Poslední noc
To máte takhle spiritofdream napsala povídku Ještě jednou, která je jakože moje (ale myslím, že si ji můžete přečíst taky). A jak je můj chudák mozek Torchwoodem vygumovanej, dostal nápad. On to asi nebyl moc dobrej nápad. Navíc už je to zase srdcervoucí romantika. Ale co bych si to nenapsala, že? Takže tady je povídka pro Kleio (a myslete na to, že za to může ona).
Název: Poslední noc
Autor: Julie
Shrnutí: Umřel Jackovi v náručí a s pocitem, že něco udělal strašně špatně.
Varování: SPOILER pro Children of Earth!
Pár: Jack/Ianto
Přístupnost: od patnácti
Prohlášení: Ianto a Jack patří tobě, ale varuji tě, Russelle T. Davisi, šáhni na Zuzanu a zlomím ti hnátu!
Poznámka: Neprošlo beta-readem a na 99% jsem nezvládla čárky. Klidně mě v komentářích seřvěte, já to opravím.
Poslední noc
Čtvrtý den (pozemského času)
Umřel Jackovi v náručí a s pocitem, že něco udělal strašně špatně. Jenomže v tom posledním momentu, v té chvilce, kdy si to konečně uvědomil, už bylo na všechno pozdě. Všechno končilo a jeho čekala jen tma. Tma, o které Suzie vždy říkala, že se v ní něco hýbe.
První den (v podsvětí)
Byla tam tma. Chvilku. Pak se opravdu něco začalo hýbat. Někdo rozsvítil baterku (jednu z těch starých, co ještě měly teplé žluté světlo). Byla to dívka. Dívka v červeném svetru a s úsměvem, který se snažil vypadat neprofesionálně.
„Dobrý den,“ kývla na něj a podala mu ruku. Rozpačitě si uvědomil, že pořád leží na zemi.
Vstal a přemýšlel, co říct. Zeptat se kde je? Zeptat se co bude dál? Dívka v červeném svetru trpělivě čekala. Zhluboka se nadechl a vzápětí se zapotácel v šoku nad tím, že dýchat nepotřebuje.
Přidržela ho za loket.
„To bude dobré,“ řekla mu. „Teď je důležité, abyste si uvědomil, že jste mrtvý. Jakmile tu myšlenku přijmete, všechno bude jednodušší.“
„Jsem mrtvý,“ zopakoval Ianto poslušně. „Jmenuji se Jones, Ianto Jones. A jsem mrtvý.“
Chtěl Jacka. Nebo alespoň mámu.
„Já jsem Zuzana,“ podala mu ruku. „Co kdybychom šli ven? Tady je strašná tma.“
Otevřela dveře, dovnitř se nahrnulo denní světlo a on si uvědomil, že celou dobu stáli v rozlehlé umývárně obložené bílými kachlíčky a světle zelenou listelou ve výši očí.
Venkovní světlo přicházelo z kovově šedé oblohy, která se na první pohled zdála být studená, ale ve skutečnosti jen tlačila k zemi vlny vlhkého vedra, které si obvykle spojoval s londýnským metrem. Jenomže tohle nebylo metro. Ani trochu. Metro by ho zřejmě tolik nepřekvapilo.
Stáli na vršku tribuny jednoho z těch sportovních stadiónů, co je staví příšerně velké, aby se v jejich nitru člověk mohl cítit maličký a dobře ukrytý. Nefunguje to, když jsou prázdné. Okolo něj se rozkládal prostor pečlivě rozparcelovaný do betonových sekcí a označený obrovskými číslicemi viditelnými jen z dálky.
Posadil se na plastovou sedačku (špinavě oranžovou). Dívka… Zuzana si sedla vedle něj. Stadión se rozkládal nad nimi, pod nimi a okolo nich.
„Nejsem smrt,“ začala odpovídat na nevyřčenou otázku. „Ani anděl. Jen vám mám usnadnit přechod odtamtud tam dál.“
„Potřebuji se vrátit,“ oznámil jí. Špatné svědomí ho hryzalo. Udělal chybu a věděl to. Něco pokazil a musel najít cestu, jak to napravit.
„Bohužel,“ zavrtěla hlavou. „Takhle to nechodí.“
„Nechápete to… já… řekl jsem něco, co jsem si slíbil, že neřeknu. Donutil jsem někoho slíbit něco, co neměl slibovat.“
Čtvrtý den (pozemského času)
„Nezapomeň na mě."
„To bych nikdy nedokázal."
„Až uplynou tisíce let, už si mě nebudeš pamatovat."
„Budu. Slibuji, budu si tě pamatovat."
Druhý den (v podsvětí)
Podlahu koridoru spojujícího sekci B14 a B15 pokryl dokumenty - svým vlastním životem vyloupnutým z kroužkových desek a rozřazeným na roky, souborem předpisů a nařízení vztahujících se k životu v podsvětí, manuálem pro období přechodu, metodickým pokynem pro andělské sociální pracovníky a listy vytrhanými z čtverečkového bloku, který mu půjčila Zuzana na poznámky. Zoufale mu chyběly tříbarevné post-ity, ale dokázal si poradit i bez nich. Nespal. Nepotřeboval spát, což by ho asi mělo děsit a neděsilo (také nepotřeboval chodit na záchod, což strašidelné bylo).
Zuzana byla celou dobu s ním. Nevtírala se. Poradila, když se zeptal, a po té, co je rozfoukal vítr, ochotně třídila jeho hříchy podle míry závažnosti a abecedy.
Trvalo to 27 hodin a 15 minut. Potom našel skulinu. Perfektně legální kličku, která mu umožňovala vrátit se na zem. Mezi živé. Na jednu jedinou noc.
„Není to správné rozhodnutí, jen ublížíte sám sobě,“ řekla Zuzana, když mu vypisovala povolenku. Červený svetr měla přehozený přes modrou sedačku a nitky z něj sem tam svítily na jejím černém tričku. Stadion se mezitím stal podivně známým. Jako přestupní stanice s příliš dlouhým intervalem.
„Je to mé rozhodnutí,“ odpověděl jí.
„Vím,“ kývla. „Máte osm hodin.“
Věřil, že to bude stačil. Se správnou motivací dokázal pracovat neobyčejně efektivně.
Pátý/poslední den (pozemského času)
Ianto věděl, kde chce strávit svou poslední noc. Ve svém bytě. Vážně, chtěl být doma. Uvařit si poslední kávu a pak ji postavit na stůl (na Ten stůl, ale vzpomínat naopak nechtěl), aby trochu vychladla. Ještě naposled, protože tohle naposled bylo povolené. Pak už se chci a musím začaly rozcházet. Posadil se k psacímu stolu v pracovně a pustil se do toho, protože času bylo málo.
V druhé zásuvce zprava byl prázdný sešit. Úplně stejný (ale popsaný) byl i v poličce vedle nočního stolku. Sáhl si pro něj, rozevřel ho před sebou a pak ho začal přepisovat do sešitu prázdného. Z prvního šuplíku vytáhl hromadu per a propisek a čas od času je střídal.
Stolní lampa svítila studeným bílým světlem. Byla to jeho poslední ekologická žárovka. Ty ostatní mu Jack ukradl a schoval neznámo kam.
… prý nesnáší jejich světlo. Příliš ostré a neosobní…
Větu po větě přepisoval a dělal změny.
…mění svévolně můj život. Nemá právo do něj zasahovat.
Využívám ho, protože se tak bolest spíš dá snést…
V jednom momentě zazvonil telefon, ale on ho ignoroval a psal dál.
Nezná mě, je dobrý v posteli, ale nikdy nebude jako Lisa.
Vím, že už brzo potkám někoho jiného. Někoho, kdo bude opravdový a kdo mi nahradí ji. A pak se zbavím Jacka jednou pro vždy.
Občas se zamyslel. Potřeboval, aby mu věřil.
Netvrdím, že ho nemám rád. Ale nejsem schopný ho doopravdy milovat.
Občas se i usmál.
Ten kabát vypadá směšně.
Psal celou noc. Začínalo se rozednívat, když dokončil svou práci. Napsal poslední tečku a pak roztrhal svůj skutečný deník na malé kousky a spláchl ho do záchodu. Nelišily se zas tak moc. Někdy stačilo jen jediné slovo, nebo třeba jen předložka. Jednou i jinak umístěná čárka. Venku se začínalo rozednívat. Poslední ekologická žárovka zaprskala a zhasla. Nikdy by byl od ní nečekal takovou věrnost. Rád by se cítil jako hrdina, který miloval až za hrob a pro štěstí své lásky se vznešeně obětoval. Místo toho měl jen chuť taky zapraskat a umřít. Pro jednou se to, co chtěl, shodovalo s tím, co musel.
Druhý den (v podsvětí a o osm hodin později)
„Chcete být sám?“ zeptala se Zuzana, když se (přesně dle rozvrhu) vrátil na stadión.
Jen přikývl. Odešel do umýváren, pečlivě za sebou zavřel dveře a zhasnul. Nechtěl, aby se na něj bylo možné dívat.
Zuzana samozřejmě neslyšela jeho pláč. A i kdyby ho slyšela, nebylo by vhodné jakkoli na něj reagovat. Zamyšleně se kousla do rtů a přemýšlela, že se pro jednou zachová velice neprofesionálně.
Název: Poslední noc
Autor: Julie
Shrnutí: Umřel Jackovi v náručí a s pocitem, že něco udělal strašně špatně.
Varování: SPOILER pro Children of Earth!
Pár: Jack/Ianto
Přístupnost: od patnácti
Prohlášení: Ianto a Jack patří tobě, ale varuji tě, Russelle T. Davisi, šáhni na Zuzanu a zlomím ti hnátu!
Poznámka: Neprošlo beta-readem a na 99% jsem nezvládla čárky. Klidně mě v komentářích seřvěte, já to opravím.
Poslední noc
Čtvrtý den (pozemského času)
Umřel Jackovi v náručí a s pocitem, že něco udělal strašně špatně. Jenomže v tom posledním momentu, v té chvilce, kdy si to konečně uvědomil, už bylo na všechno pozdě. Všechno končilo a jeho čekala jen tma. Tma, o které Suzie vždy říkala, že se v ní něco hýbe.
První den (v podsvětí)
Byla tam tma. Chvilku. Pak se opravdu něco začalo hýbat. Někdo rozsvítil baterku (jednu z těch starých, co ještě měly teplé žluté světlo). Byla to dívka. Dívka v červeném svetru a s úsměvem, který se snažil vypadat neprofesionálně.
„Dobrý den,“ kývla na něj a podala mu ruku. Rozpačitě si uvědomil, že pořád leží na zemi.
Vstal a přemýšlel, co říct. Zeptat se kde je? Zeptat se co bude dál? Dívka v červeném svetru trpělivě čekala. Zhluboka se nadechl a vzápětí se zapotácel v šoku nad tím, že dýchat nepotřebuje.
Přidržela ho za loket.
„To bude dobré,“ řekla mu. „Teď je důležité, abyste si uvědomil, že jste mrtvý. Jakmile tu myšlenku přijmete, všechno bude jednodušší.“
„Jsem mrtvý,“ zopakoval Ianto poslušně. „Jmenuji se Jones, Ianto Jones. A jsem mrtvý.“
Chtěl Jacka. Nebo alespoň mámu.
„Já jsem Zuzana,“ podala mu ruku. „Co kdybychom šli ven? Tady je strašná tma.“
Otevřela dveře, dovnitř se nahrnulo denní světlo a on si uvědomil, že celou dobu stáli v rozlehlé umývárně obložené bílými kachlíčky a světle zelenou listelou ve výši očí.
Venkovní světlo přicházelo z kovově šedé oblohy, která se na první pohled zdála být studená, ale ve skutečnosti jen tlačila k zemi vlny vlhkého vedra, které si obvykle spojoval s londýnským metrem. Jenomže tohle nebylo metro. Ani trochu. Metro by ho zřejmě tolik nepřekvapilo.
Stáli na vršku tribuny jednoho z těch sportovních stadiónů, co je staví příšerně velké, aby se v jejich nitru člověk mohl cítit maličký a dobře ukrytý. Nefunguje to, když jsou prázdné. Okolo něj se rozkládal prostor pečlivě rozparcelovaný do betonových sekcí a označený obrovskými číslicemi viditelnými jen z dálky.
Posadil se na plastovou sedačku (špinavě oranžovou). Dívka… Zuzana si sedla vedle něj. Stadión se rozkládal nad nimi, pod nimi a okolo nich.
„Nejsem smrt,“ začala odpovídat na nevyřčenou otázku. „Ani anděl. Jen vám mám usnadnit přechod odtamtud tam dál.“
„Potřebuji se vrátit,“ oznámil jí. Špatné svědomí ho hryzalo. Udělal chybu a věděl to. Něco pokazil a musel najít cestu, jak to napravit.
„Bohužel,“ zavrtěla hlavou. „Takhle to nechodí.“
„Nechápete to… já… řekl jsem něco, co jsem si slíbil, že neřeknu. Donutil jsem někoho slíbit něco, co neměl slibovat.“
Čtvrtý den (pozemského času)
„Nezapomeň na mě."
„To bych nikdy nedokázal."
„Až uplynou tisíce let, už si mě nebudeš pamatovat."
„Budu. Slibuji, budu si tě pamatovat."
Druhý den (v podsvětí)
Podlahu koridoru spojujícího sekci B14 a B15 pokryl dokumenty - svým vlastním životem vyloupnutým z kroužkových desek a rozřazeným na roky, souborem předpisů a nařízení vztahujících se k životu v podsvětí, manuálem pro období přechodu, metodickým pokynem pro andělské sociální pracovníky a listy vytrhanými z čtverečkového bloku, který mu půjčila Zuzana na poznámky. Zoufale mu chyběly tříbarevné post-ity, ale dokázal si poradit i bez nich. Nespal. Nepotřeboval spát, což by ho asi mělo děsit a neděsilo (také nepotřeboval chodit na záchod, což strašidelné bylo).
Zuzana byla celou dobu s ním. Nevtírala se. Poradila, když se zeptal, a po té, co je rozfoukal vítr, ochotně třídila jeho hříchy podle míry závažnosti a abecedy.
Trvalo to 27 hodin a 15 minut. Potom našel skulinu. Perfektně legální kličku, která mu umožňovala vrátit se na zem. Mezi živé. Na jednu jedinou noc.
„Není to správné rozhodnutí, jen ublížíte sám sobě,“ řekla Zuzana, když mu vypisovala povolenku. Červený svetr měla přehozený přes modrou sedačku a nitky z něj sem tam svítily na jejím černém tričku. Stadion se mezitím stal podivně známým. Jako přestupní stanice s příliš dlouhým intervalem.
„Je to mé rozhodnutí,“ odpověděl jí.
„Vím,“ kývla. „Máte osm hodin.“
Věřil, že to bude stačil. Se správnou motivací dokázal pracovat neobyčejně efektivně.
Pátý/poslední den (pozemského času)
Ianto věděl, kde chce strávit svou poslední noc. Ve svém bytě. Vážně, chtěl být doma. Uvařit si poslední kávu a pak ji postavit na stůl (na Ten stůl, ale vzpomínat naopak nechtěl), aby trochu vychladla. Ještě naposled, protože tohle naposled bylo povolené. Pak už se chci a musím začaly rozcházet. Posadil se k psacímu stolu v pracovně a pustil se do toho, protože času bylo málo.
V druhé zásuvce zprava byl prázdný sešit. Úplně stejný (ale popsaný) byl i v poličce vedle nočního stolku. Sáhl si pro něj, rozevřel ho před sebou a pak ho začal přepisovat do sešitu prázdného. Z prvního šuplíku vytáhl hromadu per a propisek a čas od času je střídal.
Stolní lampa svítila studeným bílým světlem. Byla to jeho poslední ekologická žárovka. Ty ostatní mu Jack ukradl a schoval neznámo kam.
… prý nesnáší jejich světlo. Příliš ostré a neosobní…
Větu po větě přepisoval a dělal změny.
…mění svévolně můj život. Nemá právo do něj zasahovat.
Využívám ho, protože se tak bolest spíš dá snést…
V jednom momentě zazvonil telefon, ale on ho ignoroval a psal dál.
Nezná mě, je dobrý v posteli, ale nikdy nebude jako Lisa.
Vím, že už brzo potkám někoho jiného. Někoho, kdo bude opravdový a kdo mi nahradí ji. A pak se zbavím Jacka jednou pro vždy.
Občas se zamyslel. Potřeboval, aby mu věřil.
Netvrdím, že ho nemám rád. Ale nejsem schopný ho doopravdy milovat.
Občas se i usmál.
Ten kabát vypadá směšně.
Psal celou noc. Začínalo se rozednívat, když dokončil svou práci. Napsal poslední tečku a pak roztrhal svůj skutečný deník na malé kousky a spláchl ho do záchodu. Nelišily se zas tak moc. Někdy stačilo jen jediné slovo, nebo třeba jen předložka. Jednou i jinak umístěná čárka. Venku se začínalo rozednívat. Poslední ekologická žárovka zaprskala a zhasla. Nikdy by byl od ní nečekal takovou věrnost. Rád by se cítil jako hrdina, který miloval až za hrob a pro štěstí své lásky se vznešeně obětoval. Místo toho měl jen chuť taky zapraskat a umřít. Pro jednou se to, co chtěl, shodovalo s tím, co musel.
Druhý den (v podsvětí a o osm hodin později)
„Chcete být sám?“ zeptala se Zuzana, když se (přesně dle rozvrhu) vrátil na stadión.
Jen přikývl. Odešel do umýváren, pečlivě za sebou zavřel dveře a zhasnul. Nechtěl, aby se na něj bylo možné dívat.
Zuzana samozřejmě neslyšela jeho pláč. A i kdyby ho slyšela, nebylo by vhodné jakkoli na něj reagovat. Zamyšleně se kousla do rtů a přemýšlela, že se pro jednou zachová velice neprofesionálně.