Prostranná brána a široká cesta
Ještě pořád jsou tu vánoce a dárek pro Křečka.
Fandom: Dobrá znamení
Varování: slash
Prohlášení: Nejsou moji, ale chtěla bych je.
„Cože potřebuješ?“ zeptal se nevěřícně Crowley.
Aziraphal bezradně pokrčil rameny. Moc dobře věděl, že je to od Crowleyho jen řečnická otázka.
„Dobře,“ slitoval se Crowley, „a zkoušel jsi zatím něco?“
„Rozšlapat dítěti hračku. Konkrétně bagr.“
Crowley vynaložil velké úsilí, aby se nechytil za hlavu.
„A?“
„To mrně s ním otravovalo v Tate Modern,“ pípnul provinile Aziraphal, „prakticky to byl dobrý skutek.“
„Ještě něco?“
„Podívej, Crowley,“ anděl měl skoro zoufalý výraz. „Já zpátky nahoru nechci. Musí být něco rychlého a jednoduchého, co vede k zatracení.“
Crowley se na pár sekund zamyslel a pak se široce usmál. Ale jistěže tu něco bylo.
~
„Jsi si jistý, že to bude stačit?“ zeptal se už snad podesáté Aziraphal, když se konečně odhodlal sundat si alespoň boty.
„Nabízím ti tu smilstvo, sodomii a obcování s ďáblem v jednom,“ ušklíbl se na něj Crowley. „Rychlejší cesta do pekla vede snad už jen přes politiku.“
„Tak dobře,“ povzdechl si Aziraphal a začal si rezignovaně rozvazovat kravatu.
„No, tak,“ Crowley ho v záchvatu zcela nepekelného pocitu pohladil po tváři. „Třeba se ti to nakonec bude líbit.“
~
Aziraphal se protáhl na posteli.
„Pád není tak strašný,“ přiznal. Zamotaný do Crowleyho temně rudého (a teď už značně pomačkaného) saténového povlečení vypadal překvapivě zranitelně. Crowley si vzpomněl na svůj pád. Hněv, pýcha, bolest v hořících křídlech…
„Otoč se,“ vyštěkl na Aziraphala.
„To už tu dneska jednou bylo, ne?“ podivil se anděl, ale přesto poslechl.
„Zatraceně,“ zaklel Crowley. Aziraphalova křídla byla pořád panensky bílá.
„Neříkej, že to nezabralo.“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. Jak to mohlo…
Očividně jim to došlo oběma najednou, protože Aziraphal se náhle otočil a upřeně se na Crowleyho zadíval. V jejich konkrétním případě mohla existovat jen jediná podmínka, která chrání před zatracením při sexu.
„Neříkej, že mě…,“ neodvážil se to slovo vyslovit, ale zkusil nasadit svůj nejlepší démonický pohled. Až pozdě si uvědomil, že Aziraphal pronesl tu samou větu v tom samém okamžiku. Pokud se to oba pokusili popřít…
„Tak to jsme v hajzlu,“ převalil se na záda a doufal, že ho rudý samet spolkne.
Náhle se nad ním objevil andělský úsměv a vzápětí mu přistál polibek na špičce nosu.
„Ale alespoň jsme v tom spolu, ne?“
Fandom: Dobrá znamení
Varování: slash
Prohlášení: Nejsou moji, ale chtěla bych je.
„Cože potřebuješ?“ zeptal se nevěřícně Crowley.
Aziraphal bezradně pokrčil rameny. Moc dobře věděl, že je to od Crowleyho jen řečnická otázka.
„Dobře,“ slitoval se Crowley, „a zkoušel jsi zatím něco?“
„Rozšlapat dítěti hračku. Konkrétně bagr.“
Crowley vynaložil velké úsilí, aby se nechytil za hlavu.
„A?“
„To mrně s ním otravovalo v Tate Modern,“ pípnul provinile Aziraphal, „prakticky to byl dobrý skutek.“
„Ještě něco?“
„Podívej, Crowley,“ anděl měl skoro zoufalý výraz. „Já zpátky nahoru nechci. Musí být něco rychlého a jednoduchého, co vede k zatracení.“
Crowley se na pár sekund zamyslel a pak se široce usmál. Ale jistěže tu něco bylo.
~
„Jsi si jistý, že to bude stačit?“ zeptal se už snad podesáté Aziraphal, když se konečně odhodlal sundat si alespoň boty.
„Nabízím ti tu smilstvo, sodomii a obcování s ďáblem v jednom,“ ušklíbl se na něj Crowley. „Rychlejší cesta do pekla vede snad už jen přes politiku.“
„Tak dobře,“ povzdechl si Aziraphal a začal si rezignovaně rozvazovat kravatu.
„No, tak,“ Crowley ho v záchvatu zcela nepekelného pocitu pohladil po tváři. „Třeba se ti to nakonec bude líbit.“
~
Aziraphal se protáhl na posteli.
„Pád není tak strašný,“ přiznal. Zamotaný do Crowleyho temně rudého (a teď už značně pomačkaného) saténového povlečení vypadal překvapivě zranitelně. Crowley si vzpomněl na svůj pád. Hněv, pýcha, bolest v hořících křídlech…
„Otoč se,“ vyštěkl na Aziraphala.
„To už tu dneska jednou bylo, ne?“ podivil se anděl, ale přesto poslechl.
„Zatraceně,“ zaklel Crowley. Aziraphalova křídla byla pořád panensky bílá.
„Neříkej, že to nezabralo.“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. Jak to mohlo…
Očividně jim to došlo oběma najednou, protože Aziraphal se náhle otočil a upřeně se na Crowleyho zadíval. V jejich konkrétním případě mohla existovat jen jediná podmínka, která chrání před zatracením při sexu.
„Neříkej, že mě…,“ neodvážil se to slovo vyslovit, ale zkusil nasadit svůj nejlepší démonický pohled. Až pozdě si uvědomil, že Aziraphal pronesl tu samou větu v tom samém okamžiku. Pokud se to oba pokusili popřít…
„Tak to jsme v hajzlu,“ převalil se na záda a doufal, že ho rudý samet spolkne.
Náhle se nad ním objevil andělský úsměv a vzápětí mu přistál polibek na špičce nosu.
„Ale alespoň jsme v tom spolu, ne?“