28. díl - Rozptýlení rodných
Vítejte zpět v Innsmouthu, do kterého právě přišel podzim…
Vážení příznivci telenovel, zakrátko budete svědky zásadního obratu, kdy se Severus odhodlá seznámit svého tajuplného zaměstnavatele (pro zapomnětlivé: knížete Amadea de Ventrue) s plány odejít na delší dovolenou.
Svůj nehořlavý a hlavně neprokousnutelný pracovní oděv tentokrát nechal doma - je příliš přiléhavý a někdo by si ještě mohl něco domyslet. Upíři totiž nemohou mít děti (snad kromě těch nejmocnějších, kteří potenci a další výsady získávají černou magií).
Ale není přece jen příliš paranoidní? Copak by někdo mohl uvěřit něčemu tak absurdnímu, jako je Mpreg?
Pln rozporných myšlenek nasedne do služební limuzíny, dá znamení řidiči a nechá se zavézt ke knížecímu paláci…
Rada Rodných tradičně zasedá v rodinné kapli Ventruů.
Již je očekáván…
Kníže Amadeo, obklopen svými nejvěrnějšími, mu vychází v ústrety.
Nechybí tu nikdo. (Zleva) Záletný markýz Fousek, Baron Pryšec vymóděný ve staromódním plášti jako na divadle, rudovlasá femme fatale vévodkyně Alžběta, krvelačná lady Morella, která nechybí u žádné exekuce, jako vždy celá v černém. Jen Amadeova blonďatá asistentka komteska Tina stojí stranou…
Severus zaujal uvolněný postoj, ale uvnitř se všechno svíjelo nejistotou. Líčidlo zatím drží - jen se nezačít potit…
„…Musím říct, že jste mě zarmoutil, drahý hrabě,“ pravil výsměšně Amadeo. „Právě jsem vás hodlal pověřit speciálním úkolem.“
„Jakým úkolem, Vaše Milosti?“
„Je potřeba spolehlivého Rodného, který by se dokázal infiltrovat do frakce hraběte Hnízda.“
„Karla Hnízda? Toho zrádce?“ vybuchla afektovaně lady Morella. „…Toho, co bezohledně saje naše Rodné?“
„Přesně toho,“ úlisně se usmál kníže. „Je věcí cti zahubit ho jeho vlastními prostředky. Každý rodný, který je hoden toho jména, by po takové možnosti se blýsknout bez zaváhání skočil. Já to ovšem chci svěřit vám.“
„Ale…“
„Chci vás odměnit za vaše věrné služby!“ dodal důrazně.
Severus zaváhal. „Chápu Vaši Milost správně, že je třeba u příznivců onoho odrodilce zasít jistou… nedůvěru?“
„Nikoli, hrabě. Vysát,“ zavrčel baron Pryšec.
„A jeho věrné tím dostat pod náš vliv, přirozeně,“ dodal Amadeo.
Severus polkl. „To je pro mne až příliš velká pocta,“ zamumlal. „Něco takového nemohu přijmout. Toho jsou hodni jen ti nejvznešenější Rodní.“
„Vy to uděláte… Nebo se rozlučte s mou přízní!“
Takový obrat neočekával ani v nejmenším. Zřejmě mu vážně měkne mozek… Doufal, že to nějak uhraje - tak jako vždycky - ale v tuto chvíli ho nenapadalo vůbec nic, čím by mohl Amadeovo rozhodnutí zvrátit. …Kdepak, z tohohle už se nevylže. Ještě, že je tu plán B…
Nicméně nahlas s úklonou řekl: „Bude mi ctí, Vaše Milosti.“
Když se nad ránem vrátil domů, nedokázal vůbec usnout. Jeho znovunabytá mysl plánovala…
Ještě u snídaně byl zamlklý a ztracený hluboko uvnitř svých myšlenek a v jídle se sotva nimral. Když si byl jist, že Larry opustil dům, zanechal snídani svému osudu a ze všeho nejdřív zašel do garáže. Plné kanystry se během několika málo minut přestěhovaly do kufru černého sporťáku. Plán byl hotov.
Palác Ventruů byl hlídán pouze šmaťchavým exzetěm Armandem - zombií, které se snadno vyhne, když to objede k zadnímu vchodu. Však se tu dobře vyznal.
Všechny kanystry natahal dolů do krypty, od které si už dávno opatřil klíče.
Zápach zesílil… Rakve chytly na první škrtnutí.
…Jenom ruce mu páchly po benzínu ještě měsíc.
„Je to vyřízená věc,“ sdělil Larrymu při večeři, když nenápadně stočil řeč na upíry, vida Severuse, jak si do krve vydrhnutýma rukama maže topinku.
„Takže to došlo až tak daleko?“
Severus jenom stiskl rty - krátce a bolestně.
A já se vás táži, milí diváci, co byste v podobné chvíli dělali vy…? Je zabití netvorů vraždou?
Larry přepečlivě odložil hrnek s čajem a jemně se Severuse dotkl.
Ten ucukl, ale jídelnu neopustil.
„Nemohls udělat nic jiného…,“ domlouval mu. „Byl to jediný způsob, jak zachránit budoucnost našich dětí.“
„To není tak jisté,“ utrousil Severus. „Někdo z nich mohl uniknout…“
„Katastrofické scénáře bych v tvém případě odložil na neurčito,“ řekl Larry a letmým dotekem mu připomněl, co je teď jeho prvořadým posláním. „…Nebo aspoň do doby, než se zas vejdeš do svého oblečení, platí?“
„Zatím se mi to s úspěchem daří maskovat.“
„Ale už ne na dlouho,“ potutelně se usmívá Larry. „Ostatně - něco jsem ti koupil, podívej…“ a vysypal obsah tašky na stůl.
Severus z hromádky šatstva dvěma prsty štítivě zvedl růžovou teplákovou soupravu - podle všeho určenou pro těhotné slonice.
„Očekáváš-li, že si tuhle ohavnost vezmu na sebe, šeredně tě zklamu. Za tohle by se styděla i Barbie…“
„Promiň. Pro těhotné Keny tam nic neměli,“ ušklíbl se Larry.
***
V tuto chvíli opustíme Innsmouth a podíváme se za Victorií na A.L.T.
Rozchod s Claudií ji naplnil bouřlivými emocemi, na které pro ni existuje jediný lék - muzika.
Sedne si ke klavíru a ve snaze vymlátit ze sebe všechen smutek, vztek a frustraci do něj řeže jak o život. Ale funguje to. Rudo postupně opouští její zorné pole…
Vtom si všimne, že není sama. Na dřevěné lavici kousek od ní leží nějaký kluk a se zájmem ji sleduje.
„Co tady ksakru děláš?!“
„Vlastně jsem tu usnul - obvykle je to jediná místnost, kde je ticho. …Ale pak jsi přišla a vzbudila mě.“
„Nečekáš snad, že se ti omluvím?“ mračí se na něj.
„To nebude nutné, docela to šlo…“
„DOCELA TO ŠLO?!!“ zaječí šokovaně Vicky. „Neptám se tě na tvůj stupidní názor na hudbu, blbče!“
„To je škoda…,“ prohodí pobaveně.
„Leda tvoje a padej, než tě odsud vykopu sama!“
„Ani mě nenapadne,“ založil si ruce vetřelec a drze si ji prohlížel.
„Nebudu to opakovat!“
„…Sluší ti to, když se vztekáš“ a nečekaně ji pohladil.
„Pracky pryč, drzoune!“
Pokrčí rameny a vyplní její přání.
„Mimochodem, neviděli jsme se náhodou už někdy…?“
„Tak tohle je ten nejtrapnější pokus o seznámení,“ odfrkne Victorie, aniž by si mladíka prohlédla důkladněji.
„Počkej, já to myslím vážně. …Bylas tu nová, když jsme na sebe natrefili před barákem.“
Victorie se zamračila a sjela neznámého sžíravým pohledem.
„Něco tě žere?“
„Spíš někdo!“
„Věř zkušenému, vztek i smutek se dá jedině zapít…,“ načež vyklouzne ze sálu.
„Dík za radu,“ ucedí Vicky a přibouchne za ním dveře.
***
Teď se na chvíli vrátíme zpátky do Innsmouthu, konkrétně do pánské ložnice Frankensteinů, která za normálních okolností jemně voní vzácnými dřevy, leštěnkou a tabákem, který sem prosakuje z kuřáckého pokoje o poschodí níž…
Je o pár týdnů víc a Severus se marně snaží dopnout svou “SS uniformu“. V zubech drtí kletby, ale není mu přáno. Jednoho dne bude muset vydechnout a v tu chvíli zákonitě popraskají švy, o knoflících nemluvě. Nakonec to vzdal.
S povzdechem vrátil oblečení do skříně. Černý samet SSU mu proklouzl mezi prsty a nadále bude muset volit jen mezi menším či větším zlem.
Zlé tušení ohledně zbytku nositelného šatstva se vyplnilo beze zbytku. Nakonec na dně skříně zůstaly jen věci od Larryho.
Severus zatáhl závěsy, a pak si pln odporu natáhl růžové tepláky (které mu škodolibě vygenerovala samotná hra) a bílé tričko s obrázkem. Seděly mu jako ulité. Larry měl možná dobrý odhad na velikosti, ale ta barva! Ta barva!
Podíval se do zrcadla. Strašné…
V duchu Larryho proklínal, tepláky byly odporně pohodlné… V takovém oblečení ovšem naprosto přestává být Severusem Snapem. Stal se z něj - kdo vlastně? …Nenáviděl pohodlné oblečení, člověk v něm jen vyměkne! Už to začalo, když se nechal tak trapně zaskočit knížetem. Co zaskočit, přímo zahnat do kouta! Nenáviděl to.
Do dveří ložnice vstrčil hlavu Larry. „Neschovávej se tu a pojď ven.“
„Neschovávám se,“ zabručel poraženecky Severus a téměř bez odporu se nechal vytáhnout na zahradu.
„No vidíš, jak ti to sluší…“
Severus po něm jen unaveně loupl očima. Mhouřil je do ostrého světla a pozoroval Larryho, jak shrabuje listí pod stromy. Monotónní šustění suchého listí ho skoro uspalo. Larry ale podzim miloval. Bylo vidět, jak si to užívá…
Při procházkách s Athosem se často brouzdával spadaným listím a spokojeně vdechoval vůni tlení.
Z ničeho nic zahodil hrábě a svalil se na kupku.
„Jsi jak malý kluk.“
„Pojď ke mně…“
„Nechci.“
„Kdo je teď jak malý? …Jako malý Severus,“ něžně pohladil jeho rostoucí bříško.
A začal na Severuse sypat listí...
„Dej s tím pokoj! Jsem unavený, jdu si lehnout.“
„To je tím pohybem na zdravém vzduchu,“ zazubil se Larry.
„Spíš je mi nějak divně, asi od žaludku. Musel jsem něco špatného sníst… “ Náhle se mu zatočila hlava a nebýt Larryho, málem by upadl.
„Držím tě! …Dýchej zhluboka, Severusi.“
Pak ho opatrně dopravil na lenošku v knihovně, která byla nejblíž.
„Ještě pořád tě unesu,“ usmíval se a drze využil toho, že je Severus napůl mimo sebe, aby ho bezostyšně otlapkával.
Severus ho pleskl přes ruku. „Díky, už je mi líp.“
„Stejně bude lepší, když si lehneš. Pomůžu ti do postele…“
„To nebude třeba, tohle zvládnu.“
„Přece jen půjdu s tebou, kdyby se ti zase zamotala hlava.“
Nicméně Severus už neomdlel. Larry mu rozestlal postel. „Mám ti ji i zahřát?“ mrkl na něho.
„Nejsem proti,“ ušklíbl se na svého manžela a udělal mu místo.
KONEC 28. ČÁSTI
Vážení příznivci telenovel, zakrátko budete svědky zásadního obratu, kdy se Severus odhodlá seznámit svého tajuplného zaměstnavatele (pro zapomnětlivé: knížete Amadea de Ventrue) s plány odejít na delší dovolenou.
Svůj nehořlavý a hlavně neprokousnutelný pracovní oděv tentokrát nechal doma - je příliš přiléhavý a někdo by si ještě mohl něco domyslet. Upíři totiž nemohou mít děti (snad kromě těch nejmocnějších, kteří potenci a další výsady získávají černou magií).
Ale není přece jen příliš paranoidní? Copak by někdo mohl uvěřit něčemu tak absurdnímu, jako je Mpreg?
Pln rozporných myšlenek nasedne do služební limuzíny, dá znamení řidiči a nechá se zavézt ke knížecímu paláci…
Rada Rodných tradičně zasedá v rodinné kapli Ventruů.
Již je očekáván…
Kníže Amadeo, obklopen svými nejvěrnějšími, mu vychází v ústrety.
Nechybí tu nikdo. (Zleva) Záletný markýz Fousek, Baron Pryšec vymóděný ve staromódním plášti jako na divadle, rudovlasá femme fatale vévodkyně Alžběta, krvelačná lady Morella, která nechybí u žádné exekuce, jako vždy celá v černém. Jen Amadeova blonďatá asistentka komteska Tina stojí stranou…
Severus zaujal uvolněný postoj, ale uvnitř se všechno svíjelo nejistotou. Líčidlo zatím drží - jen se nezačít potit…
„…Musím říct, že jste mě zarmoutil, drahý hrabě,“ pravil výsměšně Amadeo. „Právě jsem vás hodlal pověřit speciálním úkolem.“
„Jakým úkolem, Vaše Milosti?“
„Je potřeba spolehlivého Rodného, který by se dokázal infiltrovat do frakce hraběte Hnízda.“
„Karla Hnízda? Toho zrádce?“ vybuchla afektovaně lady Morella. „…Toho, co bezohledně saje naše Rodné?“
„Přesně toho,“ úlisně se usmál kníže. „Je věcí cti zahubit ho jeho vlastními prostředky. Každý rodný, který je hoden toho jména, by po takové možnosti se blýsknout bez zaváhání skočil. Já to ovšem chci svěřit vám.“
„Ale…“
„Chci vás odměnit za vaše věrné služby!“ dodal důrazně.
Severus zaváhal. „Chápu Vaši Milost správně, že je třeba u příznivců onoho odrodilce zasít jistou… nedůvěru?“
„Nikoli, hrabě. Vysát,“ zavrčel baron Pryšec.
„A jeho věrné tím dostat pod náš vliv, přirozeně,“ dodal Amadeo.
Severus polkl. „To je pro mne až příliš velká pocta,“ zamumlal. „Něco takového nemohu přijmout. Toho jsou hodni jen ti nejvznešenější Rodní.“
„Vy to uděláte… Nebo se rozlučte s mou přízní!“
Takový obrat neočekával ani v nejmenším. Zřejmě mu vážně měkne mozek… Doufal, že to nějak uhraje - tak jako vždycky - ale v tuto chvíli ho nenapadalo vůbec nic, čím by mohl Amadeovo rozhodnutí zvrátit. …Kdepak, z tohohle už se nevylže. Ještě, že je tu plán B…
Nicméně nahlas s úklonou řekl: „Bude mi ctí, Vaše Milosti.“
Když se nad ránem vrátil domů, nedokázal vůbec usnout. Jeho znovunabytá mysl plánovala…
Ještě u snídaně byl zamlklý a ztracený hluboko uvnitř svých myšlenek a v jídle se sotva nimral. Když si byl jist, že Larry opustil dům, zanechal snídani svému osudu a ze všeho nejdřív zašel do garáže. Plné kanystry se během několika málo minut přestěhovaly do kufru černého sporťáku. Plán byl hotov.
Palác Ventruů byl hlídán pouze šmaťchavým exzetěm Armandem - zombií, které se snadno vyhne, když to objede k zadnímu vchodu. Však se tu dobře vyznal.
Všechny kanystry natahal dolů do krypty, od které si už dávno opatřil klíče.
Zápach zesílil… Rakve chytly na první škrtnutí.
…Jenom ruce mu páchly po benzínu ještě měsíc.
„Je to vyřízená věc,“ sdělil Larrymu při večeři, když nenápadně stočil řeč na upíry, vida Severuse, jak si do krve vydrhnutýma rukama maže topinku.
„Takže to došlo až tak daleko?“
Severus jenom stiskl rty - krátce a bolestně.
A já se vás táži, milí diváci, co byste v podobné chvíli dělali vy…? Je zabití netvorů vraždou?
Larry přepečlivě odložil hrnek s čajem a jemně se Severuse dotkl.
Ten ucukl, ale jídelnu neopustil.
„Nemohls udělat nic jiného…,“ domlouval mu. „Byl to jediný způsob, jak zachránit budoucnost našich dětí.“
„To není tak jisté,“ utrousil Severus. „Někdo z nich mohl uniknout…“
„Katastrofické scénáře bych v tvém případě odložil na neurčito,“ řekl Larry a letmým dotekem mu připomněl, co je teď jeho prvořadým posláním. „…Nebo aspoň do doby, než se zas vejdeš do svého oblečení, platí?“
„Zatím se mi to s úspěchem daří maskovat.“
„Ale už ne na dlouho,“ potutelně se usmívá Larry. „Ostatně - něco jsem ti koupil, podívej…“ a vysypal obsah tašky na stůl.
Severus z hromádky šatstva dvěma prsty štítivě zvedl růžovou teplákovou soupravu - podle všeho určenou pro těhotné slonice.
„Očekáváš-li, že si tuhle ohavnost vezmu na sebe, šeredně tě zklamu. Za tohle by se styděla i Barbie…“
„Promiň. Pro těhotné Keny tam nic neměli,“ ušklíbl se Larry.
***
V tuto chvíli opustíme Innsmouth a podíváme se za Victorií na A.L.T.
Rozchod s Claudií ji naplnil bouřlivými emocemi, na které pro ni existuje jediný lék - muzika.
Sedne si ke klavíru a ve snaze vymlátit ze sebe všechen smutek, vztek a frustraci do něj řeže jak o život. Ale funguje to. Rudo postupně opouští její zorné pole…
Vtom si všimne, že není sama. Na dřevěné lavici kousek od ní leží nějaký kluk a se zájmem ji sleduje.
„Co tady ksakru děláš?!“
„Vlastně jsem tu usnul - obvykle je to jediná místnost, kde je ticho. …Ale pak jsi přišla a vzbudila mě.“
„Nečekáš snad, že se ti omluvím?“ mračí se na něj.
„To nebude nutné, docela to šlo…“
„DOCELA TO ŠLO?!!“ zaječí šokovaně Vicky. „Neptám se tě na tvůj stupidní názor na hudbu, blbče!“
„To je škoda…,“ prohodí pobaveně.
„Leda tvoje a padej, než tě odsud vykopu sama!“
„Ani mě nenapadne,“ založil si ruce vetřelec a drze si ji prohlížel.
„Nebudu to opakovat!“
„…Sluší ti to, když se vztekáš“ a nečekaně ji pohladil.
„Pracky pryč, drzoune!“
Pokrčí rameny a vyplní její přání.
„Mimochodem, neviděli jsme se náhodou už někdy…?“
„Tak tohle je ten nejtrapnější pokus o seznámení,“ odfrkne Victorie, aniž by si mladíka prohlédla důkladněji.
„Počkej, já to myslím vážně. …Bylas tu nová, když jsme na sebe natrefili před barákem.“
Victorie se zamračila a sjela neznámého sžíravým pohledem.
„Něco tě žere?“
„Spíš někdo!“
„Věř zkušenému, vztek i smutek se dá jedině zapít…,“ načež vyklouzne ze sálu.
„Dík za radu,“ ucedí Vicky a přibouchne za ním dveře.
***
Teď se na chvíli vrátíme zpátky do Innsmouthu, konkrétně do pánské ložnice Frankensteinů, která za normálních okolností jemně voní vzácnými dřevy, leštěnkou a tabákem, který sem prosakuje z kuřáckého pokoje o poschodí níž…
Je o pár týdnů víc a Severus se marně snaží dopnout svou “SS uniformu“. V zubech drtí kletby, ale není mu přáno. Jednoho dne bude muset vydechnout a v tu chvíli zákonitě popraskají švy, o knoflících nemluvě. Nakonec to vzdal.
S povzdechem vrátil oblečení do skříně. Černý samet SSU mu proklouzl mezi prsty a nadále bude muset volit jen mezi menším či větším zlem.
Zlé tušení ohledně zbytku nositelného šatstva se vyplnilo beze zbytku. Nakonec na dně skříně zůstaly jen věci od Larryho.
Severus zatáhl závěsy, a pak si pln odporu natáhl růžové tepláky (které mu škodolibě vygenerovala samotná hra) a bílé tričko s obrázkem. Seděly mu jako ulité. Larry měl možná dobrý odhad na velikosti, ale ta barva! Ta barva!
Podíval se do zrcadla. Strašné…
V duchu Larryho proklínal, tepláky byly odporně pohodlné… V takovém oblečení ovšem naprosto přestává být Severusem Snapem. Stal se z něj - kdo vlastně? …Nenáviděl pohodlné oblečení, člověk v něm jen vyměkne! Už to začalo, když se nechal tak trapně zaskočit knížetem. Co zaskočit, přímo zahnat do kouta! Nenáviděl to.
Do dveří ložnice vstrčil hlavu Larry. „Neschovávej se tu a pojď ven.“
„Neschovávám se,“ zabručel poraženecky Severus a téměř bez odporu se nechal vytáhnout na zahradu.
„No vidíš, jak ti to sluší…“
Severus po něm jen unaveně loupl očima. Mhouřil je do ostrého světla a pozoroval Larryho, jak shrabuje listí pod stromy. Monotónní šustění suchého listí ho skoro uspalo. Larry ale podzim miloval. Bylo vidět, jak si to užívá…
Při procházkách s Athosem se často brouzdával spadaným listím a spokojeně vdechoval vůni tlení.
Z ničeho nic zahodil hrábě a svalil se na kupku.
„Jsi jak malý kluk.“
„Pojď ke mně…“
„Nechci.“
„Kdo je teď jak malý? …Jako malý Severus,“ něžně pohladil jeho rostoucí bříško.
A začal na Severuse sypat listí...
„Dej s tím pokoj! Jsem unavený, jdu si lehnout.“
„To je tím pohybem na zdravém vzduchu,“ zazubil se Larry.
„Spíš je mi nějak divně, asi od žaludku. Musel jsem něco špatného sníst… “ Náhle se mu zatočila hlava a nebýt Larryho, málem by upadl.
„Držím tě! …Dýchej zhluboka, Severusi.“
Pak ho opatrně dopravil na lenošku v knihovně, která byla nejblíž.
„Ještě pořád tě unesu,“ usmíval se a drze využil toho, že je Severus napůl mimo sebe, aby ho bezostyšně otlapkával.
Severus ho pleskl přes ruku. „Díky, už je mi líp.“
„Stejně bude lepší, když si lehneš. Pomůžu ti do postele…“
„To nebude třeba, tohle zvládnu.“
„Přece jen půjdu s tebou, kdyby se ti zase zamotala hlava.“
Nicméně Severus už neomdlel. Larry mu rozestlal postel. „Mám ti ji i zahřát?“ mrkl na něho.
„Nejsem proti,“ ušklíbl se na svého manžela a udělal mu místo.
KONEC 28. ČÁSTI