Setkání na záčátku věčnosti
Název: Setkání na začátku věčnosti
Autor: Julie
Přístupnost: do 12 let nepřístupné
Pár: Ianto/Jack
Fandom: Torchwood
Počet slov: 624
Varování: Smrt. A spoilery pro jistý díl DW a Children of Earth (3. řada TW), i když nejsou zas tak moc velké.
Shrnutí: Nervydrásající romatika a autorčin pokus o vyrovnání se s nevyhnutelným. Já vím, že to u mě už nikoho nepřekvapuje, ale povídka pojednává o smrti.
Prohlášení: Ianto ani Jack mi nepatří, ale nikdo nemůže zastavit fanfiction!
Poznámka: Ono to není zbetěný, ale Ave říkala, že je to publikovatelný, takže jí tímto za tuto radu děkuji (a vy víte, komu nadávat).
Setkání na začátku věčnosti
Město začalo zpívat a byla to ta poslední věc, kterou slyšel. Zvuk, který rozechvíval vše okolo. Vzduch v jeho plicích. Slunce v očích. Konec života. Kdo by byl řekl, že to jednou půjde. Byl rád, že u toho byl Doktor, i když zrovna tahle jeho verze ještě pořádně nevěděla, kdo je kdo. Doktor a Martha. Nebyl sám. Vždy věděl, že lidé nemají být sami, když umírají. Ale až do teď se neocitl na té druhé straně.
Po smrti byla tma. Věděl, že bude. Díky tomu, že on sám se nikdy nedokázal smrti pořádně dotknout, se ji snažil prozkoumat do nejmenších detailů. Věděl, co čekat. Tma a dokonalá nepřítomnost čehokoli jiného. Jen on a nicota. Připomínalo to… zlé časy. Na konci tunelu nebylo světlo a jeho poprvé po milionech let napadlo, že se vlastně bojí smrti.
Roztřásl se (přestože už neměl tělo) v té nekonečné tmě. Strach v něm vibroval, naplňoval celou jeho bytost a, protože jeho bytost teď tvořila vesmír, i celý zbytek univerza. Před očima se mu odehrávaly všechny jeho životy. Tisíce a miliony let, tisíce a miliony osob, chyb, smrtí. Slibů, které dával, přestože věděl, že je nedodrží. Kapitán Jack Harkness (protože to byla slova, která ještě pořád považoval za své jméno) začal křičet.
Jeho hlas nebyl slyšet. Nebyly tu zdi, od kterých by se mohl odrazit. Nebylo tu nic.
Trvalo to dlouho. Příliš dlouho pro jakýkoli živý hlas. Mělo to bolet. V krku ho mělo škrábat a hlava měla začít třeštit. Nestalo se nic. Kdyby se mohl schoulit, schoulil by se. Kdyby mohl doufat, doufal by, že se i z něj dříve či později stane nicota.
Bez jediného zvuku křičel ve tmě a ostře si uvědomoval, že to, co doposud prožil, je jen začátkem věčnosti.
„Nech toho už,“ ozvalo se ze tmy.
Ten hlas znal. Kdysi. Dávno. Tak dávno.
Někdo škrtnul a rozzářila se sirka.
I tvář mu byla povědomá. Panebože, tolik let. Který z nich?
Stál tam a trochu bojácně se usmíval. Natáhl k němu ruku.
Jack ho poznával. Věděl, že ho zná. Že je to někdo z těch, co znal a miloval. Hodně miloval. Miloval tolik lidí. Zapomněl tolik jmen.
Taky natáhl ruku a dotkl se konečků jeho prstů. Člověk. První lidský dotek po… kolik jich jen bylo? Tisíce? Miliony? Dotýkal se jeho kůže a i ten dotek si pamatoval. Jen to jméno…
„To je v pořádku,“ zašeptal muž před ním, „čekám tu na tebe.“
Stiskl mu ruku a přitáhl ho trochu k sobě. Vůně, znal i vůni.
Jméno? Jak se jmenuje? Ztratilo se tak hluboko. Kdysi dávno, na Zemi. Tehdy, když nesmrtelnost byla čerstvá a on se ji teprve učil snášet.
Objal ho a Jack ucítil na tváři dotek látky. Muž měl na sobě trojdílný oblek. Univerzální konstanta vesmíru. Vlna. I tenhle pocit znal.
Pokoušel se o něj nový druh paniky. Jméno, jméno, jméno. Jestli ho teď neosloví, odejde. Lidé byli na jména odjakživa citliví. Jack tu nechtěl být znova sám.
Vzal jeho tvář do dlaní. Tvář, jeho znovuzrozená skutečná tvář a lidské dlaně na ní. Jeho dlaně. Miloval ho. Určitě. Cítil to až do konečků prstů. Jen si nedokázal vzpomenout.
Políbil ho. Pamatoval si polibek. Do všech detailů.
Ne, to ne. Tady nechtěl lhát.
„Nepamatuji si tvoje jméno,“ vydechl.
Známá (tak známá) tvář se oddálila od té jeho.
„Nepamatuješ? Slíbils, že na mě nezapomeneš.“
Vzpomínka. Tělo zhroucené v jeho náručí.
Zavřel oči. Věděl, že tím to končí. Poslední dotek a pak zpátky do prázdnoty. Jako vždy. Znova se roztřásl.
„Pššš,“ zašeptal mu do ucha a Jack si znova položil tvář na rameno zahalené do kvalitní vlny.
Pamatoval si na něj. Pamatoval si všechno. Všechno podstatné.
Ucítil, jak se mu cizí prsty probírají vlasy.
„Nikdy jsem neznal tvoje pravé jméno. Konečně jsme si kvit.“
Autor: Julie
Přístupnost: do 12 let nepřístupné
Pár: Ianto/Jack
Fandom: Torchwood
Počet slov: 624
Varování: Smrt. A spoilery pro jistý díl DW a Children of Earth (3. řada TW), i když nejsou zas tak moc velké.
Shrnutí: Nervydrásající romatika a autorčin pokus o vyrovnání se s nevyhnutelným. Já vím, že to u mě už nikoho nepřekvapuje, ale povídka pojednává o smrti.
Prohlášení: Ianto ani Jack mi nepatří, ale nikdo nemůže zastavit fanfiction!
Poznámka: Ono to není zbetěný, ale Ave říkala, že je to publikovatelný, takže jí tímto za tuto radu děkuji (a vy víte, komu nadávat).
Setkání na začátku věčnosti
Město začalo zpívat a byla to ta poslední věc, kterou slyšel. Zvuk, který rozechvíval vše okolo. Vzduch v jeho plicích. Slunce v očích. Konec života. Kdo by byl řekl, že to jednou půjde. Byl rád, že u toho byl Doktor, i když zrovna tahle jeho verze ještě pořádně nevěděla, kdo je kdo. Doktor a Martha. Nebyl sám. Vždy věděl, že lidé nemají být sami, když umírají. Ale až do teď se neocitl na té druhé straně.
Po smrti byla tma. Věděl, že bude. Díky tomu, že on sám se nikdy nedokázal smrti pořádně dotknout, se ji snažil prozkoumat do nejmenších detailů. Věděl, co čekat. Tma a dokonalá nepřítomnost čehokoli jiného. Jen on a nicota. Připomínalo to… zlé časy. Na konci tunelu nebylo světlo a jeho poprvé po milionech let napadlo, že se vlastně bojí smrti.
Roztřásl se (přestože už neměl tělo) v té nekonečné tmě. Strach v něm vibroval, naplňoval celou jeho bytost a, protože jeho bytost teď tvořila vesmír, i celý zbytek univerza. Před očima se mu odehrávaly všechny jeho životy. Tisíce a miliony let, tisíce a miliony osob, chyb, smrtí. Slibů, které dával, přestože věděl, že je nedodrží. Kapitán Jack Harkness (protože to byla slova, která ještě pořád považoval za své jméno) začal křičet.
Jeho hlas nebyl slyšet. Nebyly tu zdi, od kterých by se mohl odrazit. Nebylo tu nic.
Trvalo to dlouho. Příliš dlouho pro jakýkoli živý hlas. Mělo to bolet. V krku ho mělo škrábat a hlava měla začít třeštit. Nestalo se nic. Kdyby se mohl schoulit, schoulil by se. Kdyby mohl doufat, doufal by, že se i z něj dříve či později stane nicota.
Bez jediného zvuku křičel ve tmě a ostře si uvědomoval, že to, co doposud prožil, je jen začátkem věčnosti.
„Nech toho už,“ ozvalo se ze tmy.
Ten hlas znal. Kdysi. Dávno. Tak dávno.
Někdo škrtnul a rozzářila se sirka.
I tvář mu byla povědomá. Panebože, tolik let. Který z nich?
Stál tam a trochu bojácně se usmíval. Natáhl k němu ruku.
Jack ho poznával. Věděl, že ho zná. Že je to někdo z těch, co znal a miloval. Hodně miloval. Miloval tolik lidí. Zapomněl tolik jmen.
Taky natáhl ruku a dotkl se konečků jeho prstů. Člověk. První lidský dotek po… kolik jich jen bylo? Tisíce? Miliony? Dotýkal se jeho kůže a i ten dotek si pamatoval. Jen to jméno…
„To je v pořádku,“ zašeptal muž před ním, „čekám tu na tebe.“
Stiskl mu ruku a přitáhl ho trochu k sobě. Vůně, znal i vůni.
Jméno? Jak se jmenuje? Ztratilo se tak hluboko. Kdysi dávno, na Zemi. Tehdy, když nesmrtelnost byla čerstvá a on se ji teprve učil snášet.
Objal ho a Jack ucítil na tváři dotek látky. Muž měl na sobě trojdílný oblek. Univerzální konstanta vesmíru. Vlna. I tenhle pocit znal.
Pokoušel se o něj nový druh paniky. Jméno, jméno, jméno. Jestli ho teď neosloví, odejde. Lidé byli na jména odjakživa citliví. Jack tu nechtěl být znova sám.
Vzal jeho tvář do dlaní. Tvář, jeho znovuzrozená skutečná tvář a lidské dlaně na ní. Jeho dlaně. Miloval ho. Určitě. Cítil to až do konečků prstů. Jen si nedokázal vzpomenout.
Políbil ho. Pamatoval si polibek. Do všech detailů.
Ne, to ne. Tady nechtěl lhát.
„Nepamatuji si tvoje jméno,“ vydechl.
Známá (tak známá) tvář se oddálila od té jeho.
„Nepamatuješ? Slíbils, že na mě nezapomeneš.“
Vzpomínka. Tělo zhroucené v jeho náručí.
Zavřel oči. Věděl, že tím to končí. Poslední dotek a pak zpátky do prázdnoty. Jako vždy. Znova se roztřásl.
„Pššš,“ zašeptal mu do ucha a Jack si znova položil tvář na rameno zahalené do kvalitní vlny.
Pamatoval si na něj. Pamatoval si všechno. Všechno podstatné.
Ucítil, jak se mu cizí prsty probírají vlasy.
„Nikdy jsem neznal tvoje pravé jméno. Konečně jsme si kvit.“