Panství Ravenlock 20.
Slečna Thompsonová přišla příští ráno tak brzy, až to vyvolalo zmatek. Počasí bylo ošklivé a pošmourné a rodina si ráda v takových dnech přispala. Naštěstí Sarah, když viděla, že je slečna trochu promoklá a není jí zrovna teplo, ji okamžitě odvedla do tepla kuchyně, kde byla opatřena příjemným místem u kamen, velikým hrnkem horkého čaje s bylinkami a velice příjemnými papučemi, když bylo zjištěno, že i její botky jsou provlhlé. Zatímco slečna usychala a libovala si, jak je jí příjemně, měla Sarah dost času, vzbudit slečnu a paní Bonnetovou.
Pak už to bylo jednoduché. Látka byla nastříhána a všechny slečny a paní Bonnetová usedly k šití. Dopoledne byly šaty nastehované, ozkusené a mohlo se začít šít napevno. Když večer slečna odcházela, zbývalo opravdu jen přišít stužky a některé stehy dočistit.
„Přijdu se na ně ještě podívat. Kdybyste si s něčím nevěděly rady, poradím vám.“
„Moc děkujeme, slečno,“ Gwen podala slečně Thompsonové ruku.
Ta ji přátelsky stiskla.
„No, no... vždyť není tolik zač. Hlavně, abyste se v nich cítila dobře.“
Paní Bonnetová vyprovodila slečnu až ke dveřím a na rozloučenou jí vtiskla do ruky několik mincí.
„Ale paní Bonnetová, to je moc!“
„Není, slečno. Strávila jste tu celý den a já vím, že nemáte času nazbyt.“
„Ale vždyť jsem tu byla i na oběd a večeři! To jste nezapočítala.“
„Jeden navíc u stolu se u nás nepočítá, slečno. Ty peníze si nechte.“
„Dobře, paní Bonnetová. Ale máte u mě předplacenou zálohu. Na svatební šaty. Dobrou noc.“
„Dobrou noc, slečno. Nechcete doprovod? Už se stmívá.“
„Není třeba paní Bonnetová, támhle si pro mě jde bratr.“
Pan Thompson opravdu zrovna vyšel zpoza zatáčky. Slečna si přehodila přes ramena šál a vykročila.
Paní Bonnetová postála ještě ve dveřích, dokud se slečna nezavěsila do rámě pana Thompsona a pak teprve zavřela.
„Mohu už do salonu, nebo je tam pořád to lákové nadělení?“ zeptal se Edmund, který strávil den nahoře nebo venku a teď stál na podestě a váhal, zda sejít až dolů.
„Mohl jsi tam být celý den.“
„Nechtěl jsem překážet.“
„Nepřekážel bys. Mohl si sestrám předčítat. Střídali byste se s Margaret.“
Edmund nakrčil nos. To zrovna nebyla jeho představa hezky stráveného dne.
„Mladý muži,“ řekl pan Bonnet, „někdy nemůžeš strávit den tak, jak bys chtěl.“
Edmund se zašklebil zcela nepokrytě.
„Běž aspoň pomoci sestrám s úklidem,“ povelel mu pan Bonnet a když se jeho syn pokoušel prosmyknout mezi ním a dveřními rámy, vytahal ho poněkud za ucho.
„Nevím, drahý, jestli můžete vůbec Edmunda kárat,“ řekla tiše paní Bonnetová, „i vy sám jste strávil celý den v pracovně a rozhodně jste celou dobu neřešil chod panství.“
Pan Bonnet nakrčil noc úplně stejně jako Edmund.
„Chcete říci, že jsem vám měl jít pomoci špendlit stužky?“
„Ne, ale ocenily bychom trochu rozhovoru.“
„Vždyť jste byly kdesi v Amazonii, nebo kam vás Margaret zavedla. Noviny by pro vás byly nudné, zvláště, když se nic nestalo. Žádný skandál, ani parlament nezasedá... je to nuda.“
„Hlavně, když máte výmluvu.“
„To nejsou výmluvy, drahá. To jsou prostá fakta.“
Pan Bonnet zamával novinami.
„Kromě toho si myslím, že jsem udělal již dost.“
„Ano?“
„Přece jsem zaplatil za látku, stužky, švadlenu a za doplňky, které bude nutno dokoupit, zaplatím také. Nemyslíte, má drahá, že to je dost na jednoho starého otce? A že chtít po něm, aby bavil své dcery předčítáním z novin je nadbytečné?“
Paní Bonnetová se rozesmála.
„Dost, pane Bonnete, dost! Dá se říci, že jste se dostatečně omluvil. A vymluvil.“
Pan Bonnet vypadal spokojeně a oba manželé se vrátili do salonu.
Slečna Thompsonová se přišla podívat na šaty další den odpoledne. To už byly hotové, vyžehlené a pověšené ve skříni. Slečna byla spokojená. Vše bylo pečlivě přišité a začištěné.
„Moc pěkné, slečny. Ani v dámském salonu by to nesvedli lépe,“ libovala si, když obcházela do nich oblečenou Gwen, „skutečně vás nic neškrtí, netáhne?“ ujišťovala se.
„Ne, slečno,“ odpovídala Gwen po několikáté.
„Pak tedy má práce zde skončila. Musím zpátky. Ještě mě čekají nějaké dodělávky. Některé dámy jako by nevěděly, co chtějí. Jeden den chtějí nařasit, druhý den hladce, třetí den zase volánky... jestli to tak půjde dál, budou chtít výšivku a korálky. Ale na to už je pozdě.“
„Děkuji moc, slečno, že jste ještě přišla.“
Slečna mávla rukou a odspěchala domů.
„Tak dnes můžeme opět strávit klidný večer, aniž by bylo nebezpečí, že si sednu na jehelníček nebo že budu zavalen košíčky s odstřižky,“ poznamenal pan Bonnet.
Bylo to pusté přehánění, šaty se šily v koutě salonu u okna a křeslo u krbu, kde pan Bonnet tak rád sedával, bylo prázdné. Kromě toho všechny švadlenky dbaly na to, aby se nikde nepovalovaly jehly ani nitě a aby odstřižky okamžitě končily v krabici nebo v košíku.
„Tatínku...,“ začala Margaret.
„Ano?“ zeptal se pan Bonnet, pohodlně se usadil v křesle a rozložil si noviny.
„Už jste byl na Cobbetornu?“
„Ach...,“ panu Bonnetovi klesly noviny do klína, „myslel jsem, že jsi zapomněla.“
„Ó, to já nikdy.“
„Nu... tak abys byla klidná. Byl jsem na Cobbetornu. Když jste byli v Bathu.“
„A to jste to neřekl? Ale tatínku, jak jste mohl? Vyprávějte, co pan Renard, co jeho zvěřinec a ti Indiáni?“
Margaret skoro tahala nedočkavostí pana Bonneta za rukáv.
„Tedy,“ pan Bonnet si odkašlal, složil brýle a pohlédl na svoji rodinu, „co byste tak chtěli slyšet nedřív?“
„Všechno. Ale začněte panem Renardem.“
„Pan Renard. Dobrá. Pan Renard je vysoký, černovlasý, barvou očí si nejsem jistý, ale tu si zjistíš sama, že?“
„Tatínku...“
„Dobrá, dobrá. Tedy vysoký, černovlasý... Jeho rodina pochází z Kontinentu, on sám přicestoval do Anglie, aby se tu usadil. Zdejší podnebí mu velice vyhovuje. Narozdíl od toho kontinentálního. Co tedy dál... jeho povaha, co jsem tak odpozoroval, je příjemná, je vzdělaný, zařízení statku za tak krátkou dobu neuvěřitelně zvelebil... vlastně až na ten zveřinec, který je vskutku nevídaný a ty indiánské chlapce, je to docela Angličan.“
To byla od pana Bonneta vskutku poklona.
„Ještě něco bys ráda věděla?“
„Je ženatý?“ vyhrkla Susan místo Margaret.
„Ne, není. Žádná paní Renardová, kromě jeho matky, která žije na Jihu, myslím, že v Itálii. A to vím jen proto, že když jsem u něj byl, přišel mu od ní dopis. Hned si ho přečetl. Pak se omlouval, že chtěl jen vědět, zda je u nich vše v pořádku.“
„Zdá se to být tedy hodný syn,“ řekla paní Bonnetová.
„To ano. Zdá se. Abych nezapomněl, jsme k němu na zítra pozváni. Všichni. Nějak jsem vám to opomněl sdělit, ale vlastně se nic nestalo, že?“
Pan Bonnet se opět rozhlédl po rodině, která byla poněkud zaražena. Kromě Margaret, která vyskočila ze židle a málem porazila stolek, jak začala poskakovat po pokoji.
„Já se tak těším! Lvi, tygři, Indiáni...“
„A pan Renard.“
Margaret se zarazila a zapýřila se.
„Doufám, že se budeš chovat slušně,“ řekla Gwen.
Margaret si zase sedla.
„Ovšem. Dokážu se chovat velice civilizovaně.“
„Uvidíme.“
Příštího dne dopoledne vyrazila celá rodina Bonnetova. Čím blíže byli Cobbetornu, tím byla Margaret bledší a bledší. Když vysoupili a vstříc jim vyšel vysoký, štíhlý černovlasý muž, musela se chytnout Susan i Gwen, aby se jí nepodlomily nohy. Pan Renard byl impozantní. Jeho tvář nebyla jemná, jako tvářičky místních panských synků, byla ošlehaná větrem a snad i dobrodružstvím. Skvěle padnoucí oblek dával tušit, že o sebe velice dbá. Margaret ze sebe vydala tichý vzdech a pak se pokusila uklidnit.
„Pane Bonnete,“ uklonil se, „jsem velice rád, že jste přijal mé pozvání.“
„Pane Renarde, dovolte, abych vám představil svou rodinu. Má choť.“
Pan Renard pokročil kupředu a políbil paní Bonnetové ruku.
„Naše dcery. Gwen, Margaret a Susan.“
Slečny taktéž obdržely políbení ruky. Gwen pohlédla panu Renardovi do očí, tázavě i zkoumavě. Margaret sebrala všechnu svou důstojnost a když se její ruka setkala s jeho, byl to on, kdo se zachvěl. Susan mu věnovala též pátravý pohled.
„A toto je náš syn, Edmund.“
Edmundova malá ruka se v páně Renardově téměř ztratila. Mladý pan Bonnet na to nedbal a pokusil se o mužný stisk. Moc to nešlo, ale pan Renard zcela vážně stisk opětoval.
„Velice mě těší. Prosím, pojďte se posadit.“
Gestem ukázal dovnitř, do budovy.
Pak už to bylo jednoduché. Látka byla nastříhána a všechny slečny a paní Bonnetová usedly k šití. Dopoledne byly šaty nastehované, ozkusené a mohlo se začít šít napevno. Když večer slečna odcházela, zbývalo opravdu jen přišít stužky a některé stehy dočistit.
„Přijdu se na ně ještě podívat. Kdybyste si s něčím nevěděly rady, poradím vám.“
„Moc děkujeme, slečno,“ Gwen podala slečně Thompsonové ruku.
Ta ji přátelsky stiskla.
„No, no... vždyť není tolik zač. Hlavně, abyste se v nich cítila dobře.“
Paní Bonnetová vyprovodila slečnu až ke dveřím a na rozloučenou jí vtiskla do ruky několik mincí.
„Ale paní Bonnetová, to je moc!“
„Není, slečno. Strávila jste tu celý den a já vím, že nemáte času nazbyt.“
„Ale vždyť jsem tu byla i na oběd a večeři! To jste nezapočítala.“
„Jeden navíc u stolu se u nás nepočítá, slečno. Ty peníze si nechte.“
„Dobře, paní Bonnetová. Ale máte u mě předplacenou zálohu. Na svatební šaty. Dobrou noc.“
„Dobrou noc, slečno. Nechcete doprovod? Už se stmívá.“
„Není třeba paní Bonnetová, támhle si pro mě jde bratr.“
Pan Thompson opravdu zrovna vyšel zpoza zatáčky. Slečna si přehodila přes ramena šál a vykročila.
Paní Bonnetová postála ještě ve dveřích, dokud se slečna nezavěsila do rámě pana Thompsona a pak teprve zavřela.
„Mohu už do salonu, nebo je tam pořád to lákové nadělení?“ zeptal se Edmund, který strávil den nahoře nebo venku a teď stál na podestě a váhal, zda sejít až dolů.
„Mohl jsi tam být celý den.“
„Nechtěl jsem překážet.“
„Nepřekážel bys. Mohl si sestrám předčítat. Střídali byste se s Margaret.“
Edmund nakrčil nos. To zrovna nebyla jeho představa hezky stráveného dne.
„Mladý muži,“ řekl pan Bonnet, „někdy nemůžeš strávit den tak, jak bys chtěl.“
Edmund se zašklebil zcela nepokrytě.
„Běž aspoň pomoci sestrám s úklidem,“ povelel mu pan Bonnet a když se jeho syn pokoušel prosmyknout mezi ním a dveřními rámy, vytahal ho poněkud za ucho.
„Nevím, drahý, jestli můžete vůbec Edmunda kárat,“ řekla tiše paní Bonnetová, „i vy sám jste strávil celý den v pracovně a rozhodně jste celou dobu neřešil chod panství.“
Pan Bonnet nakrčil noc úplně stejně jako Edmund.
„Chcete říci, že jsem vám měl jít pomoci špendlit stužky?“
„Ne, ale ocenily bychom trochu rozhovoru.“
„Vždyť jste byly kdesi v Amazonii, nebo kam vás Margaret zavedla. Noviny by pro vás byly nudné, zvláště, když se nic nestalo. Žádný skandál, ani parlament nezasedá... je to nuda.“
„Hlavně, když máte výmluvu.“
„To nejsou výmluvy, drahá. To jsou prostá fakta.“
Pan Bonnet zamával novinami.
„Kromě toho si myslím, že jsem udělal již dost.“
„Ano?“
„Přece jsem zaplatil za látku, stužky, švadlenu a za doplňky, které bude nutno dokoupit, zaplatím také. Nemyslíte, má drahá, že to je dost na jednoho starého otce? A že chtít po něm, aby bavil své dcery předčítáním z novin je nadbytečné?“
Paní Bonnetová se rozesmála.
„Dost, pane Bonnete, dost! Dá se říci, že jste se dostatečně omluvil. A vymluvil.“
Pan Bonnet vypadal spokojeně a oba manželé se vrátili do salonu.
Slečna Thompsonová se přišla podívat na šaty další den odpoledne. To už byly hotové, vyžehlené a pověšené ve skříni. Slečna byla spokojená. Vše bylo pečlivě přišité a začištěné.
„Moc pěkné, slečny. Ani v dámském salonu by to nesvedli lépe,“ libovala si, když obcházela do nich oblečenou Gwen, „skutečně vás nic neškrtí, netáhne?“ ujišťovala se.
„Ne, slečno,“ odpovídala Gwen po několikáté.
„Pak tedy má práce zde skončila. Musím zpátky. Ještě mě čekají nějaké dodělávky. Některé dámy jako by nevěděly, co chtějí. Jeden den chtějí nařasit, druhý den hladce, třetí den zase volánky... jestli to tak půjde dál, budou chtít výšivku a korálky. Ale na to už je pozdě.“
„Děkuji moc, slečno, že jste ještě přišla.“
Slečna mávla rukou a odspěchala domů.
„Tak dnes můžeme opět strávit klidný večer, aniž by bylo nebezpečí, že si sednu na jehelníček nebo že budu zavalen košíčky s odstřižky,“ poznamenal pan Bonnet.
Bylo to pusté přehánění, šaty se šily v koutě salonu u okna a křeslo u krbu, kde pan Bonnet tak rád sedával, bylo prázdné. Kromě toho všechny švadlenky dbaly na to, aby se nikde nepovalovaly jehly ani nitě a aby odstřižky okamžitě končily v krabici nebo v košíku.
„Tatínku...,“ začala Margaret.
„Ano?“ zeptal se pan Bonnet, pohodlně se usadil v křesle a rozložil si noviny.
„Už jste byl na Cobbetornu?“
„Ach...,“ panu Bonnetovi klesly noviny do klína, „myslel jsem, že jsi zapomněla.“
„Ó, to já nikdy.“
„Nu... tak abys byla klidná. Byl jsem na Cobbetornu. Když jste byli v Bathu.“
„A to jste to neřekl? Ale tatínku, jak jste mohl? Vyprávějte, co pan Renard, co jeho zvěřinec a ti Indiáni?“
Margaret skoro tahala nedočkavostí pana Bonneta za rukáv.
„Tedy,“ pan Bonnet si odkašlal, složil brýle a pohlédl na svoji rodinu, „co byste tak chtěli slyšet nedřív?“
„Všechno. Ale začněte panem Renardem.“
„Pan Renard. Dobrá. Pan Renard je vysoký, černovlasý, barvou očí si nejsem jistý, ale tu si zjistíš sama, že?“
„Tatínku...“
„Dobrá, dobrá. Tedy vysoký, černovlasý... Jeho rodina pochází z Kontinentu, on sám přicestoval do Anglie, aby se tu usadil. Zdejší podnebí mu velice vyhovuje. Narozdíl od toho kontinentálního. Co tedy dál... jeho povaha, co jsem tak odpozoroval, je příjemná, je vzdělaný, zařízení statku za tak krátkou dobu neuvěřitelně zvelebil... vlastně až na ten zveřinec, který je vskutku nevídaný a ty indiánské chlapce, je to docela Angličan.“
To byla od pana Bonneta vskutku poklona.
„Ještě něco bys ráda věděla?“
„Je ženatý?“ vyhrkla Susan místo Margaret.
„Ne, není. Žádná paní Renardová, kromě jeho matky, která žije na Jihu, myslím, že v Itálii. A to vím jen proto, že když jsem u něj byl, přišel mu od ní dopis. Hned si ho přečetl. Pak se omlouval, že chtěl jen vědět, zda je u nich vše v pořádku.“
„Zdá se to být tedy hodný syn,“ řekla paní Bonnetová.
„To ano. Zdá se. Abych nezapomněl, jsme k němu na zítra pozváni. Všichni. Nějak jsem vám to opomněl sdělit, ale vlastně se nic nestalo, že?“
Pan Bonnet se opět rozhlédl po rodině, která byla poněkud zaražena. Kromě Margaret, která vyskočila ze židle a málem porazila stolek, jak začala poskakovat po pokoji.
„Já se tak těším! Lvi, tygři, Indiáni...“
„A pan Renard.“
Margaret se zarazila a zapýřila se.
„Doufám, že se budeš chovat slušně,“ řekla Gwen.
Margaret si zase sedla.
„Ovšem. Dokážu se chovat velice civilizovaně.“
„Uvidíme.“
Příštího dne dopoledne vyrazila celá rodina Bonnetova. Čím blíže byli Cobbetornu, tím byla Margaret bledší a bledší. Když vysoupili a vstříc jim vyšel vysoký, štíhlý černovlasý muž, musela se chytnout Susan i Gwen, aby se jí nepodlomily nohy. Pan Renard byl impozantní. Jeho tvář nebyla jemná, jako tvářičky místních panských synků, byla ošlehaná větrem a snad i dobrodružstvím. Skvěle padnoucí oblek dával tušit, že o sebe velice dbá. Margaret ze sebe vydala tichý vzdech a pak se pokusila uklidnit.
„Pane Bonnete,“ uklonil se, „jsem velice rád, že jste přijal mé pozvání.“
„Pane Renarde, dovolte, abych vám představil svou rodinu. Má choť.“
Pan Renard pokročil kupředu a políbil paní Bonnetové ruku.
„Naše dcery. Gwen, Margaret a Susan.“
Slečny taktéž obdržely políbení ruky. Gwen pohlédla panu Renardovi do očí, tázavě i zkoumavě. Margaret sebrala všechnu svou důstojnost a když se její ruka setkala s jeho, byl to on, kdo se zachvěl. Susan mu věnovala též pátravý pohled.
„A toto je náš syn, Edmund.“
Edmundova malá ruka se v páně Renardově téměř ztratila. Mladý pan Bonnet na to nedbal a pokusil se o mužný stisk. Moc to nešlo, ale pan Renard zcela vážně stisk opětoval.
„Velice mě těší. Prosím, pojďte se posadit.“
Gestem ukázal dovnitř, do budovy.