Všechno nejlepší!
Říkal si, že by se tím už doopravdy neměl trápit. Neměl. Doopravdy. Kdyby to byl někomu řekl, určitě by mu poradil, ať to pustí z hlavy.
Asi jako když se přiznal, že se mu v létě stýská po padajícím sněhu. Po tom, jak vločky kreslí tenké linky vzduchem. Samozřejmě, že nejsou vidět. Stačí si myslet, že je vidíte.
Teď to bylo podobné. Viděl, jak se v tom, co říkají, kreslí tenké linky. Spojovaly slova, která spolu neměla nic společného. Dohromady dávala smysl jen jemu. Ještě v zimě se mu líbila. Teď už ne.
„Allie," ozvalo se z kuchyně, „Alastore," musela zavolat ještě jednou než se probral. Šel za matčiným hlasem a pečlivě poslouchal každé slovo. Nevěřil jim. Ani jednomu. Ani trochu.
„Asi jsme mu neměli tu kuličku brát,“ povzdechla si Mary Moodyová s pohledem upřeným na svého syna.
„Co naděláš?“ Pokrčil její manžel rameny. „Bratr prostě chtěl svoje oko zpátky.“
Asi jako když se přiznal, že se mu v létě stýská po padajícím sněhu. Po tom, jak vločky kreslí tenké linky vzduchem. Samozřejmě, že nejsou vidět. Stačí si myslet, že je vidíte.
Teď to bylo podobné. Viděl, jak se v tom, co říkají, kreslí tenké linky. Spojovaly slova, která spolu neměla nic společného. Dohromady dávala smysl jen jemu. Ještě v zimě se mu líbila. Teď už ne.
„Allie," ozvalo se z kuchyně, „Alastore," musela zavolat ještě jednou než se probral. Šel za matčiným hlasem a pečlivě poslouchal každé slovo. Nevěřil jim. Ani jednomu. Ani trochu.
„Asi jsme mu neměli tu kuličku brát,“ povzdechla si Mary Moodyová s pohledem upřeným na svého syna.
„Co naděláš?“ Pokrčil její manžel rameny. „Bratr prostě chtěl svoje oko zpátky.“