John Barth: Ztracen v domě hrůzy

[joewere]

Pro koho je dům hrůzy zábava? Snad pro milence. Pro Ambrose je to místo strachu a zmatku.
U příležitosti Dne nezávislosti, nejdůležitějšího světského svátku Spojených států amerických,
se vypravil s rodinou k moři. Jednoduchým rovným podtržením se v rukopisech označuje kurzíva,
což je zase tištěný ekvivalent zdůrazňování slov a vět v mluvené řeči, a také není třeba dodávat,
že toto písmo se obvykle užívá pro označení titulů děl. Kurzíva se také používá, obzvláště v románech,
pro hlasy „zvenčí“, rušivé či reprodukované, jako jsou hlášení v radiu, texty telegramů novinové
články a podobně. Mělo by se jich užívat zřídka. Pokud jsou pasáže původně tištěné obyčejným
písmem vytištěny kurzívou, protože je někdo zopakoval, znamená to obvykle ujištění. Zvýrazněno autorem.

Ambrose prožíval „to zvláštní období života“. Když se nechal něčím unést,
jeho hlas zněl dětsky tence; pro jistotu proto posouval hlas hlouběji a mluvil se záměrným klidem
a dospělou vážností. Abyste měli nad svým hlasem kontrolu, je v tomto obtížném období užitečné zvyknout
si mluvit střízlivě o nevýznamných a irelevantních záležitostech a také vědomě naslouchat zvuku
svého hlasu. Na cestě do Ocean City seděl na zadním sedadle auta, společně se svým bratrem Peterem,
kterému bylo patnáct, a Magdou C , které bylo čtrnáct; hezkou dívkou krásnou mladou dámou,
která bydlela nedaleko od nich na B ově ulici v D ve státě Maryland.
K docílení co největší věrohodnosti byly v románech devatenáctého století používány místo vlastních
jmen iniciály či prázdná místa, nebo obojí. Skoro jako by autor považoval za potřebné vynechat jména
z důvodu taktu či právní závaznosti. Je zajímavé, že stejně jako u dalších rysů realismu, rozšiřuje
se zde iluze čistě umělými prostředky. Je pravděpodobné, porušuje to princip věrohodnosti,
aby třináctiletý chlapec činil tak sofistikované závěry? Čtrnáctiletá dívka je psychologickým ekvivalentem
patnáctiletého či šestnáctiletého chlapce; tedy třináctiletý chlapec, třeba i v některých ohledech
předčasně vyspělý, by se dal považovat za emocionálně mladšího.

Třikrát ročně - na Svátek práce, Den nezávislosti a na Dušičky - jezdí rodina na odpoledne
a večer do Ocean City. Když byl otec Ambrose a Petera v jejich věku, jezdilo se na výlet vlakem,
jak zmiňuje román Dvaačtyřicátá rovnoběžka od Johna Dos Passose. Spousta rodin z jedné ulice jezdívala
společně s příbuznými a často i s černošskými sloužícími, železniční vagóny se přeplnily třídami dětí;
všichni společně konzumovali marylandská pečená kuřata, virginskou šunku, pálivá míchaná vajíčka,
bramborový salát, rozlámané sušenky, ledový čaj. Teď (to znamená roku 19 , v roce našeho příběhu)
se na výlety jezdí automobilem - pohodlněji a rychle bez zvláštního povyražení,
i když taky bez camaraderie hromadných výletů. Všechno to spoluvytváří zkaženost amerického života,
prohlašuje jejich otec; strýček Karl předpokládá, že až chlapci budou brát na den svátku do
Ocean City své rodiny, tak tam budou létat.
Jejich matka seděla veprostřed na předním sedadle, stejně jako Magda na zadním; nechtěla by,
aby se ty staré dobré časy vrátily, kouřící vlaky
a těsné dlouhé šaty. Na druhou stranu by se klidně obešla i bez létajících strojů,
pokud by se z ní měla stát babička, která by v nich taky měla jezdit.

Popis fyzického vzhledu a zvyků je jedna ze standardních metod charakterizace,
kterou spisovatelé používají. Je také důležité „nechat pracovat smysly“; pokud se „zkříží“
podrobnost získaná jedním z pěti smyslů, řekněme vizuálním,
s podrobností získanou smyslem jiným, dejme tomu sluchovým, čtenářova představivost se
na tento moment orientuje, třeba i nevědomě. Taková procedura se dá srovnat se způsobem,
jakým cestovatelé a mořeplavci určují svoji pozici dvěma nebo více kompasy,
což je postup známý jako triangulace. Hnědé chloupky na předloktí Ambrosovy matky zářily na slunci jako.
Ačkoli byla pravák, zamáčkla levou rukou, kterou zvedla z opěradla, pro strýčka Karla palubní zapalovač cigaret.
Když se rozežhnula kontrolka červeně, byl zapalovač připraven k použití.
Pach kouře z doutníku strýčka Karla připomínal. Na odpočívadle, kde se vždycky zastavili na oběd,
asi dvě míle od Ocean City, byl už ve vzduchu silně cítit oceán. Pro Petera a Ambrose, když ještě byli mladší,
nebylo vůbec jednoduché odpočívat
celou hodinu skoro na doslech vln; dokonce ani teď pro ně nebylo jednoduché udržet očekávání,
rozjitřené slanou pěnou, na uzdě. Irský spisovatel James Joyce
užívá pro popis moře ve svém neobvyklém románu Odysseus, v této zemi nyní k dostání, adjektiva hlenově zelené
a šourkostažné. Zrakové, sluchové, hmatové, čichové,
chuťové. Otec Petera a Ambrose uměl i při řízení jejich černého sedanu LaSalle, ročník 1936,
vytáhnout jednou rukou první cigaretu z bílého balíčku
Lucky Striků a což je ještě zajímavější, zapálit ji sirkou, kterou jenom přehnul ukazovákem
a palcem přitiskl na škrtátko, aniž by ji vytrhnul z kartonku.
Na obalu zápalek byla reklama na americká válečná razítka a známky. Dobrá metafora, srovnání
či jiná řečová figura přidává ke svému obvyklému
„prvoplánovému“ významu ještě plán druhý: může například vycházet přímo z děje, nebo být úzce spojena
se sensibilitou autora a odhalovat i věci, kterých si autor
není vědom; či může dále a jemněji osvětlovat věc, kterou popisuje, a někdy ironizovat ten zřetelnější význam srovnání.

Když řekneme o Ambrosově a Peterově matce, že byla hezká, ničeho tím nedosáhneme; čtenář
si může udělat obrázek, ale nezapojí svoji představivost. Kromě toho byla Magda také hezká,
i když úplně jiným způsobem. Ačkoli bydlela v B ově ulici,
měla dobré vychování a ve škole si vedla nadprůměrně dobře. Na svůj věk byla velmi dobře vyvinutá.
Její pravá ruka nenuceně spočívala na
bavlněném potahu sedadla, velice blízko Ambrosovy levé nohy, na které měl svou ruku položenou on.
Do prostoru mezi jejich nohama, mezi její pravou a jeho levou
nohou, nemohl vidět nikdo, kdo seděl po druhém boku Magdy, ani ten, kdo by se podíval do zpětného zrcátka.
Obličej strýčka Karla se podobal Peterovu - tedy
spíše naopak. Oba měli tmavé vlasy a oči, krátké úsporné pohyby, hluboké hlasy.
Magdina levá ruka byla na druhé straně zřejmě v podobné pozici. Chlapcův
otec se dá jen těžko popsat; na jeho vzhledu či chování nebylo nic, co by bylo neobvyklé.
Nosil brýle a byl ředitelem základní školy v T ském okrese.
Strýček Karl byl dodavatelem materiálu na stavby.

I když musel Peter vědět stejně dobře jako Ambrose, že Ambrose bude díky své pozici první,
kdo uvidí věže elektrárny ve V , které ležely v polovině cesty,
naklonil se kupředu mírně směrem doprostřed auta a předstíral,
že je hledá v borových hájích a v nízkých křovinách podél dálnice. Od doby, kam jejich paměť sahala,
bylo pro ně „hledání Věží“ cílem první části cest do Ocean City,
„hledání vodojemu“ potom druhé. I když to byla dětinská hra, jejich matka zachovávala tradici odměňování prvního,
kdo spatří Věže, lízátkem či kusem ovoce.
Teď trvala na tom, že se Magda musí také zúčastnit; odměnou, prohlásila, bude „něco, co se dá dnes těžko sehnat“.
Ambrose se rozhodl neúčastnit se a seděl zabořený do sedadla.
Magda se stejně jako Peter naklonila dopředu. Skrze letní šaty byla vidět dvě ramínka - vnitřní napravo, to od podprsenky,
bylo upevněno či zkráceno malým spínacím špendlíkem. Pravé podpaží jejích šatů, a levé zřejmě také, bylo vlhké potem. Jednoduchá strategie, kterou si Ambrose osvojil,
když mu byly asi čtyři roky, na to, abyste první spatřili Věže, byla sedět na pravé straně auta. Na toho, kdo tam ale seděl, nejvíce svítilo slunce,
a tak Ambrose, aniž by to nějak dále rozebíral, někdy zvolil jedno, někdy druhé. Je docela možné, že Peter ten trik nikdy nepochopil, nebo si myslel,
že jeho bratr tuto strategii neovládá, protože Ambrose prostě někdy dal přednost stínu před sušenkou či mandarinkou.

Díky přednímu oknu se ale problém slunce-stín neprojevoval stejně na sedadle spolujezdce;
tam totiž nejvíc trpěl řidič, protože spolujezdec vedle něho byl nejenom ve stínu dveří a palubní desky, ale mohl mít také celou cestu sklopené stínítko.

„Je to támhleto?“ zeptala se Magda. Ambrosova matka začala škádlit chlapce za to,
že nechali Magdu vyhrát, naznačujíc, že „někdo tady asi (má) přítelkyni“. Otec Petera a Ambrose natáhl svoji dlouhou tenkou paži přes jejich matku
a uhasil cigaretu v palubním popelníku, který byl umístěn pod zapalovačem. Tentokrát byl odměnou pro toho, kdo první uvidí Věže, banán. Matka jej udělila poté,
co vyplísnila otce za to, že nevykouřil celou půlku cigarety, i když je teď všechno tak drahé. Magda pro odměnu natáhla ruku, která předtím ležela
tak blízko Ambrosovy, že se ji mohl jakoby náhodou dotknout. Nabízela každému kousek, takové věci se dají dnes jen těžko sehnat, ale všichni trvali na tom,
že odměna patří jenom jí. Ambrosova matka zazpívala z jedné populární písně kuplet v
jambickém trimetru složený v ženském rýmu:

Pro ty nejlepší je armáda,
a ti ostatní ať mi vlezou na záda.
Strýček Karl odklepl popel z doutníku okénkem ven; některé částečky byly vtaženy prouděním zpět do auta oknem na zadním sedadle. Magda předváděla, jak umí banán držet v jedné ruce a oloupat jej zuby. Pořád ještě byla nakloněná kupředu; Ambrose si posunul brýle zpět na kořen nosu levou rukou, kterou hned poté nechal ledabyle spadnout na sedadlo těsně za ní. Nechal ji dokonce tak blízko, že jeden chloupek, světlý, na druhém kloubu palce, se dotýkal látky její sukně. Kdyby se byla v ten okamžik opřela do sedadla, jeho ruka by pod ní zůstala uvězněna.

V červencovém slunci látkové potahy nepříjemně píchají skrz plátěné kalhoty. Funkce úvodu příběhu je uvést hlavní postavy, ustavit mezi nimi nějaké vztahy, připravit scénu pro hlavní děj, osvětlit základy situace, pokud je to nutné, tak zmínit a nastínit motivy, kde je to vhodné, a nastolit první konflikt nebo cokoli, co „rozvíjí děj“. Když si to tak vlastně jeden uvědomí, pokud si představujeme něco pod příběhem, který nese jméno „Dům hrůzy“ nebo „Ztracen v domě hrůzy“, nezdají se detaily cesty do Ocean City příliš relevantní. Úvod by měl vyprávět, co se stalo mezi brzkým odpolednem, kdy Ambrose poprvé spatřil Dům hrůzy, a večerem, kdy do něj s Peterem a Magdou vkročil. Uprostřed by byly zmíněny všechny události vztahující se k době mezi časem, kdy do něj vkročí, a okamžikem, kdy se v něm ztratí; tyto prostředky mají dvojí, vzájemně si protiřečící úlohu: vyvrcholení pozdržet, ale zároveň připravit a nakonec k němu čtenáře dovést. Konec by potom popisoval, co Ambrose dělá, když se ztratí, jak nakonec nalezne cestu ven, a co si z této zkušenosti každý odnese. Až doposud tu nebyl žádný opravdový dialog, jen velmi málo detailů, co se týče smyslového vnímání, a vůbec nic, co by připomínalo téma. A mezitím uběhlo už hodně času, aniž by se cokoli stalo, až se tomu člověk diví. Ještě jsme se nedostali do Ocean City, nikdy se nedostaneme z domu hrůzy.

Čím více se autor ztotožňuje s vypravěčem, ať už doslova, či metaforicky, tím méně se doporučuje používat ve vyprávění první osobu. Každé tři roky hrávali výše zmínění mladí lidé na dvoře na pány a otroky. Když byla řada na Ambrosovi, aby dělal pána a oni otroky, Peter musel najednou jít dělat úkoly. Ambrose měl strach potrestat Magdu samotný, ale ona jej zavedla do vybílené Mučící komory mezi vyrovnané dříví a záchody v Místnostech otroků, tam si v potu tváře klekla mezi bambusové hrábě a zaprášené džbány, žádostivě objala jeho kolena, a zatímco včely bzučely mezi mřížovím, jako by se jednalo o obyčejné letní odpoledne, vykoupila se za překvapující cenu, kterou si sama stanovila. Bezpochyby si z toho nic nepamatovala, avšak Ambrose si asi pamatoval i ten nejposlednější detail svého života. Teď si dokonce vzpomněl, úplně bez sebe ustrašenou neosobností v zakouřeném horku, že předtím zíral hodnou chvíli na prázdnou krabici od doutníků, v které strýček Karl přechovával dlátka na kámen: pod nápisem El Producto se z mramorové pláže dívala na moře dáma ve splývavé tóze a s vavřínem; vedle ní, zapomenutá či ještě nenaladěná, ležela pětistrunná lyra. Brada jí spočívala na hřbetě pravé ruky, její levá ruka od předloktí nenuceně splývala. Dolní část výjevu a dámy byla sloupnuta a na dřevo kdosi napsal inkoustem slova Kontroloval:. Teď se už krabice od doutníků dělají z balsy. Ambrose by byl rád věděl, co by Magda udělala, Ambrose by byl rád věděl, co Magda udělá, až se opře o jeho ruku, jak si plánoval, že by měla učinit. Rozčílí se. Utrousí škádlivý vtip. Nedá najevo vůbec nic. Dlouhou dobu se nakláněla kupředu, hrála s Peterem proti strýčku Karlovi a matce kravský poker a vyhlížela přitom první známky blízkosti Ocean City. Skoro ve stejný okamžik se vynořilo odpočívadlo a vodojem Ocean City; strýčka Karla a matku stála benzinová stanice Amoco na jejich straně silnice padesát krav a tím pádem celou hru; Magda se zvrátila dozadu, pravou rukou přitom klepajíc matce na pravé předloktí; Ambrose stihnul vyklidit pole „jen tak tak“.

V tomto stadiu náš hrdina, v tomto stadiu náš protagonista zůstane v domě hrůzy napořád. Příběh se běžně skládá ze střídání dramatizace a sumarizace. Paradoxně se opakuje příznak nervového vypětí a zuřivé zívání: ani Peter, ani Magda, ani strýček Karl, ani matka to nedělali. Třebaže ani Ambrose ani Peter už dávno nebyli děti, dostali k těm penězům, které si vzali s sebou, ještě dolar, aby jej utratili na atrakcích. I Magda, ačkoli protestovala, že má peněz na utrácení až až. Matka obou chlapců zahrála malou scénu, když bankovky předávala; předstírala, že její děti i Magda jsou ještě malé děti a radila jim, aby celou částku neutratili najednou nebo na jednom místě. Magda to slíbila s veselým smíchem. Měla obě ruce volné a vzala si bankovku levou rukou. Peter se také smál a falsetem sliboval, že se bude chovat slušně. Způsob, jakým napodoboval dítě, nebyl moc chytrý. Otec obou chlapců byl vysoký a hubený, měl čím dál míň vlasů a světlou kůži. Tvrzení tohoto typu nejsou příliš účinná, čtenář možná pochopí autorův záměr, ale. Teď už bychom měli být mnohem dále než jsme; něco se pokazilo; mnohé z těchto přípravných toulek se nezdají být příliš relevantní. I když všichni začnou ze stejného místa, jak je možné, že většina vším projde bez těžkostí, ale pár se jich ztratí?

„Nesestupujte z promenády,“ zamručel strýček Karl koutkem úst. Matka obou chlapců jej s předstíranou otráveností udeřila do ramene. Všichni stáli před Tlustou Mášou, zvanou Smějící se dáma, která tu dělala reklamu na dům hrůzy. V nadživotní velikosti se tu Tlustá Máša mechanicky natřásala, houpala se na patách a plácala do stehen. Do toho zněl ze skrytého reproduktoru smích - hlučný a ženský. Pochechtával se, sípal, plakal, marně se pokoušel chytit dech, hihňal se, mručel, znovu a znovu chraptivě vybuchoval. Když jste jej poslouchali, sami jste se smáli a bylo jedno, jak jste se cítili. Otec přišel od člena pobřežní hlídky, který zde vykonával službu, a řekl, že celá pláž je znečištěná ropou z tankerů, které byly nedávno torpédovány na otevřeném moři. Malé šupinky, obtížně odstranitelné, tvořily na pláži dehtové obrazce a ulpívaly na plavcích. Mnozí se i přesto koupali v moři a vylézali zašpinění; jiní zaplatili za vstup na městské koupaliště a na pláži se jen opalovali. My bychom učinili to druhé. My bychom učinili to druhé. My bychom učinili to druhé.

Pod promenádou krabičky od zápalek, jiné zaprášené věci. O co vlastně v tomto příběhu jde? Ambrose je nemocný. Potí se v temných průchodech, cukrátka z kandovaných jablek, lákavě vyhlížející, nevalné chuti. V domech hrůzy jsou o přestávkách potřeba pánské a dámské toalety. Jiní možná zase zvraceli v zákoutích a na chodbách; dokonce snad i vyloučili něco, do čeho se dalo ve tmě šlápnout. Slovo šoustat implikuje sání a/nebo a/nebo flatulenci. Matka a otec, babičky a dědečkové na obou stranách, prababičky a pradědečkové na všech čtyřech stranách, a tak dál. Na generaci počítejte tak třicet let: zhruba v roce, kdy byla Lordu Baltimorovi udělena Karlem I. charta pro provincii Maryland, pět set dvanáct žen - Angličanek, Velšanek, Bavořanek, Švýcarek - všech tříd a vzdělání do sebe v různých podmínkách a duševních rozpoloženích přijalo penisy zasunovací orgány pěti set dvanácti mužů, aby počaly pět set dvanáct předků dvou set padesáti šesti předků a tak dál a tak dál a tak dál a tak dál a tak dál a tak dál a tak dál autora, vypravěče tohoto příběhu, co nese jméno Ztracen v domu hrůzy. V alejích, příkopech, jehličí, borových hájích, svatebních průvodech, lodních kabinách, kočárech se čtyřspřežím, rozpálených skladištích; na chladném písku pod promenádou, plném špačků od doutníků El Producto, pokladů jako vajgly od cigaret Lucky Strike, zátek od Coca-Coly, výkalů obalených pískem, tyček od lízátek, krabiček od zápalek, na nichž stálo, že „máme mít ústa na sedm západů zamčená, neboť nepřítel neustále naslouchá“. Prskavý šepot, přetrvávající jako vody moře na celé planetě, stoupání přílivu a klesání odlivu s koloběhem úsvitu a soumraku.

Magdiny zuby. Byla levák. Pot. Prošli ten dům už skrz naskrz, Magda a Peter, čekají už celé hodiny s matkou a strýčkem Karlem, než otec najde ztraceného syna, z papírového kelímku vytahují hranolky a potřásají hlavou. Už dávno dali jména dětem, které jednou budou mít a vezmou je do Ocean City na výlet. Dá se spermatozoa považovat za mikroba mužského pohlaví, když neexistuje ženská spermatozoa? Šátrají skrze horké, temné zákruty, obávané překážky Tunelu lásky. Někteří se možná ztratí.

Peter čas od času navrhnul, aby šli do domu hrůzy; už tam předtím byl, stejně tak Magda, ale Ambrose tam nikdy nebyl, a tak navrhnul, hlasem, který se mu zlomil kvůli smíchu Tlusté Máši, že by si mohli nejdříve zaplavat. Všichni se zajíkali smíchem, nemohli se tomu ubránit, Ambrosův a Peterův otec vyšel a šklebil se jak blázen se dvěma kornouty sirupového popcornu, jednu pro matku, jednu pro Magdu; muži si měli dojít sami. Ambrose šel po Magdině pravici; vzhledem k tomu, že byla od přírody levák, nesla kornout v levé ruce. Vepředu vypadala situace přesně naopak.

„Proč kulháš?“ vyzvídala Magda od Ambrose. Odpověděl suchým tónem, že si v autě přeseděl nohu. Zablýskala zuby. „Jsi nervózní?“. Včely přitahoval zimolez na mřížovích bývalé umývárny. Představte si, že by vás tam nějaká píchla. Jak dlouho tohle všechno potrvá?

Dospělí se rozhodli vynechat bazén, ale strýček Karl trval na tom, že se převléknou a půjdou na pláž. „Chce se podívat na pěkné holky,“ škádlil ho Peter a skryl se za Magdinými zády před předstíraným hněvem strýčka Karla. „Všechny pěkné holky, které potřebuješ, máš tady,“ prohlásila Magda a matka řekla: „A to je svatá pravda.“ Magda vyhubovala Peterovi, který se snažil přes její rameno ukrást trochu popcornu. „Na tvého bratra a otce pak nic nezbude.“ Strýček Karl by byl rád věděl, jestli bude večer nějaký ohňostroj, když je teď všeho tak málo. Není to tím, že by bylo všeho tak málo, odpověděl pan M , Ocean City má zásoby z doby před válkou. Ale je to příliš riskantní vzhledem k nepřátelským ponorkám, myslí někteří lidé.

„To by ani nebyl Den nezávislosti, bez ohňostroje,“ strýček Karl řekl. Použití převráceného slovosledu v uvedení přímé řeči se stále považuje za povolené ve spojení s vlastními jmény a epitety, zní však zastarale ve spojení s osobními zájmeny. „Zase tu brzy bude,“ předpověděl otec obou chlapců. Jejich matka prohlásila, že by se bez ohňostroje klidně obešla, příliš jí totiž připomínaly realitu. Jejich otec řekl, že je to jen další důvod jich sem tam pár odpálit. Strýček Karl položil řečnickou otázku, kdo to potřebuje připomínat, stačí se podívat na vlasy a kůži lidí.

„Ano, ropa,“ řekla paní M .

Ambrose bolelo břicho a tak si zaplavat nešel, ale bavil se tím, že se díval na ostatní. Otec a on se snadno spálili. Magda byla na svůj věk až moc dobře vyvinutá. Ani ona nešla plavat, a naštvala se, rozčílila se, když se ji Peter pokusil hodit do bazénu. Vždycky přece šla plavat, opakoval, jak to jako myslí, že teď plavat nepůjde? Proč by kdo jinak jezdil do Ocean City?
„Možná tu jen chci ležet s Ambrosem,“ popichovala ho Magda.

Nikdo nemá rád pedanty.

„Aha,“ řekla matka. Peter chytil Magdu za jeden kotník a poručil Ambrosovi, aby ji chytil za druhý. Magda na plážové osušce vykvikla a překulila se. Ambrose předstíral, že ji drží. Její opálení bylo ještě tmavší než matčino či Peterovo. „Pomoz nám, strýčku Karle!“ zakřičel Peter. Strýček Karl ji chytil za druhý kotník. Pod vrškem jejích plavek bylo možno zahlédnout hranu, kde končilo opálení, a také, když pokrčila ramena a znova vykvikla, lilkový okraj jedné bradavky. Matka je všechny zkrotila. „Aspoň ty bys měl vědět,“ řekla strýčku Karlovi. Příkře. „Že když se dámě nechce jít koupat, tak se gentleman neptá.“ Strýček Karl řekl, že se hrozně omlouvá, matka mrkla na Magdu, Ambrose se začervenal, ten blbec Peter pořád opakoval: „Do háje s nechce se jí koupat!“ a tahal Magdu dál za kotník; pak konečně i on pochopil, a vystřelil jako dělová koule s řevem do bazénu.

„Na mou duši,“ řekla Magda, s žertovným s předstíraným hněvem.

Skákání do vody by byl příhodný literární symbol. Než jste si skočili z vysokého prkna, museli jste čekat ve frontě, která se táhla podél bazénu a pak nahoru po žebříku. Borci lechtali dívky, štípali se navzájem, pokřikovali na ty nahoře, aby si pospíšili, a smáli se jim, že stejně dopadnou na břicho. Občas někdo zůstal na skákacím prkně déle, pózoval, šaškoval, rozhodoval se, jak skočí, nebo je prostě jenom dráždil; jiní skočili hned. Zvlášť mezi mladšími vládla móda předvést co nejsměšnější pózu nebo vystřihnout co nejkrkolomnější figuru, jak padali dolů, což bylo s přibývajícími skoky čím dál obtížnější. Bylo ale jedno, jestli jste zahulákali Geronimo! nebo Sieg Heil, drželi si nos nebo „šlapali na kole“, předstírali, že vás zastřelili, předvedli perfektní skobu nebo snad jste si vše v půlce rozmysleli, takže z toho nebylo nic, po tom čekání to všechno trvalo jen dvě vteřiny. Skok, figura, šplouch. Skok, kufr, šplouch. Skok, no fuj, šplouch.

Dospělí už byli pryč; Ambrose si chtěl povídat s Magdou; na svůj věk byla pozoruhodně dobře vyvinutá; říkalo se, že toho dosáhnete, když se třete froté ručníkem, ale existovaly i jiné teorie. Ambrose nějak nemohl přijít na nic jiného než říci, jak skvělý skokan do vody je Peter, který se před ní předváděl. Už při pohledu na jejich plavky a svaly paží jste mohli určit, jak rozdílní ti dva jsou. Ambrose byl rád, že nešel skákat, ve studené vodě se vždycky tak nějak smrsknete. Magda předstírala, že ji skákání do vody nezajímá; vážila zřejmě stejně jako on. Kdybyste znali správnou cestu domem hrůzy tak, jako ji znáte z vlastní ložnice, mohli byste si počkat, až kolem půjde nějaká dívka a pak proklouznout společně s ní, aniž by vás chytili, dokonce i kdyby tam byla s přítelem. Ona by si myslela, že to byl on! Možná by bylo lepší být tím přítelem, jednat násilnicky a roztrhnout dům hrůzy vedví.

Ne jednat, být.

„Skáče opravdu skvěle,“ řekl Ambrose. S předstíraným obdivem. „Musela bys hodně otročit, abys byla stejně dobrá jako on.“ I tak, co by na tom záleželo, kdyby se jí rovnou zeptal, jestli si vzpomíná, nebo by ji s tím dokonce popichoval, což by Peter určitě udělal.

Nemá cenu pokračovat dál, tohle nikam nikoho nedovede, ještě se dokonce nedostali ani k domu hrůzy. Ambrose sešel z cesty, v nějakém starém nebo novém místě, které autor ani nechtěl použít; zabloudil tam nějakou neuvěřitelnou náhodou, jako tehdy, když vozík na horské dráze zhruba v roce 1910 navzdory všem fyzikálním zákonům vykolejil a přeplachtil přes korzo někam do tmy. A oni jej teď nemůžou najít, protože nevědí, kde hledat. Dokonce i projektant a provozovatel zapomněli na tuhletu součástku, která se vine okolo sebe samotné jako mušle surmovky. Která se vine okolo té správné součástky jako hadi na Merkurově holi. Někteří lidé asi „dosáhnou vrcholu své výkonnosti“ až kolem dvacítky, když už mají dospívání za sebou a ženy oceňují vedle moudrých průpovídek, škádlení a naparování i jiné věci. Peter neměl ani desetinu představivosti, kterou on vládl, ani desetinu. Peter bral hru, jak se budou jmenovat jejich děti, jako žert a vymýšlel si jména jako Aloysius nebo Murgatroyd, ale Ambrose věděl přesně, jaký je to pocit, být ženatý a mít vlastní děti a ráno pohodlně chodit do práce a večer zase do postele se svou ženou a taky se s ní tam probudit. S vánkem pronikajícím ventilačkou a ptáky a drozdy, co zpívají ukrytí v sakurách. Jeho oči se zamlžily, není moc způsobů, jak to popsat. Ve svém oboru býval docela slavný. Nezáleží na tom, jestli se Magda stala jeho ženou nebo ne; jeden večer, když už měl vrásky a šediny na spáncích, se na jednom módním večírku důstojně usmál a připomněl jí svou mladickou vášeň. Dobu, kdy jezdili s jeho rodinou do Ocean City, ty erotické představy, které v něm vzbuzovala. Jak dávno a jak směšné se mu to zdálo! Ale taky něžné, n´est-ce pas? Kdyby si tak pomyslela, že ten světově proslulý bůhvíco si pamatoval, kolik strun měla lyra ležící vedle oné dívky na lavičce na nálepce krabice od doutníků, na kterou zíral v dřevníku, když mu bylo deset, zatímco jí jedenáct. I tehdy se cítil na svůj věk příliš moudrý; hladíval ji po vlasech a svým hlubokým hlasem a nejsprávnější angličtinou říkal jakoby drahému dítěti: „Na tuto chvíli nikdy nezapomenu.“

Ale i když dýchal zhluboka, chrčel jakoby v extázi, ve skutečnosti celou dobu cítil takovou divnou odtažitost, jako kdyby byl Pánem někdo jiný. Ač se snažil být sebevíc zaujatý, slyšel, jak si jeho mysl dělá poznámky: Tak tomuhle říkají vášeň. Teď to prožívám. V hernách teď spousta automatů nefungovala a dokud tu byla válka, nedaly se ani opravit, ani vyměnit. Navíc nebyly výhry, většinou lepenkové postavičky americké výroby, tak zajímavé jako předtím a některé stroje nefungovaly na falešné mince. Kdyby byl Ambrose použil cikánský předpovědní automat, byli bychom se mohli dozvědět nástin toho, jak tahle povídka skončí. Ten stroj byl snad ještě ošoupanější než ostatní: z hnědých kovových klik už zmizel stříbrný povrch, skleněná okénka, která loutku rámovala, byla popraskaná a poslepovaná, šátky a hedvábí dávno vybledlé. Kdyby žil člověk sám, mohl by si pořídit figurínu z výkladních skříní a trochu si ji poupravit. Nicméně: tou dobou už byl dost starý na to, aby měl opravdovou dívku. Existoval takový stroj, který vyrazil vaše jméno po okraji mince kolem hvězdy, která byla uprostřed: A . Jeho syn by byl toho jména druhý a když by mu bylo asi tak třináct, položil by mu ruku kolem ramen a klidně by mu řekl: „To je úplně normální. Všichni jsme si tím prošli. Nebude to trvat věčně.“ Nikdo nevěděl, jak být tím, čím byli zrovna oni. Kouřil by dýmku, učil svého syna rybařit a chytat raky, uklidňoval jej, že si se sebou nemusí dělat starosti. Magda by určitě dávala, Magda by určitě produkovala spoustu mléka, ač by se cítila vinna za občasné prohřešky. To není vůbec špatný! A teď kdyby se rozsvítila světla!

Den se vlekl. Myslíte si, že jste to vy, ale jsou ve vás i jiné osoby. Ambrose má erekci, když se to Ambrosovi nehodí, a naopak. Ambrose se dívá, jak nedávají svůj souhlas, Ambrose se na něj dívá, jak se dívá. V zrcadlovém bludišti domu hrůzy se nemůžete dívat na své odrazy donekonečna, protože ať stojíte, jak stojíte, vždycky vám v tom brání vaše hlava. I kdybyste měli periskop, odraz vašeho oka by zakrýval právě to, co jste ve skutečnosti chtěli spatřit. Přijde policie, v novinách se objeví příběh. Tady se to muselo stát. Pokud se mu nepodaří najít nějaké překvapivé řešení, třeba takový neoficiální zadní východ či únikový poklop vedoucí do uličky a potom vycházkovým krokem dojít k rodině čekající před domem hrůzy a zeptat se, kde všichni byli; on byl pryč celou věčnost. Právě tady se to stalo, v poslední osvětlené místnosti: Peter a Magda našli správný východ; on našel východ, který nikdo nalézt neměl, a zabloudil někam na staveniště. V dokonalém bludišti by se dalo jít jen jedinou cestou, jako když skákáte z prkna; ztratit se by bylo nemožné, dveře a síně by fungovaly jako nálevky či chlopně v žilách.

Kvůli německým ponorkám bylo celé Ocean City „zatemněné“: pouliční světla byla směrem k moři stíněna, výkladní skříně a stánky na korze zešeřely, aby neprozradily tankery a nákladní lodě, které mohly být torpédovány. V krátké povídce o Ocean City ve státě Maryland za druhé světové války by autor mohl použít obraz námořníků během odpočinku na pevnině v hernách, jak skrz zaměřovací kříže dětských samopalů míří na ponorky se známým znakem svastiky, a mezitím venku v temném Atlantiku šilhá skrz periskop německá ponorka na opravdové lodě, které se rýsují v odraženém světle heren. Po večeři prošla rodina korzem zpět k atrakcím. Otec obou chlapců se jako ostatně vždycky spálil a teď byl celý natřený mastí na spáleniny, takový minstrel naruby. Dospělí stáli na tom konci promenády, kde v roce 33 vysekl hurikán do Assawoman Bay velký záliv.

„Musíš hodně našpulit rty,“ připomněl strýček Karl Magdě a mrknul. Krátké rukávy měl vyhrnuté; matka jej uhodila do hnědého bicepsu, na kterém měl vytetováno propíchnuté srdce, a řekla, že má nezvedené myšlenky. Z domu hrůzy najednou zazněl smích Tlusté Máši, jako by právě pochopila strýčkův vtip; rodina se té shodě náhod také zasmála. Ambrose sestoupil z promenády a za pomoci kapesní baterky šel hledat místní krabičky od sirek; vyhlížel z okraje severoamerického kontinentu a napadlo ho, jak daleko asi může být slyšet jejich smích. Špioni v gumových loďkách; ti, co přežili, v záchranných člunech. Kdyby snad byl ten vtip nad jeho chápání, byl by si mohl říci: „Měl smíchu až nad hlavu.“ A pozorovat čtenáře, jak při druhém čtení zpozoruje tu vážnou hru se slovy.

Rozsvítil baterku a hned ji zase zhasnul ještě dříve, než na něj ta ženská zakřičela. Uskočil pryč, srdce až v krku, baterku upustil. Co to ten chlap zahuhlal? Tekl z něj pot a studil jej, když se škrábal zpět nahoru k rodině. „Vidíš něco?“ zeptal se jej otec. Najednou ztratil hlas; pokrčil rameny a zlostně si oklepal písek z kalhot.

„Pojďme si zajezdit na létajících koních!“ volala Magda. Nikdy ze mě nebude žádný spisovatel. Už tu máme věčnost, všichni už šli domů. Ocean City je opuštěné, krabi jako duchové cupitají přes pláž a pak studenými ulicemi plnými odpadků. A prázdnými halami levných hotýlků a opuštěnými domy hrůzy. Přílivová vlna, nepřátelský nálet, krabí monstrum, které se jako ostrov vynořuje z moře. Obyvatelé v zoufalství prchnuli: Magda se držela jeho nohavice; jen on znal tajemství vězení. „Obětoval život, abychom my mohli žít,“ řekl strýček Karl, tvář staženou bolestí, když. Na rukou měl tetování; nohy té ženy, tlusté bílé nohy té ženy také. Překvapující shoda okolností. Toužil to říci Peterovi. Z toho vzrušení se mu chtělo zvracet. Ani jej nepronásledovali. Přál si, aby byl mrtev.

Jedním z možných zakončení by bylo nechat Ambrose ve tmě narazit na jinou ztracenou osobu. proti domu hrůzy by dohromady spojili svůj um, překonávali by jako Odysseus překážku za překážkou, pomáhali si a povzbuzovali se navzájem. Anebo by to mohla být dívka. Než by se dostali k východu, byli by už nebližšími přáteli, miláčky jeden druhého, kdyby to byla dívka; znali by navzájem svá nejhlubší nitra, spojil by je tmel společného dobrodružství; pak by se vynořili do světla a ukázalo by se, že ten přítel je černoch. Slepá dívka. Syn prezidenta Roosevelta. Ambrosův bývalý úhlavní nepřítel.

Hned po zrcadlovém sále vklopýtal do zatuchlé chodby, v srdci již zlou předtuchu, když chyběly fosforeskující šipky a jiné ukazatele. Našel pramínek světla - jak se ale ukázalo, nebyly to dveře, ale škvíra mezi překližkovými panely - jak tak skrze ni šilhal, uviděl malého starce, vzhledu ne nepodobného fotografiím z domu Ambrosova zesnulého pradědečka, jak se sklání nad stoličkou pod obnaženou, zaprášenou žárovkou. Blízko jeho hlavy, vedle otevřené skříně pojistek, visel nedodělaný panel s různými vypínači a přepínači; ta malá místnost byla plná dřevěných pák a lan omotaných kolem lodních ouvazníků. V tu chvíli se ještě Ambrose neztratil natolik, aby klepal či volal; později tu škvíru nemohl najít. Teď se mu zdálo, že si zřejmě někde cestou na pár minut zdříml; určitě byl vyčerpán odpoledním sluncem a večerními problémy; nebyl si jist, jestli se mu ten výjev zdál celý nebo jen zčásti. Opravdu bzučel ten starý černý větrák ve zdi jako včely a pohyboval dvěma pásy mucholapek? Opravdu zamručel tenhle velitel domu hrůzy - laskavý, tak trochu smutný a napohled unavený pán, výrazu ne nepodobného fotografiím z domu Ambrosova zesnulého strýce Konráda - ze spaní? Existuje doopravdy někdo jako Ambrose, nebo je to jen výmysl autorovy představivosti? Byla to zátoka Assawoman Bay nebo Sinepuxent? Jsou v této povídce jiné faktické chyby? Byl tam ještě jiný zvuk mimo toho nepatrného plesk plesk stehna o stehno, jako voda plácající do bortů člunu?

Nejchytřejší věc, kterou můžete udělat, když se ztratíte, je zůstat na místě, dokud vás nenajdou; pokud je to nutné, tak i halekat. Avšak halekání znamená ponížení stejně jako záchranu; mlčení vám dovoluje zachovat si tvář - můžete se tvářit překvapeně při rozruchu, když vás zachránci najdou, a potom přísahat, že jste se vůbec neztratili. A navíc můžete najít cestu ven sami, ať už s jakýmkoli zpožděním.

„Neříkej mi, že tě pořád ještě brní noha!“ prohlásila Magda, když tito tři mladí lidé přecházeli od zátoky k prostoru určeném pro ruská kola, kolotoče a ostatní pouťové atrakce, když se předtím rozhodli ve prospěch velkého a starého kolotoče namísto domu hrůzy. Jaká to věta, všechno bylo špatně od samého začátku. Lidé nevědí, co si o něm mají myslet, on sám neví, co si o sobě samém má myslet, je mu jen třináct, fyzicky a sociálně nevyspělý, nijak oslnivě inteligentní, ale jsou tu ještě antény; v hlavě má … něco jako přijímače; věci k němu mluví, on rozumí více než by měl, svět na něj pomrkává skrze předměty, s úšklebkem jej chytá za kabát. Všichni ostatní znají nějaké tajemství, které on nezná; zapomněli mu jej prozradit. Jenom kvůli tomu, že byla jeho matka váhavá, odložila jeho křest až na tento rok. Všichni tím prošli už jako děti, on sám si to o sobě také myslel, i jeho matka si to myslela, alespoň to tvrdila; až nadešel čas, aby vstoupil do metodisticko-protestantské komunity, a opomenutí vyšlo najevo. Byl ponížen, ale razil si beze snů cestu svým soukromým katechismem, znepokojován starobylými mystérii,- třináctiletý kluk by to tak nikdy neřekl -; rozhodl se pro konverzi jako svatý Augustin. Když se voda dotkla jeho čela a byl z něj smyt Adamův hřích, docílil velkým úsilím jako při defekaci toho, že mu do očí vstoupily slzy - avšak necítil nic. Cítil jen jakýsi jednoduchý, zásadní rozdíl; doufal, že je to genialita, bál se, že je to šílenství, oddal se přívětivosti a nenápadnosti. Samoten na hrázi, kousek od svého domu, byl uchvácen děsivými loděmi, o kterých si myslel, že je najde jen v kůlně, v kalichu při přijímání. Tráva žila dál! Město, řeka, on sám nebyli imaginární; čas mu hučel v uších jako vítr; svět pokračoval dál! Tato část by měla být zdramatizována. Irský spisovatel James Joyce jednou napsal. Ambrose M se chystá křičet.

Pro žádnou věc neexistuje struktura prožité smyslové podrobnosti. Zašlá zkreslující zrcadla za Tlustou Mášou; nemožnost vybrat si koně, když měl jen jedinou jízdu na velkém kolotoči; pocit nevolnosti, která provázela poznání, že Ocean City je už opotřebované, to místo otců a praotců, mužů se slamáky a dam se slunečníky, které přežily jejich vlastní atrakce. Když už utratili všechny peníze, zastavili se ti tři na Peterovo naléhání u Tlusté Máši, aby se podívali na dívky, kterým vítr zvedal sukně. Účelem bylo poškádlit Magdu, která řekla: „Dám krk za to, Petere M , že pořád myslíš jen na to jedno! Ambyho a mě takové věci nezajímají.“ V tom otáčejícím se válci, hned vedle vchodu do domu hrůzy v podobě Ďáblovy tlamy, byly dívky obnažovány a jejich chlapci i ostatní se jim mohli dívat pod sukně, pokud ovšem chtěli. Což byl vlastně jediný účel. Uvědomil si Ambrose. Celého domu hrůzy! Když jste se rozhlédli kolem sebe, všimli jste si, že lidé na promenádě byli vždy seřazeni do párů; tohle byl vlastně jediný smysl Ocean City! Kdybyste vládli rentgenovým zrakem a mohli spatřit vše, co se v tom okamžiku děje pod povrchem korza a ve všech hotelových pokojích a autech a alejích, uvědomili byste si, že vše, co bylo normálně vidět, jako třeba restaurace a tančírny a oblečení a stroje na testování vaší síly, sloužilo spíše jen jako příprava a přestávka. Tlustá Máša zakvílela.

Poněvadž Ambrose sledoval, co se děje kolem, jen koutkem oka, byl to právě on, kdo spatřil půldolar, který ležel na chodníku blízko otáčejícího se válce. Poražení uplakaní. Když poprvé zaslechl, jak nějací lidé procházejí chodbou docela blízko, hned poté, co se mu z očí ztratil ten paprsek světla, rozhodl se, že na ně nebude volat, protože se bál, že by uhodli, že má strach, a tropili by si z něj žerty; podle zvuku to asi byli nějací chuligáni; doufal, že kolem něj projdou a on je bude moci ve tmě následovat, aniž by o tom věděli. Jindy zase zaslechl nějakou osobu, tedy pokud se mu to nezdálo, jak bouchá do druhé stěny dřevotřísky; možná to byl Peter, který se pro něj vracel, nebo otec, nebo Magda, taky ztracená. Nebo majitel či obsluha celého domu hrůzy. Jedinkrát zvolal jakoby vesele: „Ví někdo, kde to tak asi jsme?“ Ale jeho dotaz zněl příliš odměřeně, zlomil se mu hlas a když to bouchání přestalo, byl pěkně vystrašený: třeba to byla nějaká podivná existence, která čekala, až se někdo ztratí, nebo špinavá dlouhovlasá potvora, která tady žila v nějakém temném zákoutí. Zdálo se mu, že stál hodiny strnule, sotva dýchaje. Budoucnost se teď zdála překvapivě jasná. Pokoušel se zadržet dech, až skoro ztratil vědomí. Musí existovat tlačítko, kterým se dá ukončit život úplně bezbolestně, vmžiku zmizet, jako když se zhasne světlo. Ihned by ho stisknul! Opovrhoval strýčkem Karlem. Ale taky opovrhoval svým otcem, protože nebyl tím, kým být měl. Možná, že jeho otec nenáviděl svého otce, a tak dál, a jeho syn ho bude taky nenávidět, a tak dál. Ihned!

Přirozeně neměl dostatek odvahy požádat Magdu, aby s ním prošla domem hrůzy. S neuvěřitelnou odvahou a k překvapení všech pozval Magdu, tiše a zdvořile, aby s ním prošla domem hrůzy. „Varuju tě, nikdy předtím jsem tam nebyl,“ přidal a ulehčeně se zasmál, „ale myslím, že se nám to nějak povede. Je důležité si zapamatovat, že to má být dům hrůzy, kde se lidi mají bát jen jako. Kdyby se tu opravdu ztráceli lidi, docházelo by ke zraněním, nebo by se někteří moc vyděsili, přišel by majitel o kšeft. Dokonce by mohlo dojít i na žaloby. Žádná postava v žádném literárním díle nemůže mluvit tak dlouho, aniž by ji ostatní postavy přerušily nebo vzaly na vědomí.“

Matka škádlila strýčka Karla: „Vždycky jsem slyšela, že tři už jsou dav.“ Ale ve skutečnosti se Ambrosovi ulevilo, že Peter teď měl taky čtvrťák. Nic nebylo tak, jak se zdálo být. Každým okamžikem pod povrchem Atlantického oceánu miliony živočichů pohlcovaly jeden druhého. Nad Evropou padali piloti v plamenech k zemi; v jižním Pacifiku byly znásilňovány ženy. Jeho otec si ho měl vzít stranou a říci mu: „Existuje jednoduchý trik, jak projít tím domem hrůzy, tak jednoduchý jako být první, kdo uvidí Věže. Tady je. Peter jej nezná, ani tvůj strýček Karl. Ty a já jsme jiní. To pro tebe není překvapení, vždycky sis přál, abys nebyl. Nemysli si, že jsem si nevšiml, jak nešťastné jsi měl dětství! Ale porozumíš, jakmile ti prozradím, proč to až doteď muselo zůstat v tajnosti. A nebudeš litovat, že nejsi jako tvůj bratr nebo strýc. Naopak!“ Kdybys znal příběhy všech lidí, co jsou teď na promenádě, viděl bys, že nic nebylo tak, jak se zdálo být. Manželé a manželky často nenáviděli jeden druhého, rodiče nutně nemilovali své děti a tak dál. Dítě bralo věci tak, jak byly, protože nemělo nic, s čím by mohlo srovnat svůj život, a každý se tvářil, jako by všechno bylo tak, jak to být mělo. Takže se každý viděl hrdinou celého příběhu a nakonec se třeba ukázalo, že je padouchem, nebo zbabělcem. A na tom se nedalo vůbec nic změnit!

Hrbáči, tlusté dámy, blázni - ten fakt, že si nikdo nemohl vybrat, čím je, byl nesnesitelný. Ve filmu by v domě hrůzy potkal nějakou krásnou mladou dívkou; unikali by jen o vlásek opravdovému nebezpečí; on by dělal a říkal jen ty správné věci; ona také; na konci by se z nich stali milenci; věty jejich dialogu by do sebe zapadaly; on by byl naprosto uvolněný; ona by jej nejenom měla docela ráda, ona by si myslela, že je úžasný; v noci by byla vzhůru a myslela na něj, a ne naopak - na to, jak vypadala jeho tvář v různém světle a jak stál a co přesně říkal - ale v jeho skvělém životě by to byla jen jedna malá epizodka, jedna z mnoha a mnoha. V žádném případě obrat. Co se stalo v dřevníku, vůbec nic neznamenalo. Nenáviděl, ošklivil si své rodiče! Jedním z důvodů, proč nepsat příběhy o tom, jak se někdo ztratí v domě hrůzy, je to, že buď už každý jednou cítil, co teď cítí Ambrose, v kterémžto případě to nestojí za řeč, anebo takové stavy žádná normální osoba nikdy neprožívá, v kterémžto případě je Ambrose zrůda. „Existuje něco ještě více unavujícího než problémy citlivých adolescentů?“ A celé je to příliš dlouhé a neuspořádané, jako by autor. Všechno, co člověk ví, když to absolvuje poprvé, je, že konec může být za každém rohem; možná není nemožné, že ho měl nespočetněkrát nadosah. Na druhou stranu ale také může být skoro úplně na začátku a vše na něj teprve čeká, což je nesnesitelná představa.

Vyplňte: Zdvižené obočí jeho otce, když oznámil své rozhodnutí projít domem hrůzy s Magdou. Teď Ambrose chápe, ale tehdy to nechápal, že otce zajímalo, jestli ví, k čemu slouží dům hrůzy - zvláště když neprotestoval, i když by byl měl, když se Peter rozhodl, že půjde s nimi. Pokladní, která vypadala jako čarodějnice, jej pokořila, když jí z nepozornosti dal minci se svým jménem místo půldolaru, a netaktně upozornila Magdu na mateřské znaménko, které měl na spánku: „Bacha na něj, holka, je poznačenej!“ Nebyla ani tak krutá, spíše jen vulgární a necitlivá. Někde na tomto světě žila mladá žena s tak fantastickou schopností porozumět mu, že by jej viděla vcelku, jako báseň či příběh, a považovala by jeho slova za tak cenná, že kdyby se jí svěřil se svými obavami, vysvětlila by mu, že jsou to přesně ty věci, pro které je jí … a západní civilizaci tak drahý! Jednoduchou pravdou bylo, že žádná taková dívka neexistovala. Zběsilé zívání, jak se přibližovali k tlamě. Rada šeptem od starého veterána na lavičce blízko válce: „Jdi jako krab, to se nepřevrátíš a eště si to všechno budeš moct pěkně prohlídnout!“ Klid se vypařil s prvním pohybem: Peter vesele zahalekal, Magda se svalila, vykvikla a držela si sukni; Ambrose lezl jako krab, rty sevřené hrůzou, a brzy byl venku; viděl, jak se mince s jeho jménem převaluje mezi páry. Stud ve tváři, když zjistil, že nebylo účelem projít rychle: Peter předstíral, že chce Magdě pomoci, aby jí mohl vzápětí podrazit nohy, a když jí vylétly nohy do vzduchu, zařval „Vánoce přicházejí!“. Ten stařík, jeho nejnovější zrádce, kdákal souhlasem. Pak potemnělá chodba plná černých pavučin a nahraného smíchu; uchopil Magdu za loket, aby ji uchránil před disky, které vyjížděly ze šikmé podlahy, aby nadzvedávaly lidem nohy, a klidným, hlubokým hlasem jí vysvětlil svou teorii, že každý úsek domu hrůzy je spouštěn buď automaticky, jakýmsi fotoelektrickým zařízením, nebo ručně obsluhou, která vše sleduje malými okénky. Hlas se mu ale třikrát zlomil, jak jej disky vyvedly z rovnováhy; Magda stejně pištěla, avšak v jednu chvíli jej pevně chytila kolem pasu, aby nespadla, a na okamžik přitiskla svou pravou tvář na přezku jeho opasku. Hrdinně ji zvedl, teď měl šanci pevně ji chytit, jako by ji chtěl podepřít, a říci: „Miluji tě.“ Dokonce jí lehce položil svoji paži na záda, když tu do nich zezadu vrazil párek námořníka s dívkou, hrubě mu šlápli na palec levé nohy a stáhli Magdu s sebou. Námořníkova dívka byla taková drzá holka s copánky, hlasitým smíchem a bleděmodrými punčocháči; Ambrose si uvědomil, že by stejně to „Miluji tě“ neřekl, a pocítil nad sebou hluboké opovržení. Oč lepší by bylo být tím obyčejným námořníkem! Ten chlapík, malý šlachovitý námořník 3.třídy, dívku mačkal ze všech stran a rozjařeně vklopýtal do zrcadlového sálu, v třiceti vteřinách blíže Magdě, než se Ambrose dostal za třináct let. Zachichotala se něčemu, co ten chlap řekl Peterovi, odhrnula si vlasy z očí tak ženským pohybem, až Ambrose píchlo u srdce; jak ji Peter poplácal po zádech, zdálo se mu potom obzvláště hrubé. Ale Magda udělala potěšený, rozhorlený obličej a vykřikla: „Teď je řada na vás, pane!“ a tlačila Petera do bludiště, aniž by se ohlédla dozadu. Po nich následoval námořník, ležérně si přitiskl svoji dívku k pasu; Ambrose pochopil, že nejenom jim všem se ulevilo, že se zbavili jeho tíživé společnosti, až si ani nevšimli jeho nepřítomnosti, ale že on sám jejich úlevu sdílel. Když konečně vstoupil ze zrádné chodby do zrcadlového bludiště, znovu spatřil, jasněji než kdy předtím, jak ochotně sám sebe klamal předpokladem, že je člověk. Předvídal dokonce, uhýbaje tomu strašlivému vědomí sebe sama, že bude takhle klamat ve stále řidších intervalech celý svůj zatrápený život, ty alternativy byly tak strašlivé. Sláva, šílenství, sebevražda, možná všechno najednou. Nedá se uvěřit, že by tak mladý chlapec dokázal vyslovit onu reflexi, a v románu musí čirá pravda vždy ustoupit tomu, co je pravděpodobné. Navíc je někdy symbolismus těžkopádný. Přesto Ambrose M chápal, tak jako jen málo dospělých, že slavná osamělost velikánů není žádný lidový mýtus, ale obecná pravda - a co víc, že je stejně příčinou jako důsledkem.

Vše předchozí, kromě posledních několika vět, je vysvětlení, které jsem měl učinit už dříve, nebo jej vmísit do současného děje, místo abych ty dvě věci splácal dohromady. Žádný čtenář nepřekoná takovou rozvláčnost. Je zajímavé, že Ambrosův otec, ač zřejmě inteligentní člověk (což naznačuje jeho post ředitele školy), vůbec nijak nepovzbuzoval, ani neodrazoval své syny - jako by mu na tom buď nezáleželo, anebo ano, ale nevěděl, jak se má zachovat. Pokud by tato skutečnost měla přispět k tomu, že se jeden z nich stane oslavovaným, leč zoufale nešťastným vědcem, bylo to tak správně nebo špatně? I on by se jednoho dne mohl ocitnout tváři v tvář takovému problému; bylo by užitečné například vědět, jestli to jeho otce roky trápilo, či mu to nikdy nepřišlo na mysl.

V bludišti se staly dvě důležité věci. Zaprvé, náš hrdina našel minci se jménem, kterou tam někdo jiný vytratil nebo zanechal: AMBROSE, připomínající slavnou majákovou loď a oblíbený zákusek jeho zesnulého pradědečka, který při zvláštních příležitostech připravovala z kokosu, pomerančů, hroznů a bůhvíčeho jeho matka. Zadruhé, jak tak dumal nad nekonečnými odrazy své podoby v zrcadlech, zadruhé, jak se ztratil v nekonečných odrazech, když zjistil, že nutnost pozorovatele činí dokonalé pozorování nemožným, bude líp, když mu bude alespoň osmnáct, i když ostatní věci budou vypadat nepravděpodobně, slyšel, jak Peter a Magda někde v bludišti popichovali jeden druhého. „Tady“ a „Ne, tady!“ pokřikovali jeden na druhého; Peter řekl, „Kde je Amby?“ Magda něco zamumlala. „Ambouši?“, zavolal Peter. Příjemným, přátelským hlasem. Neodpověděl. Pravdou bylo, že jeho bratr byl mladík bez životního cíle, kterému by jistě bylo lépe, kdyby měl normálního bratra, ale který si málokdy stěžoval na svůj úděl a byl vcelku srdečný. Ambrose bolelo v krku; není mnoho způsobů, jak to říci jinak. Tiše stál, zatímco se ti dva mladí lidé hihňali a prošťuchovali si cestu blyštícím se bludištěm, řvali „hurá“, když objevili východ, vykřikovali při radostném pomyšlení, co je čeká dál. Pak sevřel ústa a následoval je, jak si alespoň myslel, špatně zahnul, zabloudil do nějakého průchodu, kde přebývá dodnes.
Děj konvenčního dramatického vyprávění může být znázorněn diagramem, který se nazývá Freitagův trojúhelník:
B
/ \
A C
či přesněji variantou tohoto diagramu:
C
B / \
A _______/ \ D
kde AB znázorňuje expozici, B konflikt, BC „rostoucí děj“, komplikaci, či rozvinutí konfliktu, C vyvrcholení, či obrat v ději, CD rozuzlení, či vyřešení konfliktu. Ač neexistuje žádný důvod, proč se jej naprosto nutně držet, stejně jako mnoho jiných konvencí stalo se i toto schéma konvenční, protože během let mnoho lidí metodou pokusů a omylů poznalo, že je efektivní; nemělo by se proto opouštět, pokud tedy jeden zároveň nechce opominout efekt dramatu, či má jasný důvod cítit, že úmyslné porušení „normálního“ schématu dokáže lépe dokáže lépe zefektnit tento efekt. Takhle to nemůže dlouho pokračovat; takhle to může pokračovat donekonečna. Zemřel, povídaje sám sobě příběhy v temnotách; léta poté, když byla odkryta rozlehlá neprozkoumaná část domu hrůzy, našla první expedice jeho kostru v jedné z chodeb labyrintu a považovala ji za součást vybavení. Zemřel hlady, povídaje sám sobě příběhy v temnotách; avšak jemu nepoznána nepoznána, pomocná obsluha domu hrůzy, náhodou jej zaslechnuvše, krčila se za příčkou z dřevotřísky a zapisovala každé jeho slovo. Dcera onoho muže, nádherná mladá žena s postavou na svůj věk neobyčejně vyvinutou, krčila se hned za překližkou a přepisovala každé jeho slovo. Ač jej její oči nikdy nespatřily, poznala, že má před sebou jednu z těch opravdu velikých myslí západní civilizace, výřečnost jejíhož utrpení bude inspirací nespočetným. A její srdce bylo rozděleno mezi lásku pro toho nešťastného mladého muže (ano, milovala jej, ač s ním nikdy nespala, ač jej znala - ale jak dobře! - pouze skrze jeho slova a ten hluboký, klidný hlas, který je pronášel) mezi lásku a tak dál a ženskou intuici, že pouze v utrpení a odloučení může vyslovit a tak dál. Osamělé temné umírání. Políbila tiše hrubou dřevotřísku a na stránku skanula slza. Kde napsala těsnopisem Kde napsala těsnopisem Kde napsala těsnopisem Kde napsala a tak dál. Dávno jsme již zřejmě minuli vrchol Freitagova trojúhelníku a krátce shrnuli rozuzlení; zápletka nestoupá v smysluplných stupních, ale vine se kolem sebe sama, uhýbá, stahuje se, váhá, vzdychá, hroutí se, vyprchává. Vyvrcholení celého příběhu musí nastat, když náš protagonista nalezne cestu, jak projít bludištěm. Ale on žádnou nenašel a možná přestal hledat.

Jaký význam má pro tento příběh válka? Měl by být venku ohňostroj nebo ne?

Ambrose se toulal, umdléval, dřímal. Čas od času znovu propadal svému zvyku přehrávat sám sobě ten nedobrodružný příběh vlastního života, vyprávěný ve třetí osobě, od nejstarší vzpomínky závorka na javorové listy poletujíci v letním vánku marylandského pobřeží konec závorky až do současnosti. Zdá se, že nejdůležitější události v tomto vyprávění byly A, B, C a D.

Představoval si sám sebe po letech, úspěšného, ženatého, srovnaného se světem, zkoušky svého dospívání dávno za sebou. Na volný den si vyjeli s rodinou na pobřeží: jak se Ocean City změnilo! Avšak v jednom zřídka v jednom málokdy navštěvovaném koutě promenády přežívá pár opuštěných atrakcí z dob dávno minulých: velký kolotoč z přelomu století, horská dráha, o které se říkalo, že je zavřená od roku 1916; mechanická střelnice, kde se změnily jen tváře našich nepřátel. Jeho vlastní syn se směje s Tlustou Mášou a chce vědět, co je to dům hrůzy; Ambrose pevně obejme toho statného chlapce a usměje se přes troubel dýmky na svou ženu.

Rodina jede domů. Matka sedí mezi otcem a strýčkem Karlem, který jej dobrosrdečně popichuje, který se pozastavuje nad skutečností, že se ukázalo, že ten kamarád, s kterým si proklestil rameno na rameni cestu domem hrůzy, byla nakonec slepá černoška - k jejich vzájemnému rozčarování, jak si navzájem sdělili. Avšak takové jsou zdi zvyku, který dokonce. Čí ruka je kde? Jaké to musí být. Sní o domu hrůzy větším, než jaký kdy kdo postavil; avšak tou dobou už nemusí být v módě, stejně jako parníky či výletní vlaky. Již podivné a sešlé: ty ošálované dámy na zdobeném okraji kolotoče jsou náměsíčné sny otce jeho otce; jestli nad tím bude dál přemýšlet, tak to jablečné cukrátko vyzvrací.

Rád by věděl: bude jednou obyčejným člověkem? Něco bylo špatně, jeho vakcína vůbec nezabrala; na zahajovacím táboráku skautského tábora své pohnutí pouze předstíral, stejně jako doteď předstírá, že to v tom domě hrůzy není až tak zlé a že trochu kulhá. Jak dlouho to potrvá? V duchu si představuje opravdu úžasný dům hrůzy, neuvěřitelně složitý, ač zcela ovládaný ústředním pultem, stejným jako klávesnice varhan. Nikdo neměl dostatek představivosti. Sám by dokázal takové místo navrhnout, všechny dráty a tak, a to je mu jenom třináct. Sám by byl jeho obsluhou: kontrolky na panelech by ukazovaly, co se děje v každé škvíře té složité té rozmanité rozlehlosti; jedno přepnutí páčky by usnadnilo cestu jednomu člověku a zkomplikovalo cestu druhému, aby se věci vyrovnaly; pokud by to vypadalo, že se někdo ztratil nebo že se vyděsil, jediné, co obsluha musela udělat, bylo.

Přál by si, aby byl do domu hrůzy nikdy nevstoupil. Ale vstoupil tam. Pak by si přál, aby byl mrtev. Ale on není. A tak bude stavět domy hrůzy pro ostatní a bude jejich tajnou obsluhou - ač by byl raději mezi milenci, pro které jsou domy hrůzy určeny.