Panství Ravenlock 18.
Susan, Margaret a slečny Galeovy seděly v pokoji a zamyšleně mlčely.
„Susan?“ ozvala se do ticha Charlotte.
„Ano?“
„Ten pan Blakehurst... jaký je?“
„Chytrý, zábavný, laskavý...“
„Takže se ke Gwen ideálně hodí?“
„Ano.“
„A přepokládáte, že se při nejbližší příležitosti vysloví?“
„To předpokládáme. Došlo by k tomu již dnes, kdyby byl přítomen aspoň jeden rodič.“
Charlotte přikývla a znovu se zamyslela.
„Já... dojdu pro Gwen, ano? Mohly bychom si sednout v salonu a zahrát si Robinsona, co říkáte?“ Margaret se pokusila, na ni nezvykle, dělat hostitelku.
„To bychom mohly,“ Susan se zvedla, „aspoň přijdeme na jiné myšlenky.“
Zatímco dívky odcházely dolů, Margaret zaklepala na sestřiny dveře.
„Gwen?“ nakoukla dovnitř, když nikdo neodpovídal.
Pokoj byl prázdný. Margaret prohlédla i šatnu, ale ani tam Gwen nebyla. Nakonec Margret vykoukla z okna. Gwen seděla u altánku na židli, vedle ní stál pan Mollins a tvářil se nadmíru spokojeně. Gwen se naopak tvářila naprosto zdrceně a zrovna něco říkala. Víc Margaret neviděla. Opustila pokoj a co nejrychleji běžela dolů.
„Co se stalo?“ zeptala se Susan, když sestra vpadla do salonu.
„Rychle! K altánu!“
Všechny slečny se zvedly a spěchaly za Margaret, která už vycházela na zahradu.
Gwen si myslela, že se jí to jen zdá. Tohle přece nemohla být pravda...
„Co jste to řekl?“ zeptala se.
„Budeme se brát.“
Takže to byla pravda. Gwen se roztřeseně nadechla:
„Poslouchejte, pane Mollinsi a poslouchejte pozorně. Nikdy a to vám zdůrazňuji, nikdy si vás nevezmu! Nevím, jak jste dospěl k názoru, že bych kdy mohla souhlasit se soužitím s hrubcem a hlupákem!“
„Nic jiného vám nezbyde, moje drahá Gwen.“
„Nejsem vaše ani drahá!“
„Finanční situace vaší rodiny je velice špatná. Chcete raději vidět svého drahého otce úpět ve vězení pro dlužníky?“
„Nevím, proč se snažíte vykreslit stav našich financí hůř, než jaký ve skutečnosti je. Vězte, že jsem velice dobře obeznámena se všemi výdaji a příjmy, jež se váží k Ravenlock House.“
Pan Mollins se zatvářil zklamaně. Ale ne nadlouho.
„A co když bude letos špatná úroda?“ nadhodil, „pak to bude špatné.“
„Možná,“ připustila Gwen, „jak vlastně víte o naší finanční situaci? Najal jste si snad... najal jste si špehy?!“ zvolala nevěřícně.
„Snad si nemyslíte, že bych se přijel oženit, kdybych neznal důkladně vaše poměry.“
Gwen zavřela oči a opřela se.
„Odejděte, pane Mollinsi,“ řekla tiše, „odejděte, než se tu stane neštěstí.“
Pan Mollins neposlechl. Naopak, sklonil se ke Gwen a pokusil se ji políbit.
Susan, Margaret a slečny Galeovy se zarazily u jasmínových keřů a sledovaly scénu, když se ozvala rána a hlasité heknutí. To vyplašilo vrabce v keřích a přilákalo k oknům všechem personál, co v domě sloužil.
Pan Mollins se válel v čerstvě zrytém záhoně, do kterého zahradník neopoměl zapracovat uleželý hnůj. Gwen stála nad ním jako bohyně pomsty, levou ruku stále sevřenou v pěst.
„Bylo by pro vás lepší, pane Mollinsi, kdybyste opustil náš dům ještě dříve, než se vrátí můj otec. Jinak vás bude zdobit ještě jedna modřina.“
Pan Mollins se pokoušel vstát, ale vůbec mu to nešlo. Od stájí se přiloudal George, v očích se mu vesele blýskalo.
„Copa' se vám stalo, pane?“ zvolal účastně.
„Pan Mollins upadl. Georgi, prosím, pomozte mu zpátky na nohy a poněkud ho očistěte. Já jdu říci jeho sluhům, aby mu do stáje přinesli nové šatstvo a taky, aby začali balit. Že, pane Mollinsi?“
Poslední věta byla řečena poněkud důrazněji.
Pan Mollins tlumeně sténal a držel se za tvář.
„Výborně,“ přikývla Gwen a zamířila směrem k domu.
„Sestřenko,“ zakňoural pan Mollins, díky Georgeovi už zpátky na nohou.
Gwen se otočila.
„Už mi nikdy neříkejte sestřenko! Jsem slečna Bonnetová!“
Pan Mollins se bojácně skrčil.
„Mám tomu rozumět tak, že se nevezmeme?“
Od jasmínových keřů se ozval tlumený smích. Gwen stála a hleděla. Pan Mollins se potácel na kraji záhonu a George měl co dělat, aby se nerozesmál a nepustil ho na zem.
„Aha...,“ hlesl po chvíli pan Mollins a nechal se odvést do stájí.
Gwen zhluboka vydechla a zamířila do domu. Společnost u jasmínu minula beze slova.
V hale zazvonila. Sarah se na schodišti objevila okamžitě.
„Přejete si, slečno?“
„Sarah, zavolej mi, prosím, sluhy pana Mollinse.“
Sarah odběhla a za okamžik se vracela se dvěma mladíky.
„Váš pán měl nehodu. Je ve stáji a bude potřebovat kompletně nové ošacení. A také se rozhodl opustit tento dům. Prosím, abyste jeho zavazadla sbalili co nejrychleji.“
Sluhové se uklonili a zmizeli v chodbě.
Gwen se obrátila na slečny Galeovy a své sestry stojící ve dveřích.
„Půjdeme do salonu?“
„Rády.“
Dámy se rozesadily okolo stolu a Margaret vyndala se skříňky hrací plán.
„Zahrajeme si Robinsona, co říkáš?“
„Klidně.“
Margaret rozložila hrací desku, rozdala figurky a společnost začala hrát. Hovor, jindy při této hře veselý a hojný, tentokrát vázl.
„Mrzí mě, že jste byly svědky tohoto... incidentu,“ promluvila Gwen, když Margaret získala člun a Susan založila pole a sady.
„Musím přiznat, že takto jsem si odpoledne u vás nepředstavovala. Ale nemusíš se proto mrzet, Gwen. Jsou okamžiky, kdy jedna rána vyřeší víc, než dlouhý hovor. Jen...“
„Jen co Charlotte?“
Charlotte hodila kostkou. Padla jednička. Slečna Galeová si povzdychla a zvedla kartičku.
„Tajfun. Jak příhodné.“
„Charlotte?“
„Mám pro pana Mollinse nevěstu.“
„Prosím?“ zamrkala Gwen.
„Nu ano... nevěstu.“
„A kterou to dívku tak nenávidíš, že mu ji chceš hodit na krk?“ zeptala se Margaret.
„Totiž...“
„Kdo to je, Charlotte?“
„Já.“
„Charlotte, to nemyslíš vážně!“
„Zcela vážně. Než mne začnete přemlouvat, vysvětlím vám, proč jsem se tak rozhodla.“
Gwen odložila kostky a kartičky a tázavě pohlédla na svou přítelkyni. Charlotte se slabě usmála.
„Je mi třicet let. Právě jsem absolvovala velice náročnou... sezónu v Londýně. Utvrdila mě v tom, že čekat na lásku je v mém případě zbytečné. Pan Mollins je... nu... neotesaný, ale pevné vedení a příklad ho jistě trochu... hm... otlučou. Samy víte, že jsem si poradila s rozjívenými malými chlapci, jejichž vychování bylo daleko horší. A jsem praktická, což ostatně také všechny víte. Finanční situace pana Mollinse je velice uspokojivá, ale zase ne natolik, abych přišla do úplně jiné domácnosti, než jsem zvyklá a schopna řídit. Dům a hospodářství, které pan Mollins má, mi dojista poskytne natolik rozptýlení, abych se nezaobírala vlastními pocity. A pak je tu vždy četba. Nu a pokud budu cítit, že přítomnost mého manžela je již příliš... únavnou, mohu se vymluvit na churavého otce nebo sestru a nastoupit do kočáru. Za krátkou chvíli bych tu byla.“
„Ale on tě nepožádal o ruku,“ namítla Terese.
„Ne, ale jsem přesvědčena, že pokud se zmíním o tom, že bych proti němu jako nápadníkovi nic neměla, udělá to. Chtěla jsem, abyste to věděly dřív, než to nastane. Gwen, prosím, řekni aspoň ty, že mě chápeš.“
Gwen hleděla z okna a nepřítomně si hladila klouby na levé ruce. Byly trochu odřené a pálily.
„Chápu, Charlottko,“ řekla po chvíli tiše.
„Tedy dobrá,“ Charlotte vstala, „půjdu a pokusím se pana Mollinse přimět, aby se vyslovil.“
Susan pomalu sklízela hru, protože teď už na opuštěný ostrov neměl nikdo pomyšlení.
Terese vstala a odešla k oknu. Na zahradu byl utěšený pohled. Rozhodně utěšenější, než výhled do budoucnosti její sestry.
„Neboj se, Terese,“ pokusila se ji povzbudit Margaret, „Charlotte to zvládne, uvidíš.“
„Snad ano,“ vzdychla znovu Terese.
Klaply venkovní dveře a oči všech se upřely na vstup do salonu. Charlotte se vrátila. Pod tíhou pohledů jemně zčervenala a kývla.
„Ach Charlotte,“ vzdychla Susan.
Slečna Galeová zvedla ruku.
„Nelituj mě, Susan. Vím, do čeho jdu. A... vlastně bychom měly jít domů. Už jsme tu byly dost dlouho.“
„Dojdu nám pro klobouky,“ řekla Terese a vyšla ven.
„Gwen... řekla jsem panu Mollinsovi, že by bylo nejlépe, na chvíli se vrátit domů. A až zase přijede, což bude za týden, aby se ubytoval v hostinci U páva. Jen nevím, jak zdůvodnit jeho náhlý odjezd. Skutečnost přece nemůže...“
„Pojď Charlotto. Vyřídíme to teď.“
Všechny zamířily ke stájím. Kočár už čekal a služebnictvo kmitalo z domu a do domu s krabicemi, kufry a balíky.
„Pane Mollinsi,“ zvolala Gwen.
Pan Mollins vykoukl z kočáru, jedno oko zčervenalé a napuchlé, nos baňatý.
„Co ještě chcete?“ zahuhňal.
„Chtěla jsem vám jen říci, jak litujeme, že nás tak nenadále opouštíte.“
„Co?“ nechápal pan Mollins.
„Ale je to pochopitelné. Spěšný dopis od paní hraběnky, který vám dnes dorazil a ve kterém vás naléhavě žádá, abyste se vrátil ve velmi citlivé záležitosti, vám velí odejet ihned,“ pokračovala Gwen.
„Ale já jsem žádný...“
„Pane Mollinsi. Dostal jste dopis. Proto odjíždíte. Jiné vysvětlení vašeho zmizení není. Nebo chcete, aby se moji rodiče dozvěděli o vašem skandálním chování? Aby se o něm dozvěděla i paní hraběnka?“
„Co? Ne! Já... dopis! Jistě, dopis!“ konečně pochopil pan Mollins.
Gwen se rozhlédla po služebnictvu.
„Jsme tedy všichni za jedno. Pan Mollins dostal spěšný dopis a proto nás opouští.“
Všichni sklopili hlavy na znamení souhlasu.
„Sarah to ještě sdělí paní Pikeové.“
„Ano slečno.“
„Přeji vám příjemnou cestu, pane Mollinsi.“
„Ahh... já... děkuji, ses... slečno Bonnetová.“
„Rodičům vyřídím vaše poděkování a vaše pozdravy.“
„Ov... ovšem. Velice laskava.“
„Sbohem, pane Mollinsi.“
Pan Mollins zmateně zamával z kočáru a ten se konečně rozjel. Když zmizel za zatáčkou, všichni si oddechli.
„My také půjdeme,“ řekla slečna Galeová.
„Přijdete zítra?“
„Ne, Susan. Musím toho tatínkovi tolik říct.“
„Tak pozítří?“
„Uvidíme,“ usmála se Charlotte, „nashledanou!“
„Nashledanou.“
Klapla branka a slečny Bonnetovy osaměly.
„Víš, když nad tím tak přemýšlím, a protože je to Charlottino přání, tak je to dobře. Teď vlastně budeš moci jet s námi do Bathu. A nebudeš se muset schovávat. A...“
„Stačí! Mluvíš, jako kdyby to, že má přítelkyně bude trávit život ve společnosti hrubce a hlupáka, bylo uspokojivé nebo dokonce příjemné!“
„Ale to vůbec není pravda! Ale když se tím nedá nic dělat...“
„Já vím,“ vzdychla Gwen, „a do Bathu nepojedu. Vzhledem k právě proběhnuvším událostem budu ráda za klidný a tichý den tady doma. A tímto bych toto téma ukončila.“
„Myslím,“ řekla Margaret a zamyšleně se zadívala směrem k vesnici, „že se půjdu projít. Nebo možná raději projet. Taky bych si mohla půjčit dvoukolku.“
„Tu má papá.“
„Aha. Nevadí, pojedu na koni. Půjdu se převléct. Řekly byste Georgeovi, aby mi osedlal Foxie?“
„Margaret, prosím tě, nejezdi tam.“
„A kam?“ nasadila Margaret nevinný výraz.
„Tam, kam míníš jet. Na Cobbetorn. Chápu, že jsi zvědavá, ale co kdybychom počkaly, až se vrátí maminka a řekne nám, co se vlastně děje? A pokud by pan...“
„Renard. Alexandr Renard.“
„Ano, pan Renard. Pokud by byl shledán vhodným, tak bychom se tam mohli vypravit všichni. Tedy, nejdříve tatínek a pak my.“
Margaret netrpělivě klepala prsty na plot.
„Dobře. Tak já nepojedu. Ale můžu se jít aspoň projít?“
„Slibuješ, že nepůjdeš na Cobbetorn?“
„Ale ano, slibuji,“ mávla Margaret rukou.
„Tak dobře. I když bych měla jít s tebou. Pro jistotu.“
„Ty mi nevěříš?“ nasadila uražený tón Margaret.
„Nevím. Znám tvoje potřeštěné nápady. Dobrá, já nepůjdu, ale vezmeš sebou Edmunda.“
„Ale... tedy dobrá, vezmu,“ souhlasila honem Margaret a zmizela v domě dřív, než si sestra vymyslí ještě něco jiného.
„A ty se nechceš jít projít?“ zeptala se Susan.
„Já teď potřebuji něco na vyčištění hlavy a mysli. Půjdu plít.“
„A nechceš společnost?“
„Ne, Susan. Děkuji, ale o samotě to bude lepší.“
Teplé jaro nezpůsobilo růst jen užitečných bylin a stromů. Plevel na záhoncích v zahradě rostl tak rychle, že se v něm některé bylinky začaly ztrácet. Tento rok tu navíc nebyly zahradníkovy děti a jeden pomocník nenahradí troje šikovné ruce. Gwen poklekla k záhonu a dala se do práce. Bohužel je pletí činnost, při které má mysl až příliš času zaobírat se problémy. Současná situace kolem Charlotte a pana Mollinse a nevyřešení neutěšeného finančního stavu na Ravenlock House Gwen neustále vířily hlavou. Pan Blakehurst a jeho vyznání, ač vroucně přijímané a opětované se stejnou silou citů, které dal najevo, nedokázalo zlepšit trudné myšlenky. Kdyby se pan Blakehurst mohl vyjádřit oficiálně jednomu z rodičů, chmurné myšlenky by zajisté nahradily daleko růžovější a možná i bílé, se závojem.
Před záhonky rostly hromádky vytrhaného plevele a Gwen začala pomalu bolet záda. Také si uvědomila, že když se byla převléct do pracovních šatů, měla si vzít i klobouk. Slunce nezvykle pálilo. Nakonec usoudila, že toho na jeden den udělala dost a vstala. Oprášila si zástěru a protáhla se. S údivem zjistila, že se slunce pomalu kloní k západu a že za chvíli bude čas k večeři. Od lesa se z procházky vracela Margaret s Edmundem a něčemu se smáli. Na příjezdové cestě zachrastil štěrk a k domu se blížila dvoukolka s panem a paní Bonnetovými. Gwen mávla na zahradníka a odešla do domu. Z haly se ozýval hovor paní Bonnetové a Margaret. Gwen nakoukla dovnitř.
„To je dobře, že už jste doma, maminko.“
„Je mi jasné proč,“ zasmála se paní Bonnetová, „ale Gwen, ty jsi hrozně špinavá!“
„Kde?“ podívala se na zástěru Gwen.
„V obličeji. Ty jsi si při těch zahradních pracích zastrkávala vlasy za uši, viď?“
Gwen se podívala do zrcadla. Přes tváře až k uším jí vedly dvě špinavé čáry.
„Vypadáš jako indián,“ zasmála se Margaret, „ještě nějaké to peří do vlasů, luk a šípy a můžeme tvrdit, že jsi z Ameriky.“
Gwen se pokoušela hlínu setřít kapesníčkem, ale nešlo to.
„Jdi se umýt, drahoušku. S novinkami stejně počkáme až po večeři,“ postrčila ji paní Bonnetová ke schodišti.
Gwen vyběhla nahoru a zmizela ve svém pokoji.
„Tak, drahá rodino,“ začal pan Bonnet, když všichni seděli u stolu, „jakpak jste se tu celý den měli?“
„Mrzelo nás, že tu nejste, tatínku. Zrovna dnes bychom vás tu velmi potřebovali,“ řekla Susan.
„Tak? A proč?“
„Protože jste mohl dát jistému vynikajícímu mladému muži svolení, aby se ucházel o vaší dceru.“
„Hm… vynikajícímu říkáš. To mě přesvědčuje, že se nejedná o pana Mollinse.“
Pan Bonnet mrkl na svou nejstarší dceru, která hleděla do prázdného talíře a tváře jí planuly.
„Gwen?“
„Ano, tatínku?“ hlesla.
„Nemusíš se stydět. Taková věc není nic špatného. A pan Blakehurst, doufám, že je to on, přece může přijít ještě dnes.“
„Je to on,“ potvrdila Margaret, „ale nemůže. Odjel do Londýna, viděli jsme to s Edmundem.“
„A vrací se až těsně před plesem. Právě proto nás všechny mrzí, že jste zrovna dnes musel pryč.“
„Nu, tak si o tebe řekne po plese. To přece není až takové neštěstí.“
„Ale zrovna dnes… tatínku, ani nemáte ponětí, co se tu všechno stalo. Pan Mollins…“
„Odejel,“ dopověděla za Margaret Gwen.
„Není možná!“ zvolal pan Bonnet.
„Je možná, tatínku. Dostal spěšné psaní od paní hraběnky a do půl hodiny byl pryč. Děkuje vám za pohostinství a lituje, že se nemohl rozloučit.“
„Myslím, že mu můžeme velkoryse odpustit,“ řekl pan Bonnet spokojeně a zazvonil na kuchařku.
Večeře poprvé za dlouhý čas probíhala v klidu, harmonii a za inteligentního hovoru. Susan chtěla sdělit i tu další zprávu, ale na její tázavé pohledy Gwen jen vrtěla hlavou. Až když seděli všichni v salonu, Susan v ruce vyšívání, Margaret knihu, paní Bonnetová sedla s Edmundem ke hře v šachy a pan Bonnet si rozložil noviny, opatrně začala:
„Je tu ještě jedna zpráva. Pan Mollins... než odejel...“
„Něco rozbil?“
„Ne, tatínku.“
„Někoho urazil?“
„Tedy...,“ Gwen se zamyslela, „také ne.“
„Tak co udělal?“
„On... bude se ženit.“
„Ano? A která dívka se ukázala být tak nerozumnou?“
Gwen vzdychla.
„Charlotte Galeová.“
Pan Bonnet vykoukl zpoza novin.
„Zajisté žertuješ.“
„Ne, tatínku. Dali si slovo.“
„Měl jsem o Charlotte lepší mínění, ale zdá se, že je stejně nerozumná jako jiné mladé dámy.“
„Ale tatínku,“ začala s obhajobou své přítelkyně Gwen, „to, že svolila k sňatku tak nerovnému, co se povah obou snoubenců týče, není známka nerozumu. I když neschvaluji její záměr a naše přátelství tím taktéž utrpělo, rozhodně jí nevyčítám nedostatek soudnosti. Ba naopak. Projevila jí více než dost. Zcela nám osvětlila, proč jedná tak, jak jedná.“
„Takže vstupuje do manželství s očima otevřenýma a vědomím, co všechno ji v životě s bratrancem čeká?“
„Mohu vás ujistit, že je v tomto směru velice pragmatická,“ řekla Susan.
„Tedy dobrá. Na druhou stranu jí nemohu nebýt vděčný. Zbavila nás nevítaného vetřelce. Přece platí, že všechno zlé je pro něco dobré.“
Pan Bonnet složil noviny.
„A mám nadějné vyhlídky, že se brzy zbavím jedné své dcery. Doufám, že ty zbylé budou následovat. Brzy. Dnešek je vlastně plný dobrých zpráv.“
„Nás se tak lehce nezbavíte, tatínku,“ zasmála se Margaret.
„A mě také ne. Heatherwell je přece dost blízko.“
„Chceš mi říci, že budu stále obklopen samými ženskými?“
„A já jsem co, tatínku?“ ozval se dotčeně Edmund.
„Ty jsi ještě malé dítě,“ mávl rukou pan Bonnet.
„Nejsem.“
„Jsi.“
„Nejsem,“ Edmund se zatvářil trucovitě.
„Jsi,“ přidala se Margaret.
Edmund na sestru vyplázl jazyk a pak se vrátil ke hře.
„Šach, maminko,“ řekl a táhl koněm.
„Cože? Už zase?“ paní Bonnetová se zaraženě dívala na šachovnici a promýšlela další strategii.
Nakonec posunula věž. Edmund se usmál a táhl znovu koněm.
„A mat, maminko.“
„Co s tebou mám dělat,“ povzdychla si paní Bonnetová, „to už je pošesté v řadě. Příště hraješ se Susan, ta tě snad porazí.“
„Pokusím se,“ usmála se Susan, „a jaké další dobré zprávy máme?“ otočila se na otce.
„Byl jsem dnes v Bathu u právníka.“
„Ano? A z jakého důvodu?“ zeptala se opatrně Gwen.
„Z důvodu vlastně velice příjemného. Naše finanční situace není tak hrozná, jak si asi všichni myslíte. Některé zvláště hrozivé účty byly zaplaceny, takže jsem byl připraven říci panu Mollinsovi jasně a zřetelně, že si ho nevezmeš. I když mě představa, jak mu to oznámím, těšila celou cestu z města, rád se toho vzdám.“
„Tatínku, to jsou báječné zprávy!“ vydechla Gwen.
Pan Bonnet se usmál.
„Teď je čas na vaše novinky, drahá.“
Paní Bonnetová si nalila šálek čaje.
„Poklid našich nejbližších sousedů je porušen, drahá rodino. Do Berryfieldu, přesněji řečeno, na statek Cobbetorn, se nastěhoval nový majitel. Těžko říct, jak dlouho vydrží, někteří lidé uvažují, že na něj zavolají vojsko.“
„A proč uvažují o takové věci?“ pozvedl pan Bonnet obočí.
„Pan Renard, tak se jmenuje, vlastní totiž několik velice neobvyklých zvířat. Pan Gale na vlastní oči viděl klece se lvy a tygry. Ty poznal určitě. Pak popsal další kočkovité šelmy, odhaduji to na pumy a gepardy. Dále si nový majitel Cobbetornu přivezl několik vlků. A aby toho nebylo dost, o tento zveřinec se mu stará asi osm nápadně opálených a nedostatečně oděných mladíků. Myslím, že z Ameriky.“
„Přivezl si Indiány?“ vyhrkla Margaret a nevěděla, jestli má být víc nadšená ze zvířat nebo z původních obyvatel zámořských končin.
„Zdá se. Celá vesnice je vzhůru nohama. Náš drahý vikář nestačí uklidňovat znepokojené obyvatele, že nikdo nebude sněden potulující se šelmou a nikdo nebude obtěžován potulujícím se domorodcem. Ale obávám se, že je to k ničemu. I když mě pan Gale ujistil, že klece, ve kterých jsou zvířata, jsou pevné a solidní a kromě toho ty šelmy ani nemají úmysl nikam utíkat. A ti chlapci, co tam pan Renard má, jsou slušně vychovaní, mluví anglicky a spíš než lidí si hledí těch šelem.“
„A čím je ten pan Renard?“ zeptal se pan Bonnet.
Paní Bonnetová pokrčila rameny.
„To bohužel nevím. Pan Gale mi řekl, že první, co zjišťoval bylo, zda pan Renard není komediant nebo něco podobného. Není. Dle něho se zdá být gentlemanem... až na ten zvěřinec.“
„Půjdete ho navštívit, tatínku?“ zeptala se sladkým hláskem Margaret.
„Mohl bych,“ zauvažoval pan Bonnet, „pan Gale má zdravý úsudek a pokud si myslí, že někdo je gentleman, tak jím velice pravděpodobně je.“
„A kdy půjdete? Zítra?“
Pan Bonnet pohlédl na svou dceru, která skoro nedočkavostí poskakovala na židli.
„Nevím, jestli se mi zítra bude chtít. A pak, vy stejně jedete do Bathu.“
„Ale to přece vůbec nevadí tatínku. My pojedeme kočárem pana Wellfa, takže koně budete mít k plné dispozici. Pojedete?“ žadonila, na ni nezvykle, Margaret.
„Ale Margaret, copak se takto chová dospělá dívka?“
„Já vím, ale když ono to zní tak zajímavě!“
„A kromě toho,“ přidala se Gwen, „když ho navštívíte, třeba to uklidní i nálady ve vesnici. Aspoň u některých obyvatel.“
„Vskutku, zřejmě by bylo záhodno pana Renarda navštívit,“ rezignoval pan Bonnet.
„Musím říci,“ pokračoval po chvíli zamyšleného ticha, „že dnes byl velice rušný den. Pro naši celou rodinu. Myslím, že bychom si mohli jít lehnout, co říkáte?“
„To je dobrý nápad, drahý. Zítra ten den nejspíše nebude o mnoho klidnější.“
Všichni si popřáli dobrou noc a rozešli se do svých pokojů.
Další den, přesně v osm ráno, zastavil před dveřmi Ravenlock House veliký otevřený kočár. V něm seděl pan Wellf a paní Eleanore.
„Dobré ráno!“ zvolal na přicházející rodinu Bonnetovu.
„Dobré,“ zabručel pan Bonnet, „ale určitě se to zhorší.“
Pan Wellf se usmál. Pan Bonnet ho nikdy svým předstíráním nerudné povahy nezmátl.
„Ovšemže se to zhorší. Začne pršet nebo ještě lépe sněžit a my všichni bídně zhyneme v závěji kdesi u Pump Room.“
„Míníte-li bídně zhynout, nevím, jestli vám dovolím vzít moje potomky s sebou,“ řekla paní Bonnetová.
„A míníte-li zhynout na místě tak nevhodném, nevím, zda vůbec pojedeme,“ dodala Susan, „nebyly by vhodnější Sydney Gardens? Stejně přes ně pojedeme a lépe vjet do závěje tam, než se proplétat tou spletí uliček za řekou.“
„A já vůbec nechci skončit v závěji. Nejlépe bude, když zůstaneme doma a budeme těšit tatínka svou přítomností,“ řekla Margaret.
„Celý den?“ otázal se, trochu nešťastně, pan Bonnet.
„Ovšem papá. Celý den.“
„Ehm... tedy,“ pan Bonnet se dramaticky zadíval na oblohu.
Byla modrá, bez jediného mráčku.
„V tom případě si myslím, že to počasí vydrží.“
Margaret a Susan se rozesmály.
Pan Bonnet přistoupil ke kočáru, kde už byli všichni cestující pohodlně usazeni.
„Takže, drahé mé děti. Dobře se bavte a nezapomeň, Margaret, co jsi slíbila.“
„Ano tatínku. A nezapomeňte, co jste slíbil vy.“
„Já? Já nic neslíbil. Jen jsem vyjádřil ochotu. To neznamená, že jak odjedete, přikážu Georgeovi zapřahat a pojedu tak daleko.“
„Ale Cobbetorn je odsud málem vidět.“
„To při dobrém počasí i Irsko,“ zabručel pan Bonnet.
„Ale protože jsem laskavý otec, kterého si vy, nezdárná mládeži, vůbec nezasloužíte, pojedu.“
„Tatínku! Děkuji!“ Margaret vstala a v kočáru učinila neobratné pukrle, čímž ho docela rozhoupala.
„Margaret! Co to děláš? Ještě se převrhneme! To by byla pěkně hloupá nehoda. Ještě hloupější, než skončit v závěji.“
Susan sestru stáhla zpět na sedadlo.
„Takže můžeme jet? Slečno Gwen, opravdu s námi nepojedete?“ zeptala se paní Eleanore.
„Ne, opravdu se na to necítím. Klidný den v tichu mi udělá lépe než nákupní shon v lázeňském městě.“
„Tedy dobrá. Jedeme!“
Kočár vyrazil.
„Susan?“ ozvala se do ticha Charlotte.
„Ano?“
„Ten pan Blakehurst... jaký je?“
„Chytrý, zábavný, laskavý...“
„Takže se ke Gwen ideálně hodí?“
„Ano.“
„A přepokládáte, že se při nejbližší příležitosti vysloví?“
„To předpokládáme. Došlo by k tomu již dnes, kdyby byl přítomen aspoň jeden rodič.“
Charlotte přikývla a znovu se zamyslela.
„Já... dojdu pro Gwen, ano? Mohly bychom si sednout v salonu a zahrát si Robinsona, co říkáte?“ Margaret se pokusila, na ni nezvykle, dělat hostitelku.
„To bychom mohly,“ Susan se zvedla, „aspoň přijdeme na jiné myšlenky.“
Zatímco dívky odcházely dolů, Margaret zaklepala na sestřiny dveře.
„Gwen?“ nakoukla dovnitř, když nikdo neodpovídal.
Pokoj byl prázdný. Margaret prohlédla i šatnu, ale ani tam Gwen nebyla. Nakonec Margret vykoukla z okna. Gwen seděla u altánku na židli, vedle ní stál pan Mollins a tvářil se nadmíru spokojeně. Gwen se naopak tvářila naprosto zdrceně a zrovna něco říkala. Víc Margaret neviděla. Opustila pokoj a co nejrychleji běžela dolů.
„Co se stalo?“ zeptala se Susan, když sestra vpadla do salonu.
„Rychle! K altánu!“
Všechny slečny se zvedly a spěchaly za Margaret, která už vycházela na zahradu.
Gwen si myslela, že se jí to jen zdá. Tohle přece nemohla být pravda...
„Co jste to řekl?“ zeptala se.
„Budeme se brát.“
Takže to byla pravda. Gwen se roztřeseně nadechla:
„Poslouchejte, pane Mollinsi a poslouchejte pozorně. Nikdy a to vám zdůrazňuji, nikdy si vás nevezmu! Nevím, jak jste dospěl k názoru, že bych kdy mohla souhlasit se soužitím s hrubcem a hlupákem!“
„Nic jiného vám nezbyde, moje drahá Gwen.“
„Nejsem vaše ani drahá!“
„Finanční situace vaší rodiny je velice špatná. Chcete raději vidět svého drahého otce úpět ve vězení pro dlužníky?“
„Nevím, proč se snažíte vykreslit stav našich financí hůř, než jaký ve skutečnosti je. Vězte, že jsem velice dobře obeznámena se všemi výdaji a příjmy, jež se váží k Ravenlock House.“
Pan Mollins se zatvářil zklamaně. Ale ne nadlouho.
„A co když bude letos špatná úroda?“ nadhodil, „pak to bude špatné.“
„Možná,“ připustila Gwen, „jak vlastně víte o naší finanční situaci? Najal jste si snad... najal jste si špehy?!“ zvolala nevěřícně.
„Snad si nemyslíte, že bych se přijel oženit, kdybych neznal důkladně vaše poměry.“
Gwen zavřela oči a opřela se.
„Odejděte, pane Mollinsi,“ řekla tiše, „odejděte, než se tu stane neštěstí.“
Pan Mollins neposlechl. Naopak, sklonil se ke Gwen a pokusil se ji políbit.
Susan, Margaret a slečny Galeovy se zarazily u jasmínových keřů a sledovaly scénu, když se ozvala rána a hlasité heknutí. To vyplašilo vrabce v keřích a přilákalo k oknům všechem personál, co v domě sloužil.
Pan Mollins se válel v čerstvě zrytém záhoně, do kterého zahradník neopoměl zapracovat uleželý hnůj. Gwen stála nad ním jako bohyně pomsty, levou ruku stále sevřenou v pěst.
„Bylo by pro vás lepší, pane Mollinsi, kdybyste opustil náš dům ještě dříve, než se vrátí můj otec. Jinak vás bude zdobit ještě jedna modřina.“
Pan Mollins se pokoušel vstát, ale vůbec mu to nešlo. Od stájí se přiloudal George, v očích se mu vesele blýskalo.
„Copa' se vám stalo, pane?“ zvolal účastně.
„Pan Mollins upadl. Georgi, prosím, pomozte mu zpátky na nohy a poněkud ho očistěte. Já jdu říci jeho sluhům, aby mu do stáje přinesli nové šatstvo a taky, aby začali balit. Že, pane Mollinsi?“
Poslední věta byla řečena poněkud důrazněji.
Pan Mollins tlumeně sténal a držel se za tvář.
„Výborně,“ přikývla Gwen a zamířila směrem k domu.
„Sestřenko,“ zakňoural pan Mollins, díky Georgeovi už zpátky na nohou.
Gwen se otočila.
„Už mi nikdy neříkejte sestřenko! Jsem slečna Bonnetová!“
Pan Mollins se bojácně skrčil.
„Mám tomu rozumět tak, že se nevezmeme?“
Od jasmínových keřů se ozval tlumený smích. Gwen stála a hleděla. Pan Mollins se potácel na kraji záhonu a George měl co dělat, aby se nerozesmál a nepustil ho na zem.
„Aha...,“ hlesl po chvíli pan Mollins a nechal se odvést do stájí.
Gwen zhluboka vydechla a zamířila do domu. Společnost u jasmínu minula beze slova.
V hale zazvonila. Sarah se na schodišti objevila okamžitě.
„Přejete si, slečno?“
„Sarah, zavolej mi, prosím, sluhy pana Mollinse.“
Sarah odběhla a za okamžik se vracela se dvěma mladíky.
„Váš pán měl nehodu. Je ve stáji a bude potřebovat kompletně nové ošacení. A také se rozhodl opustit tento dům. Prosím, abyste jeho zavazadla sbalili co nejrychleji.“
Sluhové se uklonili a zmizeli v chodbě.
Gwen se obrátila na slečny Galeovy a své sestry stojící ve dveřích.
„Půjdeme do salonu?“
„Rády.“
Dámy se rozesadily okolo stolu a Margaret vyndala se skříňky hrací plán.
„Zahrajeme si Robinsona, co říkáš?“
„Klidně.“
Margaret rozložila hrací desku, rozdala figurky a společnost začala hrát. Hovor, jindy při této hře veselý a hojný, tentokrát vázl.
„Mrzí mě, že jste byly svědky tohoto... incidentu,“ promluvila Gwen, když Margaret získala člun a Susan založila pole a sady.
„Musím přiznat, že takto jsem si odpoledne u vás nepředstavovala. Ale nemusíš se proto mrzet, Gwen. Jsou okamžiky, kdy jedna rána vyřeší víc, než dlouhý hovor. Jen...“
„Jen co Charlotte?“
Charlotte hodila kostkou. Padla jednička. Slečna Galeová si povzdychla a zvedla kartičku.
„Tajfun. Jak příhodné.“
„Charlotte?“
„Mám pro pana Mollinse nevěstu.“
„Prosím?“ zamrkala Gwen.
„Nu ano... nevěstu.“
„A kterou to dívku tak nenávidíš, že mu ji chceš hodit na krk?“ zeptala se Margaret.
„Totiž...“
„Kdo to je, Charlotte?“
„Já.“
„Charlotte, to nemyslíš vážně!“
„Zcela vážně. Než mne začnete přemlouvat, vysvětlím vám, proč jsem se tak rozhodla.“
Gwen odložila kostky a kartičky a tázavě pohlédla na svou přítelkyni. Charlotte se slabě usmála.
„Je mi třicet let. Právě jsem absolvovala velice náročnou... sezónu v Londýně. Utvrdila mě v tom, že čekat na lásku je v mém případě zbytečné. Pan Mollins je... nu... neotesaný, ale pevné vedení a příklad ho jistě trochu... hm... otlučou. Samy víte, že jsem si poradila s rozjívenými malými chlapci, jejichž vychování bylo daleko horší. A jsem praktická, což ostatně také všechny víte. Finanční situace pana Mollinse je velice uspokojivá, ale zase ne natolik, abych přišla do úplně jiné domácnosti, než jsem zvyklá a schopna řídit. Dům a hospodářství, které pan Mollins má, mi dojista poskytne natolik rozptýlení, abych se nezaobírala vlastními pocity. A pak je tu vždy četba. Nu a pokud budu cítit, že přítomnost mého manžela je již příliš... únavnou, mohu se vymluvit na churavého otce nebo sestru a nastoupit do kočáru. Za krátkou chvíli bych tu byla.“
„Ale on tě nepožádal o ruku,“ namítla Terese.
„Ne, ale jsem přesvědčena, že pokud se zmíním o tom, že bych proti němu jako nápadníkovi nic neměla, udělá to. Chtěla jsem, abyste to věděly dřív, než to nastane. Gwen, prosím, řekni aspoň ty, že mě chápeš.“
Gwen hleděla z okna a nepřítomně si hladila klouby na levé ruce. Byly trochu odřené a pálily.
„Chápu, Charlottko,“ řekla po chvíli tiše.
„Tedy dobrá,“ Charlotte vstala, „půjdu a pokusím se pana Mollinse přimět, aby se vyslovil.“
Susan pomalu sklízela hru, protože teď už na opuštěný ostrov neměl nikdo pomyšlení.
Terese vstala a odešla k oknu. Na zahradu byl utěšený pohled. Rozhodně utěšenější, než výhled do budoucnosti její sestry.
„Neboj se, Terese,“ pokusila se ji povzbudit Margaret, „Charlotte to zvládne, uvidíš.“
„Snad ano,“ vzdychla znovu Terese.
Klaply venkovní dveře a oči všech se upřely na vstup do salonu. Charlotte se vrátila. Pod tíhou pohledů jemně zčervenala a kývla.
„Ach Charlotte,“ vzdychla Susan.
Slečna Galeová zvedla ruku.
„Nelituj mě, Susan. Vím, do čeho jdu. A... vlastně bychom měly jít domů. Už jsme tu byly dost dlouho.“
„Dojdu nám pro klobouky,“ řekla Terese a vyšla ven.
„Gwen... řekla jsem panu Mollinsovi, že by bylo nejlépe, na chvíli se vrátit domů. A až zase přijede, což bude za týden, aby se ubytoval v hostinci U páva. Jen nevím, jak zdůvodnit jeho náhlý odjezd. Skutečnost přece nemůže...“
„Pojď Charlotto. Vyřídíme to teď.“
Všechny zamířily ke stájím. Kočár už čekal a služebnictvo kmitalo z domu a do domu s krabicemi, kufry a balíky.
„Pane Mollinsi,“ zvolala Gwen.
Pan Mollins vykoukl z kočáru, jedno oko zčervenalé a napuchlé, nos baňatý.
„Co ještě chcete?“ zahuhňal.
„Chtěla jsem vám jen říci, jak litujeme, že nás tak nenadále opouštíte.“
„Co?“ nechápal pan Mollins.
„Ale je to pochopitelné. Spěšný dopis od paní hraběnky, který vám dnes dorazil a ve kterém vás naléhavě žádá, abyste se vrátil ve velmi citlivé záležitosti, vám velí odejet ihned,“ pokračovala Gwen.
„Ale já jsem žádný...“
„Pane Mollinsi. Dostal jste dopis. Proto odjíždíte. Jiné vysvětlení vašeho zmizení není. Nebo chcete, aby se moji rodiče dozvěděli o vašem skandálním chování? Aby se o něm dozvěděla i paní hraběnka?“
„Co? Ne! Já... dopis! Jistě, dopis!“ konečně pochopil pan Mollins.
Gwen se rozhlédla po služebnictvu.
„Jsme tedy všichni za jedno. Pan Mollins dostal spěšný dopis a proto nás opouští.“
Všichni sklopili hlavy na znamení souhlasu.
„Sarah to ještě sdělí paní Pikeové.“
„Ano slečno.“
„Přeji vám příjemnou cestu, pane Mollinsi.“
„Ahh... já... děkuji, ses... slečno Bonnetová.“
„Rodičům vyřídím vaše poděkování a vaše pozdravy.“
„Ov... ovšem. Velice laskava.“
„Sbohem, pane Mollinsi.“
Pan Mollins zmateně zamával z kočáru a ten se konečně rozjel. Když zmizel za zatáčkou, všichni si oddechli.
„My také půjdeme,“ řekla slečna Galeová.
„Přijdete zítra?“
„Ne, Susan. Musím toho tatínkovi tolik říct.“
„Tak pozítří?“
„Uvidíme,“ usmála se Charlotte, „nashledanou!“
„Nashledanou.“
Klapla branka a slečny Bonnetovy osaměly.
„Víš, když nad tím tak přemýšlím, a protože je to Charlottino přání, tak je to dobře. Teď vlastně budeš moci jet s námi do Bathu. A nebudeš se muset schovávat. A...“
„Stačí! Mluvíš, jako kdyby to, že má přítelkyně bude trávit život ve společnosti hrubce a hlupáka, bylo uspokojivé nebo dokonce příjemné!“
„Ale to vůbec není pravda! Ale když se tím nedá nic dělat...“
„Já vím,“ vzdychla Gwen, „a do Bathu nepojedu. Vzhledem k právě proběhnuvším událostem budu ráda za klidný a tichý den tady doma. A tímto bych toto téma ukončila.“
„Myslím,“ řekla Margaret a zamyšleně se zadívala směrem k vesnici, „že se půjdu projít. Nebo možná raději projet. Taky bych si mohla půjčit dvoukolku.“
„Tu má papá.“
„Aha. Nevadí, pojedu na koni. Půjdu se převléct. Řekly byste Georgeovi, aby mi osedlal Foxie?“
„Margaret, prosím tě, nejezdi tam.“
„A kam?“ nasadila Margaret nevinný výraz.
„Tam, kam míníš jet. Na Cobbetorn. Chápu, že jsi zvědavá, ale co kdybychom počkaly, až se vrátí maminka a řekne nám, co se vlastně děje? A pokud by pan...“
„Renard. Alexandr Renard.“
„Ano, pan Renard. Pokud by byl shledán vhodným, tak bychom se tam mohli vypravit všichni. Tedy, nejdříve tatínek a pak my.“
Margaret netrpělivě klepala prsty na plot.
„Dobře. Tak já nepojedu. Ale můžu se jít aspoň projít?“
„Slibuješ, že nepůjdeš na Cobbetorn?“
„Ale ano, slibuji,“ mávla Margaret rukou.
„Tak dobře. I když bych měla jít s tebou. Pro jistotu.“
„Ty mi nevěříš?“ nasadila uražený tón Margaret.
„Nevím. Znám tvoje potřeštěné nápady. Dobrá, já nepůjdu, ale vezmeš sebou Edmunda.“
„Ale... tedy dobrá, vezmu,“ souhlasila honem Margaret a zmizela v domě dřív, než si sestra vymyslí ještě něco jiného.
„A ty se nechceš jít projít?“ zeptala se Susan.
„Já teď potřebuji něco na vyčištění hlavy a mysli. Půjdu plít.“
„A nechceš společnost?“
„Ne, Susan. Děkuji, ale o samotě to bude lepší.“
Teplé jaro nezpůsobilo růst jen užitečných bylin a stromů. Plevel na záhoncích v zahradě rostl tak rychle, že se v něm některé bylinky začaly ztrácet. Tento rok tu navíc nebyly zahradníkovy děti a jeden pomocník nenahradí troje šikovné ruce. Gwen poklekla k záhonu a dala se do práce. Bohužel je pletí činnost, při které má mysl až příliš času zaobírat se problémy. Současná situace kolem Charlotte a pana Mollinse a nevyřešení neutěšeného finančního stavu na Ravenlock House Gwen neustále vířily hlavou. Pan Blakehurst a jeho vyznání, ač vroucně přijímané a opětované se stejnou silou citů, které dal najevo, nedokázalo zlepšit trudné myšlenky. Kdyby se pan Blakehurst mohl vyjádřit oficiálně jednomu z rodičů, chmurné myšlenky by zajisté nahradily daleko růžovější a možná i bílé, se závojem.
Před záhonky rostly hromádky vytrhaného plevele a Gwen začala pomalu bolet záda. Také si uvědomila, že když se byla převléct do pracovních šatů, měla si vzít i klobouk. Slunce nezvykle pálilo. Nakonec usoudila, že toho na jeden den udělala dost a vstala. Oprášila si zástěru a protáhla se. S údivem zjistila, že se slunce pomalu kloní k západu a že za chvíli bude čas k večeři. Od lesa se z procházky vracela Margaret s Edmundem a něčemu se smáli. Na příjezdové cestě zachrastil štěrk a k domu se blížila dvoukolka s panem a paní Bonnetovými. Gwen mávla na zahradníka a odešla do domu. Z haly se ozýval hovor paní Bonnetové a Margaret. Gwen nakoukla dovnitř.
„To je dobře, že už jste doma, maminko.“
„Je mi jasné proč,“ zasmála se paní Bonnetová, „ale Gwen, ty jsi hrozně špinavá!“
„Kde?“ podívala se na zástěru Gwen.
„V obličeji. Ty jsi si při těch zahradních pracích zastrkávala vlasy za uši, viď?“
Gwen se podívala do zrcadla. Přes tváře až k uším jí vedly dvě špinavé čáry.
„Vypadáš jako indián,“ zasmála se Margaret, „ještě nějaké to peří do vlasů, luk a šípy a můžeme tvrdit, že jsi z Ameriky.“
Gwen se pokoušela hlínu setřít kapesníčkem, ale nešlo to.
„Jdi se umýt, drahoušku. S novinkami stejně počkáme až po večeři,“ postrčila ji paní Bonnetová ke schodišti.
Gwen vyběhla nahoru a zmizela ve svém pokoji.
„Tak, drahá rodino,“ začal pan Bonnet, když všichni seděli u stolu, „jakpak jste se tu celý den měli?“
„Mrzelo nás, že tu nejste, tatínku. Zrovna dnes bychom vás tu velmi potřebovali,“ řekla Susan.
„Tak? A proč?“
„Protože jste mohl dát jistému vynikajícímu mladému muži svolení, aby se ucházel o vaší dceru.“
„Hm… vynikajícímu říkáš. To mě přesvědčuje, že se nejedná o pana Mollinse.“
Pan Bonnet mrkl na svou nejstarší dceru, která hleděla do prázdného talíře a tváře jí planuly.
„Gwen?“
„Ano, tatínku?“ hlesla.
„Nemusíš se stydět. Taková věc není nic špatného. A pan Blakehurst, doufám, že je to on, přece může přijít ještě dnes.“
„Je to on,“ potvrdila Margaret, „ale nemůže. Odjel do Londýna, viděli jsme to s Edmundem.“
„A vrací se až těsně před plesem. Právě proto nás všechny mrzí, že jste zrovna dnes musel pryč.“
„Nu, tak si o tebe řekne po plese. To přece není až takové neštěstí.“
„Ale zrovna dnes… tatínku, ani nemáte ponětí, co se tu všechno stalo. Pan Mollins…“
„Odejel,“ dopověděla za Margaret Gwen.
„Není možná!“ zvolal pan Bonnet.
„Je možná, tatínku. Dostal spěšné psaní od paní hraběnky a do půl hodiny byl pryč. Děkuje vám za pohostinství a lituje, že se nemohl rozloučit.“
„Myslím, že mu můžeme velkoryse odpustit,“ řekl pan Bonnet spokojeně a zazvonil na kuchařku.
Večeře poprvé za dlouhý čas probíhala v klidu, harmonii a za inteligentního hovoru. Susan chtěla sdělit i tu další zprávu, ale na její tázavé pohledy Gwen jen vrtěla hlavou. Až když seděli všichni v salonu, Susan v ruce vyšívání, Margaret knihu, paní Bonnetová sedla s Edmundem ke hře v šachy a pan Bonnet si rozložil noviny, opatrně začala:
„Je tu ještě jedna zpráva. Pan Mollins... než odejel...“
„Něco rozbil?“
„Ne, tatínku.“
„Někoho urazil?“
„Tedy...,“ Gwen se zamyslela, „také ne.“
„Tak co udělal?“
„On... bude se ženit.“
„Ano? A která dívka se ukázala být tak nerozumnou?“
Gwen vzdychla.
„Charlotte Galeová.“
Pan Bonnet vykoukl zpoza novin.
„Zajisté žertuješ.“
„Ne, tatínku. Dali si slovo.“
„Měl jsem o Charlotte lepší mínění, ale zdá se, že je stejně nerozumná jako jiné mladé dámy.“
„Ale tatínku,“ začala s obhajobou své přítelkyně Gwen, „to, že svolila k sňatku tak nerovnému, co se povah obou snoubenců týče, není známka nerozumu. I když neschvaluji její záměr a naše přátelství tím taktéž utrpělo, rozhodně jí nevyčítám nedostatek soudnosti. Ba naopak. Projevila jí více než dost. Zcela nám osvětlila, proč jedná tak, jak jedná.“
„Takže vstupuje do manželství s očima otevřenýma a vědomím, co všechno ji v životě s bratrancem čeká?“
„Mohu vás ujistit, že je v tomto směru velice pragmatická,“ řekla Susan.
„Tedy dobrá. Na druhou stranu jí nemohu nebýt vděčný. Zbavila nás nevítaného vetřelce. Přece platí, že všechno zlé je pro něco dobré.“
Pan Bonnet složil noviny.
„A mám nadějné vyhlídky, že se brzy zbavím jedné své dcery. Doufám, že ty zbylé budou následovat. Brzy. Dnešek je vlastně plný dobrých zpráv.“
„Nás se tak lehce nezbavíte, tatínku,“ zasmála se Margaret.
„A mě také ne. Heatherwell je přece dost blízko.“
„Chceš mi říci, že budu stále obklopen samými ženskými?“
„A já jsem co, tatínku?“ ozval se dotčeně Edmund.
„Ty jsi ještě malé dítě,“ mávl rukou pan Bonnet.
„Nejsem.“
„Jsi.“
„Nejsem,“ Edmund se zatvářil trucovitě.
„Jsi,“ přidala se Margaret.
Edmund na sestru vyplázl jazyk a pak se vrátil ke hře.
„Šach, maminko,“ řekl a táhl koněm.
„Cože? Už zase?“ paní Bonnetová se zaraženě dívala na šachovnici a promýšlela další strategii.
Nakonec posunula věž. Edmund se usmál a táhl znovu koněm.
„A mat, maminko.“
„Co s tebou mám dělat,“ povzdychla si paní Bonnetová, „to už je pošesté v řadě. Příště hraješ se Susan, ta tě snad porazí.“
„Pokusím se,“ usmála se Susan, „a jaké další dobré zprávy máme?“ otočila se na otce.
„Byl jsem dnes v Bathu u právníka.“
„Ano? A z jakého důvodu?“ zeptala se opatrně Gwen.
„Z důvodu vlastně velice příjemného. Naše finanční situace není tak hrozná, jak si asi všichni myslíte. Některé zvláště hrozivé účty byly zaplaceny, takže jsem byl připraven říci panu Mollinsovi jasně a zřetelně, že si ho nevezmeš. I když mě představa, jak mu to oznámím, těšila celou cestu z města, rád se toho vzdám.“
„Tatínku, to jsou báječné zprávy!“ vydechla Gwen.
Pan Bonnet se usmál.
„Teď je čas na vaše novinky, drahá.“
Paní Bonnetová si nalila šálek čaje.
„Poklid našich nejbližších sousedů je porušen, drahá rodino. Do Berryfieldu, přesněji řečeno, na statek Cobbetorn, se nastěhoval nový majitel. Těžko říct, jak dlouho vydrží, někteří lidé uvažují, že na něj zavolají vojsko.“
„A proč uvažují o takové věci?“ pozvedl pan Bonnet obočí.
„Pan Renard, tak se jmenuje, vlastní totiž několik velice neobvyklých zvířat. Pan Gale na vlastní oči viděl klece se lvy a tygry. Ty poznal určitě. Pak popsal další kočkovité šelmy, odhaduji to na pumy a gepardy. Dále si nový majitel Cobbetornu přivezl několik vlků. A aby toho nebylo dost, o tento zveřinec se mu stará asi osm nápadně opálených a nedostatečně oděných mladíků. Myslím, že z Ameriky.“
„Přivezl si Indiány?“ vyhrkla Margaret a nevěděla, jestli má být víc nadšená ze zvířat nebo z původních obyvatel zámořských končin.
„Zdá se. Celá vesnice je vzhůru nohama. Náš drahý vikář nestačí uklidňovat znepokojené obyvatele, že nikdo nebude sněden potulující se šelmou a nikdo nebude obtěžován potulujícím se domorodcem. Ale obávám se, že je to k ničemu. I když mě pan Gale ujistil, že klece, ve kterých jsou zvířata, jsou pevné a solidní a kromě toho ty šelmy ani nemají úmysl nikam utíkat. A ti chlapci, co tam pan Renard má, jsou slušně vychovaní, mluví anglicky a spíš než lidí si hledí těch šelem.“
„A čím je ten pan Renard?“ zeptal se pan Bonnet.
Paní Bonnetová pokrčila rameny.
„To bohužel nevím. Pan Gale mi řekl, že první, co zjišťoval bylo, zda pan Renard není komediant nebo něco podobného. Není. Dle něho se zdá být gentlemanem... až na ten zvěřinec.“
„Půjdete ho navštívit, tatínku?“ zeptala se sladkým hláskem Margaret.
„Mohl bych,“ zauvažoval pan Bonnet, „pan Gale má zdravý úsudek a pokud si myslí, že někdo je gentleman, tak jím velice pravděpodobně je.“
„A kdy půjdete? Zítra?“
Pan Bonnet pohlédl na svou dceru, která skoro nedočkavostí poskakovala na židli.
„Nevím, jestli se mi zítra bude chtít. A pak, vy stejně jedete do Bathu.“
„Ale to přece vůbec nevadí tatínku. My pojedeme kočárem pana Wellfa, takže koně budete mít k plné dispozici. Pojedete?“ žadonila, na ni nezvykle, Margaret.
„Ale Margaret, copak se takto chová dospělá dívka?“
„Já vím, ale když ono to zní tak zajímavě!“
„A kromě toho,“ přidala se Gwen, „když ho navštívíte, třeba to uklidní i nálady ve vesnici. Aspoň u některých obyvatel.“
„Vskutku, zřejmě by bylo záhodno pana Renarda navštívit,“ rezignoval pan Bonnet.
„Musím říci,“ pokračoval po chvíli zamyšleného ticha, „že dnes byl velice rušný den. Pro naši celou rodinu. Myslím, že bychom si mohli jít lehnout, co říkáte?“
„To je dobrý nápad, drahý. Zítra ten den nejspíše nebude o mnoho klidnější.“
Všichni si popřáli dobrou noc a rozešli se do svých pokojů.
Další den, přesně v osm ráno, zastavil před dveřmi Ravenlock House veliký otevřený kočár. V něm seděl pan Wellf a paní Eleanore.
„Dobré ráno!“ zvolal na přicházející rodinu Bonnetovu.
„Dobré,“ zabručel pan Bonnet, „ale určitě se to zhorší.“
Pan Wellf se usmál. Pan Bonnet ho nikdy svým předstíráním nerudné povahy nezmátl.
„Ovšemže se to zhorší. Začne pršet nebo ještě lépe sněžit a my všichni bídně zhyneme v závěji kdesi u Pump Room.“
„Míníte-li bídně zhynout, nevím, jestli vám dovolím vzít moje potomky s sebou,“ řekla paní Bonnetová.
„A míníte-li zhynout na místě tak nevhodném, nevím, zda vůbec pojedeme,“ dodala Susan, „nebyly by vhodnější Sydney Gardens? Stejně přes ně pojedeme a lépe vjet do závěje tam, než se proplétat tou spletí uliček za řekou.“
„A já vůbec nechci skončit v závěji. Nejlépe bude, když zůstaneme doma a budeme těšit tatínka svou přítomností,“ řekla Margaret.
„Celý den?“ otázal se, trochu nešťastně, pan Bonnet.
„Ovšem papá. Celý den.“
„Ehm... tedy,“ pan Bonnet se dramaticky zadíval na oblohu.
Byla modrá, bez jediného mráčku.
„V tom případě si myslím, že to počasí vydrží.“
Margaret a Susan se rozesmály.
Pan Bonnet přistoupil ke kočáru, kde už byli všichni cestující pohodlně usazeni.
„Takže, drahé mé děti. Dobře se bavte a nezapomeň, Margaret, co jsi slíbila.“
„Ano tatínku. A nezapomeňte, co jste slíbil vy.“
„Já? Já nic neslíbil. Jen jsem vyjádřil ochotu. To neznamená, že jak odjedete, přikážu Georgeovi zapřahat a pojedu tak daleko.“
„Ale Cobbetorn je odsud málem vidět.“
„To při dobrém počasí i Irsko,“ zabručel pan Bonnet.
„Ale protože jsem laskavý otec, kterého si vy, nezdárná mládeži, vůbec nezasloužíte, pojedu.“
„Tatínku! Děkuji!“ Margaret vstala a v kočáru učinila neobratné pukrle, čímž ho docela rozhoupala.
„Margaret! Co to děláš? Ještě se převrhneme! To by byla pěkně hloupá nehoda. Ještě hloupější, než skončit v závěji.“
Susan sestru stáhla zpět na sedadlo.
„Takže můžeme jet? Slečno Gwen, opravdu s námi nepojedete?“ zeptala se paní Eleanore.
„Ne, opravdu se na to necítím. Klidný den v tichu mi udělá lépe než nákupní shon v lázeňském městě.“
„Tedy dobrá. Jedeme!“
Kočár vyrazil.