ řekl velitel.
Zbytek cesty jsme zvládli v rekordním čase. Když jsme vylezli ven na slunce a pod volnou oblohu, Mimas si zhluboka oddechl a sedl si na kámen u cesty.
„Co to mělo znamenat?“ vzhlédl ke mně.
„Já nevím... snad...“
„Ani to neříkej!“
„Mimasi... proroctví se přece nemusí vždycky vyplnit,“ pokoušela jsem se ho uklidnit.
„Hm... doufám, že máš pravdu.“
Přisedla jsem si k němu a odhrnula mu vlasy z čela. Mračil se.
„To zvládnem, uvidíš.“
„Já vím... ale...“
„Co ale?“
„Jen... že na to nejsem vycvičený. Jsem voják, ne Jedi.“
„A já jsem nájemný lovec.“
Zvedla jsem se a podala mu ruku.
„Spolu zvládnem všecko.“
Usmál se a ruku přijal.
„Letíme domů?“
„Domů.“
Ruku v ruce jsme vyrazili zpátky k lodi. Stezka nás dovedla zpátky k oponě z popínavých rostlin, ale na druhé straně nebyla ještěří vesnice. Tedy zřejmě byla, ale už hodně dávno. Džungle ji dočista prorostla. Na malé mýtince stála Nameless
Mám z toho husí kůži,“ zašeptal Mimas.
No, já se taky necítím zrovna nejlíp. Jdeme.“
Oddychli jsme si oba, když za námi zapadly vstupní dveře. Chronometr ukazoval, že jsme v podzemí strávili přibližně čtyři standardní dny. Nechala jsem Coma, ať odstartuje a šla se vykoupat. Mimas mezitím zavolal seržantovi Skiratovi, že jsme v pořádku.
„Kam poletíme?“ zeptala jsem se velitele a pročesávala si mokré vlasy.
„Měli bychom podat taky hlášení generálovi Kenobimu, ne?“
„To je pravda. Nechceš se taky umýt? Kenobi klidně ještě půl hodiny počká.“
Mimas souhlasil a odkráčel do koupelny.
Za půl hodiny seděl vedle mě v županu, vykoupaný a docela spokojený. Naťukala jsem sekvenci. V holoprojektoru to chvíli prskalo a nakonec se ozvalo mírně podrážděné:
„Tady Kenobi!“
„Ehm... tady Gwen. Nevoláme nevhod?“
„Trochu. Máme poněkud napilno. Jak jste daleko?“
„Máme hotovo.“
„Výborně! Takže se sejdeme v Chrámu. Co nejdřív!“
V holopřístroji znovu zaprskalo a spojení se definitivně přerušilo.
„Dobrá. Tak letíme na Coruscant.“
Cesta uběhla dosti rychle a zanedlouho Nameless přistávala v hlavním chrámovém hangáru. Kenobi už taky dorazil a čekal na nás.
„Pojďte se mnou. Nebudeme se bavit tady.“
Nastoupili jsme do výtahu, který nás vyvezl až do vršku centrální věže. Když jsme vylezli z výtahu, otevřel se nám dechberoucí pohled na Coruscant. Nedokázala jsem odolat a přistoupila k oknu.
„To je nádhera!“
Padal soumrak a shora vypadala zástavba jako zářící drahokamy. Šňůry osobních a nákladních speedrů, motorek a malých stíhaček, pohybující se ve věčném řetězu, se zdály být navlečenými korálky. Mimas si stoupl vedle mě, ale místo toho, aby obdivoval výhled, pohlédl přímo dolů.
„Už to někdo někdy slanil?“ zeptal se okouzleně.
Generál Kenobi zavrtěl hlavou.
„Ještě ne. Zatím se nenašel nikdo tak bláznivý. Dokonce ani Anakina to ještě nenapadlo,“ dodal tiše a mírně udiveně.
Mimas se usmál. Bude první.
„Pojďte, obdivovat výhled můžete i potom.“
Kenobi nás nahnal do dveří.
Místnost byla vzdušná, decentně a vkusně ozdobená a vybavená pohodlnými křesly. Někerá z nich byla obsazena. Teprve tehdy mi došlo, že stojíme před Radou Jedi. Poněkud nervózně jsem těkala z jedné tváře na druhou. U některých mě zašimral pocit, že je znám, některé byly naprosto neznámé.
„Tak... můžete nám sdělit, co vám řekly vědmy?“ zeptal se jeden z Mistrů, u kterého jsem měla ten známý dojem.
Postupně jsme s Mimasem sdělili, co všechno se stalo. Jen jsme si nechali pro sebe, že jediové budeme oba. Třeba se to, jak ještě v lodi podotkl Mimas, opravdu nestane.
Nad tím, že nám hrabě vyklouzl, se Rada ani nepozastavila.
„Nemusíte se pro to trápit,“ uklidnil nás nautolanský Mistr, „hrabě už nám vyklouzl tolikrát, že to ani nespočítáme.“
„Tak, vize tedy přestanou, to je velice potěšující,“ řekl další, iktotchický Mistr, „pro vás oba. Gwen, Rada o vás jednala velmi intenzivně. Rozhodli jsme se, že se pokusíme ty reality ještě více přiblížit. Budete pod dohledem Mistra Kenobiho. Velitel se přesune s vámi.“
Mimas se nadechl, ale byla jsem rychlejší.
„Sám?“
„Sám.“
„Ale... pane... ve vší úctě,“ namítl Mimas, „nemůžu opustit své bratry.“
Mistr Jedi naklonil hlavu.
„Ne? Ale jak chcete...“
„Mám loď,“ skočila jsem mu do řeči, „a několik úprav stačí, aby byla pohodlná pro osm lidí.“
Střelila jsem pohledem po celé Radě. Vypadala zaskočeně, jen nautolanský a zabracký Mistr se trochu potutelně usmívali.
„Myslím, že to můžeme povolit. Ostatně, Kenobimu a Skywalkerovi se specializovaní vojáci budou určitě hodit,“ ozval se zastřený hlas Mistra, jehož tvář halila dýchací maska.
Usmála jsem se.
„Děkuju.“
„Můžete jít. Počkejte venku, Mistr Kenobi se k vám za chvíli připojí.“
Uklonila jsem se, Mimas vzorně zasalutoval a když se za námi zavřely dveře, oba jsme si oddychli.
„Myslím, že to bude zajímavé, Gwen,“ řekl velitel a sedl si na lavici, stojící u stěny.
„Bude, ale budeme na to spolu. A kluci s námi.“
Když Gwen a Mimas odešli, Eeth Koth a Kit Fisto se na sebe podívali a tiše se rozesmáli.
„Tvoje předtuchy ti fungují velice dobře, Kite,“ řekl Saesee Tiin suše.
„Ale ne všechny. Říkals přece něco o tom, že i ten velitel...,“ řekl Koth.
„Tys to necítil? Kolik si toho nechali pro sebe?“ zeptal se Fisto.
„Pravda... no, Obi-Wane, čekají tě zajímavé časy.“
Mistr Kenobi si povzdechl. Jako by toho neměl dost.
„Hlavu vzhůru, Obi-Wane. Síla bude s tebou a ti dva... ti ještě zamíchají s osudem mnoha lidí,“ řekl Ki-Adi Mundi.
Jako vždy měl pravdu.
„To si snad... nic takovýho!“ zavrčela jsem a tasila blaster.
„Ne!“ zabránil mi ve střelbě Mimas.
„Proč ne? Chceš je nechat mučit?“
„Rozhodně ne, ale domyslela jsi, co se stane, až začneš střílet?“
„No...“
„Máme povědomí, kde jsou vhodné úkryty? Kam se stáhneme? A vůbec první otázka, kam vede tahle chodba?“
Sklonila jsem blaster.
„Tak co budeme dělat?“
„Rychlý průzkum okolí. Zůstaň tu, prohlídnu to sám.“
„Půjdu s tebou.“
„Ne. Zůstaň, to je rozkaz.“
„Ale... rozumím, veliteli,“ sklonila jsem hlavu.
„Hodná,“ poklepal mi Mimas na rameno a zmizel zase ve tmě.
Stála jsem u okna a koukala se, jak Dooku předvádí jednotlivé mučící nástroje. Vypadalo to, že chce vědmy spíš vyděsit, než mučit. Doufala jsem, že ta demonstrace bude trvat hodně dlouho, ale podle toho, že se hrabě tvářil stále hůř a hůř, byla otázka velice krátké doby, než ho to přestane bavit a začne nástroje používat naostro.
„Dělej, Mimasi,“ mumlala jsem neslyšně, ale chodba byla temná a tichá.
„No tak, kde jsi... ale zatraceně.“
Hrabě právě nechal přivléct jednu vědmu před mučícího droida.
„Máte poslední možnost mi říct, co chci vědět. Poslední!“
„A já vám naposledy říkám, že vám to říct nemůžeme.“
Vědma rozhodně nezněla vystrašeně. Spíš smutně a možná i trochu rezignovaně.
Mučící droid napřáhl několik paží a já napřáhla ruku s blasterem. Prostě ho zastřelím, nedovolím, aby někoho mučil.
„Gwen...,“ zašeptal Mimas ze tmy.
„Konečně! Můžu střílet? Prosím!“
„Můžeš,“ řekl Mimas a já jedním výstřelem proděravěla droidovi hlavu.
Chvíli stál a pak se zhroutil na hromadu zcela nepotřebného šrotu.
Dole vypukl chaos a i když bych ráda pozorovala zmatené droidí pobíhání, Mimas mě táhl dál chodbou.
Po nějakém tom klopýtání ve tmě (v mém případě, Mimas měl stále noktovizor), chodba vyústila do rozsáhlého dómu. Ještě většího než oba předchozí sály dohromady. Množství sloupů, rozesetých porůznu po celém prostoru, dělalo ze sálu ideální místo na schovávání.
„Mýlím se, nebo je tu nějak teplo?“
„Nemýlíš. Podívej.“
Vykoukla jsem zpoza jeho zad. V zemi před námi se otvírala díra, ze které se linulo načervenalé světlo a stoupal dým.
„Pěkné. Jestli dojde k explozi, odnesem to první.“
„K explozi nedojde.“
„A to víš jak?“
Mimas zamával skenerem.
Popošla jsem blíž a natáhla krk. Kdesi hluboko protékala láva, zářila oslňující oranží a vypouštěla oblaky páry a plynu.
„Jestli ta láva...“
„Magma.“
„Co?“
„Když je to pod povrchem, není to láva, ale magma. Až předtím budeme utíkat, bude to láva.“
„Dobře. To magma… nejsou ty plyny náhodou jedovatý?“
„Ne,“ zamával opět skenerem Mimas.
„Dobře, ale co…,“ zarazila jsem se v půli věty.
Z chodby se ozvala tlumená rána a o sloupy se rozprsklo několik blasterových střel.
„Máme společnost. Pojď.“
Mimas mě vedl do hlubin jeskynního labyrintu. Skončili jsme schovaní za nízkým valem z kamení, zřejmě zbytkem z nějakého výbuchu.
„Jaký je plán, veliteli?“ zeptala jsem se.
„Jednoduchý,“ prohlásil Mimas a vytáhl nůž, „ty tu zůstaneš a já si jdu hrát.“
„Počkej… vždyť ti droidi mají taky skenery, ne?“
„To ano, ale v tomhle vlhku a teple jsou jim na nic.“
„Dobře, ale co když to tu vyhodí do povětří?“
„Sotva. Hrabě by přišel k úhoně.“
„Hm…“
„Podívej. Droidi mají tři druhy senzorů. Klasické optické, ty jim budou v téhle tmě na nic. Pak infračervené. Je tu teplo tak, že se naše infrastopa ztratí. Pára a dým zmatou senzory na pohyb a jiné vybavení nemají.“
„Jsi si jistý?“
„Znát vybavení protivníka je pro vojáka důležité.“
„Zdá se, že jsem tě příliš neuklidnil,“ podotkl Mimas, když jsem mlčela.
„A jsi si jistý, že nemají nějaké jiné vybavení na rozpoznání... organického nepřítele?“
„Nejsem, ale je to nepravděpodobné. Jsou sice jisté metody, ale ty jsou drahé a časově náročné. Takže naprosto nevhodné pro bojové podmínky.“
„Dobře. Tak jdi.“
„Neboj. Nebudu pryč dlouho. Do večeře se vrátím.“
Mimas zase zmizel ve tmě.
Skrčila jsem se za zídkou a jen občas na okamžik vykoukla. V okolí muselo být těch děr víc, protože dým a pára se zdály přibývat. Tmu, kterou narušovala načervenalá záře magmatu teď prořezávaly reflektory battle droidů a sem tam blasterová střela, když nějaký z nich zmateně vypálil do kotoučů kouře. Netušila jsem, co Mimas dělá. Nejdřív mě napadlo, prozkoumat to Silou, ale pak jsem si uvědomila, že Dooku by mohl vycítit, kdyby ji tu někdo použil. Takže mi nezbývalo, než se krčit za zídkou a čekat.
Před hromádkou kamení, která mi sloužila za úkryt, prošel s typickým bzučením a cvakáním super battle droid. Zatajila jsem dech a nehýbala se. Pokud použije ty senzory teď, nepomůže mi ani sopka pod nohama. Droid se zastavil a rozhlédl. Bylo to to poslední, co udělal. Něco mu tiše skočilo na záda a já jen zahlédla zajiskření přeťatých obvodů. Pak se kolos bezhlučně poroučel k zemi. Stín ho uklidil za jeden sloup a přistoupil k zídce.
„Gwen?“
„Ano?“
„Ještě chvíli vydrž. Už to skoro mám.“
„Kolik jsi jich... hm... vypnul?“
„Asi čtyřicet.“
Mimas zase zmizel a já zůstala s otevřenou pusou. Čtyřicet za tak krátkou dobu a nožem? Tiše? Bez hluku? No pěkné. Opřela jsem se o zídku a natáhla nohy. Aspoň si pořádně odpočinu.
Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, ale noha mě přestala bolet úplně. Mimas se zjevil zase jako duch.
„Tak, hotovo.“
„A co teď, veliteli? Všechny jsi je přece nezlikvidoval. Nějací tam ještě budou.“
„Jistě. Ale teď už mám dostatek výbušnin na pořádný ohňostroj.“
„Ale... co ta sopka?“
Mimas se zamračil.
„Pravda. Otřesy by mohly uškodit. Tak jinak. Jdeme.“
Vrátili jsme se zpátky k výhledu do sálu. Okno bylo poškozené výbuchem, práce nějakého zbrklého super battle droida. Nakoukli jsme dolů. Droidi okolo hraběte značně prořídli, ale pořád jich bylo dost.
„Takže? Jaký je plán?“
Mimas se uličnicky zaculil.
„Uvidíš. Počkej.“
Velitel odběhl. Když se vrátil, vláčel sebou jednoho super battle droida.
„Co s tím?“
Mimas opatrně aranžoval nefukční hromadu šrotu.
„Narafičím to tak, aby to vypadalo, že jsme ho právě zastřelili. Hrabě určitě vyšle další skupinu.“
„Aha... ale než to uděláš, neměli bychom se přesvědčit, že se tu nepotulují nějací další? Copak se všichni dali tím směrem co my?“
„Očividně. Na schodiště jsem instaloval senzory. Nic mi nehlásí.“
„Ty jsi instaloval... kdy?“ zeptala jsem se nevěřícně.
„Když jsme přišli na to, že tu jsou droidi. Co kdyby se za námi někdo vydal? Nebo co kdybychom se museli urychleně vrátit? Chci mít čistou únikovou cestu, nechci riskovat setkání s nějakým komandem.“
„To tu snad nehrozí. Aspoň jsem si nevšimla, že by je tu hrabě měl.“
„Ale při ustupování vadí každý kus plechu. Tak. Teď mám problém.“
„Můžu ti nějak pomoct?“
„To nevím. Je tu totiž... jeden z nás bude droidem hýbat a druhý ho musí zastřelit. Jenže na tebe je moc těžký a já zase nechci riskovat, že trefíš mě místo toho kusu šrotu.“
„Máš v moje střelecké schopnosti velkou důvěru,“ ucedila jsem, „nejsem úplně neschopná. Ale... co kdybych to zkusila Silou?“
„A zvládneš to?“
„Vím já?“
Ustoupila jsem a zavřela oči. Mohla jsem jen doufat, že si hrabě nevšimne téhle aktivity. Ale co už. V Síle se Mimas zase změnil v zářící postavu. Droid zůstával temný, jak jinak. Vztáhla jsem ruku a pokusila se droida rozhýbat. Chvíli se nic nedělo. Pak droid poslušně pohnul rukou. Zvedl ji a zase spustil. Nadechla jsem se a zvedla i druhou ruku. Droid se pomalu rozešel. Bylo to trochu topornější, než kdyby byl... živý, ale na ošálení by to mohlo stačit.
„Tak co ty na to?“ tiše jsem se zeptala.
„Gwen, jsi si jistá, že za sebou přece jen nemáš nějaké to cvičení v Chrámu? Třeba krátkodobé. Pět let nebo tak.“
„Naprosto jistá.“
„Pak jsi ohromný talent.“
„Díky.“
Vrátili jsme se s droidem kousek zpátky chodbou.
„Můžeme?“
Kývla jsem a znovu rozpohybovala ten kus šrotu. Šlo to ještě lépe, než předtím. Droid došel až k oknu a vzápětí ho Mimas střelil do hlavy. Šikovně, aby zakryl díru po noži. Kus šrotu poněkud bezhlavě (a s mou malou pomocí) spadl rovnou dolů. Zmizeli jsme opět v tom parním bludišti a vyčkávali. Tiché kroky a bzučení servomotorů ukázaly, že se Mimas nemýlil. Do oblaků kouře, dýmu a nulové viditelnosti napochodovala další skupinka.
„Jdu si zase hrát, jo?“ vdechl mi Mimas do ucha.
„Jdi. Ale měl by sis najít kamarády, co ti víc vydrží.“
Mimas se neslyšně uchechtl a vyrazil si hrát. Tentokrát jsem si ani nestačila natáhnout nohy, jak rychle byl zpátky.
„To už jsi skončil?“
„Skončil. A oni taky.“
„Takže se vrátíme?“
„Ano.“
Pří dalším letmém pohledu dolů do síně Mimas prohlásil, že těch pár už by zvládl.
„Ještě se podíváme, jak to vypadá v tom předpokoji.“
V předpokoji byl počet droidů naštěstí taky dost prořídlý. Mimas vypadal spokojeně.
„Takže jdeme dolů?“
„Jo.“
„A víme kudy?“
„Víme.“
Propletli jsme se tím kamenným labyrintem až k dalšímu ústí chodby. Tam stáli dva battle droidi na stráži. Ne dlouho. Mimas si už nedělal starosti s hlukem a oba zastřelil. Když se nic nedělo a z chodby nevypochodovali další, vešli jsme my do chodby. Nejdřív jsem ji ovšem prozkoumala Silou. Když si hrabě nevšiml toho droida, snad si nevšimne ani tohohle.
Chodba byla čistá. Prošli jsme až nakonec, do toho předpokoje. Předsálu. Krátká přestřelka z něj udělala takové malé šrotiště. To zvětšili další droidi, kteří připochodovali od hraběte. Nakonec jsme se zastavili ve vchodu do sálu. Hrabě stál uprostřed, v ruce meč, jednu z vědem držel před sebou jako živý štít. Znechuceně jsem si odfrkla. Tohle bych od něj nečekala.
„Konečně. Mohl jsem si myslet, že se tu potulují. A vás už k ničemu nepotřebuji.“
Hrabě máchl mečem.
Nic se nestalo. Dooku pustil vědmu a začal zkoumat, proč jeho zbraň nefunguje.
„Už jsem vám říkala, že tady vaše schopnosti nefungují,“ řekla další vědma, sedící za stolem.
Hrabě máchl rukou, zřejmě ve snaze použít Sílu, ale znovu se nic nestalo.
„Vzdejte se, hrabě,“ řekl Mimas a namířil na něj blaster.
Dooku stiskl rty.
„Vzdát se? Já vám? Nikdy!“
Hrabě vytáhl z kapsy malý váleček a stiskl tlačítko. V chodbě to zaburácelo, vyvalil se oblak prachu, vykutálely se kameny. Viditelnost se okamžitě snížila na nulu. Mimas, se stále zapnutým noktovizorem, se rozhlížel, ale ani on hraběte neviděl. Pak se prach najednou usadil.
„Nehledejte ho, veliteli,“ řekla jedna z vědem, „je pryč.“
„To je škoda! Byli jsme tak blízko!“
„Nebojte se, veliteli. Ještě se s ním setkáte,“ řekla další vědma.
„Ale budoucnost vás nezajímá, že? Spíše minulost, proto jste přišli.“
„Tedy... ano.“
Vědma pokynula na prázdnou židli. Mimas váhal.
„Já bych se ještě podíval, jestli tu nejsou nějací další droidi.“
„Buďte klidný. Žádní tu už nejsou.“
„Ah... dobře.“
Mimas mi dvorně přidržel židli a stoupl si za mě.
„Můžete nám tedy říct, co se to děje?“ zeptala jsem se.
Jedna z vědem hodila cosi doprostřed stolu. Zvedl se dým a ten se za okamžik zformoval v jakési projekční plátno.
Na něm se po chvilce mihotání zjevila malá modrá planeta, s mateřskou lodí Obchodní federace na oběžné dráze.
„Dochází tu k interferencím mezi realitami. Před deseti lety jste se rozhodla jít jinudy...“
Příběh na plátně se tiše posunul a já pochopila, že opravdu stačilo jen málo, abych skončila v Chrámu jako... dejme tomu Jedi.
„A co s těmi vizemi?“ hlesl Mimas, když Mistr Qui-Gon bezhlesně zemřel a obraz se rozplynul.
„Už žádné nebudou. Díky tomu, že jste právě viděli, co se stalo a co se mělo stát, vize zmizí. Protože teď se ty dvě reality k sobě ještě více přiblíží. Rada o vás teď jedná. Až přijedete na Coruscant, budete přijata do Řádu. Sice ne tak, jako byste měla, ale i to málo stačí.“
„Ah...“
„Máte ještě nějaké otázky?“
„Ne... jen... hrabě říkal něco o tom, že ublížil vesničanům... nemůžeme nějak pomoci?“
Tohle mě trápilo. Vesničani nám pomohli a teď tam někde možná leží...
„Nemusíte. Až půjdete zpátky, pochopíte.“
„Aspoň ty droidy vám uklidíme,“ řekl Mimas.
Z vědmina hlasu bylo znát pobavení.
„Ani to není třeba.“
Mimas koukl po spadlém droidovi, ale místo bylo prázdné. Ostatně ani ty kameny, co se vykutálely z chodby, tu najednou nebyly.
„Tak jo... tohle je na mě moc divná magie,“ přiznal velitel.
Vědmy se tentokrát rozesmály nahlas.
„Časem si zvyknete, veliteli.“
„Když to říkáte,“ pokrčil rameny Mimas.
„Ještě jedna věc, než odejdete. Malá předpověď.“
„Ano?“
„Nezapomínejte si sebou nosit transfuzér. Velitel ho bude za čas velmi potřebovat.“
„Ale já mám přeci bratry... nepotřebujeme transfuzér.“
„A co když bratři nebudou? Na misi můžete být jen vy dva.“
„Dobře. Transfuzér. Rozumím.“
Zvedla jsem se.
„Děkujeme za... vysvětlení. Víte určitě, že se ty vize nebudou opakovat?“
„S naprostou jistotou.“
Oddychla jsem si a pomalu jsme odcházeli. Už jsme byli skoro u vchodu do chodby, když se ještě jednou ozvala jedna z nich:
„A věřte, že oba budete dobří Jediové!“
Oba jsme se naráz otočili.
„Cože?!“
Jenže sál i vědmy byli pryč. Koukali jsme na vodní hladinu, u nohou se nám houpala loďka a za námi byla chodba, kterou jsme původně přišli.
„Tedy...,“ hlesla jsem do ticha.
„Jdeme ven. Tohle je na mě moc,“ řekl velitel.
Zbytek cesty jsme zvládli v rekordním čase. Když jsme vylezli ven na slunce a pod volnou oblohu, Mimas si zhluboka oddechl a sedl si na kámen u cesty.
„Co to mělo znamenat?“ vzhlédl ke mně.
„Já nevím... snad...“
„Ani to neříkej!“
„Mimasi... proroctví se přece nemusí vždycky vyplnit,“ pokoušela jsem se ho uklidnit.
„Hm... doufám, že máš pravdu.“
Přisedla jsem si k němu a odhrnula mu vlasy z čela. Mračil se.
„To zvládnem, uvidíš.“
„Já vím... ale...“
„Co ale?“
„Jen... že na to nejsem vycvičený. Jsem voják, ne Jedi.“
„A já jsem nájemný lovec.“
Zvedla jsem se a podala mu ruku.
„Spolu zvládnem všecko.“
Usmál se a ruku přijal.
„Letíme domů?“
„Domů.“
Ruku v ruce jsme vyrazili zpátky k lodi. Stezka nás dovedla zpátky k oponě z popínavých rostlin, ale na druhé straně nebyla ještěří vesnice. Tedy zřejmě byla, ale už hodně dávno. Džungle ji dočista prorostla. Na malé mýtince stála Nameless
Mám z toho husí kůži,“ zašeptal Mimas.
No, já se taky necítím zrovna nejlíp. Jdeme.“
Oddychli jsme si oba, když za námi zapadly vstupní dveře. Chronometr ukazoval, že jsme v podzemí strávili přibližně čtyři standardní dny. Nechala jsem Coma, ať odstartuje a šla se vykoupat. Mimas mezitím zavolal seržantovi Skiratovi, že jsme v pořádku.
„Kam poletíme?“ zeptala jsem se velitele a pročesávala si mokré vlasy.
„Měli bychom podat taky hlášení generálovi Kenobimu, ne?“
„To je pravda. Nechceš se taky umýt? Kenobi klidně ještě půl hodiny počká.“
Mimas souhlasil a odkráčel do koupelny.
Za půl hodiny seděl vedle mě v županu, vykoupaný a docela spokojený. Naťukala jsem sekvenci. V holoprojektoru to chvíli prskalo a nakonec se ozvalo mírně podrážděné:
„Tady Kenobi!“
„Ehm... tady Gwen. Nevoláme nevhod?“
„Trochu. Máme poněkud napilno. Jak jste daleko?“
„Máme hotovo.“
„Výborně! Takže se sejdeme v Chrámu. Co nejdřív!“
V holopřístroji znovu zaprskalo a spojení se definitivně přerušilo.
„Dobrá. Tak letíme na Coruscant.“
Cesta uběhla dosti rychle a zanedlouho Nameless přistávala v hlavním chrámovém hangáru. Kenobi už taky dorazil a čekal na nás.
„Pojďte se mnou. Nebudeme se bavit tady.“
Nastoupili jsme do výtahu, který nás vyvezl až do vršku centrální věže. Když jsme vylezli z výtahu, otevřel se nám dechberoucí pohled na Coruscant. Nedokázala jsem odolat a přistoupila k oknu.
„To je nádhera!“
Padal soumrak a shora vypadala zástavba jako zářící drahokamy. Šňůry osobních a nákladních speedrů, motorek a malých stíhaček, pohybující se ve věčném řetězu, se zdály být navlečenými korálky. Mimas si stoupl vedle mě, ale místo toho, aby obdivoval výhled, pohlédl přímo dolů.
„Už to někdo někdy slanil?“ zeptal se okouzleně.
Generál Kenobi zavrtěl hlavou.
„Ještě ne. Zatím se nenašel nikdo tak bláznivý. Dokonce ani Anakina to ještě nenapadlo,“ dodal tiše a mírně udiveně.
Mimas se usmál. Bude první.
„Pojďte, obdivovat výhled můžete i potom.“
Kenobi nás nahnal do dveří.
Místnost byla vzdušná, decentně a vkusně ozdobená a vybavená pohodlnými křesly. Někerá z nich byla obsazena. Teprve tehdy mi došlo, že stojíme před Radou Jedi. Poněkud nervózně jsem těkala z jedné tváře na druhou. U některých mě zašimral pocit, že je znám, některé byly naprosto neznámé.
„Tak... můžete nám sdělit, co vám řekly vědmy?“ zeptal se jeden z Mistrů, u kterého jsem měla ten známý dojem.
Postupně jsme s Mimasem sdělili, co všechno se stalo. Jen jsme si nechali pro sebe, že jediové budeme oba. Třeba se to, jak ještě v lodi podotkl Mimas, opravdu nestane.
Nad tím, že nám hrabě vyklouzl, se Rada ani nepozastavila.
„Nemusíte se pro to trápit,“ uklidnil nás nautolanský Mistr, „hrabě už nám vyklouzl tolikrát, že to ani nespočítáme.“
„Tak, vize tedy přestanou, to je velice potěšující,“ řekl další, iktotchický Mistr, „pro vás oba. Gwen, Rada o vás jednala velmi intenzivně. Rozhodli jsme se, že se pokusíme ty reality ještě více přiblížit. Budete pod dohledem Mistra Kenobiho. Velitel se přesune s vámi.“
Mimas se nadechl, ale byla jsem rychlejší.
„Sám?“
„Sám.“
„Ale... pane... ve vší úctě,“ namítl Mimas, „nemůžu opustit své bratry.“
Mistr Jedi naklonil hlavu.
„Ne? Ale jak chcete...“
„Mám loď,“ skočila jsem mu do řeči, „a několik úprav stačí, aby byla pohodlná pro osm lidí.“
Střelila jsem pohledem po celé Radě. Vypadala zaskočeně, jen nautolanský a zabracký Mistr se trochu potutelně usmívali.
„Myslím, že to můžeme povolit. Ostatně, Kenobimu a Skywalkerovi se specializovaní vojáci budou určitě hodit,“ ozval se zastřený hlas Mistra, jehož tvář halila dýchací maska.
Usmála jsem se.
„Děkuju.“
„Můžete jít. Počkejte venku, Mistr Kenobi se k vám za chvíli připojí.“
Uklonila jsem se, Mimas vzorně zasalutoval a když se za námi zavřely dveře, oba jsme si oddychli.
„Myslím, že to bude zajímavé, Gwen,“ řekl velitel a sedl si na lavici, stojící u stěny.
„Bude, ale budeme na to spolu. A kluci s námi.“
Když Gwen a Mimas odešli, Eeth Koth a Kit Fisto se na sebe podívali a tiše se rozesmáli.
„Tvoje předtuchy ti fungují velice dobře, Kite,“ řekl Saesee Tiin suše.
„Ale ne všechny. Říkals přece něco o tom, že i ten velitel...,“ řekl Koth.
„Tys to necítil? Kolik si toho nechali pro sebe?“ zeptal se Fisto.
„Pravda... no, Obi-Wane, čekají tě zajímavé časy.“
Mistr Kenobi si povzdechl. Jako by toho neměl dost.
„Hlavu vzhůru, Obi-Wane. Síla bude s tebou a ti dva... ti ještě zamíchají s osudem mnoha lidí,“ řekl Ki-Adi Mundi.
Jako vždy měl pravdu.