DMD 2019 - Ostrovy
Tak je to rok, co jsem dávala poslední příspěvek. A zase pčřispívám kvůli DMD! Časově seřazené, ke kopírování vhodné (doufám, nevím, jak to má LJ ošéfované, když tak hókněte a já vám pošlu pdf) letošní příběh Ostrovů.
Mají je rádi, ale!
Mají rádi Vrana. Vrana prostě lidi mají rádi. (Aspoň do určité míry.) Libový frajírek, který v sobě občas skrývá něco víc. Je přímý jako ocelové pravítko. A stejně tak chytrý.
Mají rádi Rezku. To se ví. Je nenápadně drsná, lehce mimo a čestná až za dva rohy.
Mají rádi Lišku. Je šikovná, umí dobře využívat svých ženských zbraní. Je to trochu slečinka, dokud ovšem nejde do tuhého.
Mají rádi Racka. Inteligentní, tichý velitel, svým způsobem strategický génius. Pro ochranu Ostrovů dýchá.
Mají je rádi.
Jenže...
Píšu o nich pořád.
Budu muset letos vytáhnout nějaké úplně jiné postavy!
Snad nebudou zklamaní.
Pod zemí
Z blíže nespecifikovatelné vzdálenosti a směru se ozývaly pravidelné údery kovu o kámen. Svíčka na rozcestí povzbudivě mihotala a vyráběla světlo. Podle její velikosti - nebo spíše nevelikosti - se takto činila již podstatně dlouhou dobu.
Tři chodby, v jejichž jsou umístěna zrcadla, rozvádějící světlo svíčky hlouběji. Čtvrtá malá sloj, sloužící jako kříženec skladiště a ložnice pro nenáročného nocležníka. Obsahuje pár košů s blíže neurčitelným nákladem, hnízdo pokrývek a svazky a svazky přesně stejných svíček s vyznačenými úseky.
Plamínek aktivní svíčky se mezitím domihotal k poslední značce. Desáté.
Nezhasl.
Nebylo divu.
Uživatel si svíčky upravil a kradl pro svou práci další minuty.
Dobrého pomálu
Dovolil si pracovat jen deset hodin.
Jednou se totiž přistihl, že kope, už neví jak dlouho, nejí, nepije a nespí. To ho vylekalo. Nechtěl ztrácet kontrolu.
Delší svíčka hoří deset hodin. Když zhasne ví, kolik času uplynulo.
Pak musí ven. Postarat se o palivo, jídlo, vodu.
Když jsou stíny nejkratší, vrátí se dolů. Spí se tam krásně. Kratší svíčka zhasne po osmi hodinách. Tma ho probudí.
Pak musí ven. Postarat se o jídlo, vodu, detektor.
Zapálit desetihodinovou svíčku a konečně do práce.
Jenže...
Deset hodin nestačí.
Kopání je příliš zajímavé!
Když z osmi hodin udělá šest, má z deseti dvanáct!
Malý zázrak
Tunely ve starém dolu jsou dlouhé a temné.
Sice měl dobré noční vidění, ale kde fotonu není, ani tyčinky neberou. O čípcích nemluvě.
Ale chytrá hlava si řešení najde. Světlo se může přece odrážet.
Okolní opuštěné domy slibovaly vhodnou kořist. Bohužel zjistil, že po více než stovce let mají pozvyrážená okna a dveře a pořádně poničené křehčí vybavení.
Vážně uvažoval, že bude střepy zrcadel slepovat lepicí páskou.
Zkusil to, ale lepicí pásky z benzínky starší více než stovku let jaksi nelepí.
Naštěstí benzínka obsahovala kromě nelepicích pásek taky dobře vybavené záchody.
Nastavil toaletní zrcadla do patřičných úhlů... a bylo světlo.
Dodržovat pravidla
Dvanáct hodin tam dole, kopat. Je to fascinující práce. Téměř vidí odlesky magie, trochu jinak, než jasně vidí odražené světlo svíčky.
To zablikalo a zhaslo.
Jídlo, voda, palivo...
Prkna ze staré kůlny.
Náhle ho popadl amok. Nabral kameny a prudce házel. Dávno popraskaná okna se vysypávala s uspokojivým řinčením.
Chcípněte, parchanti! křičel nehlasně na domy, na dávno mrtvé osadníky.
Smrt si zasloužili.
Ale jen jejich smrt nestačí.
Nebo...
Proč? Co provedli?
Nepamatoval si.
Kdo jsem?
Nevěděl.
Jenom...
Zabít! Zabít je všechny!
V nečekaném záblesku příčetnosti si uvědomil, že dvanáct hodin je v magií prosáklém místě příliš dlouho i na něj.
Nekonečné možnosti
Nevěděl odkud, ale něco přece věděl.
Důležité je to, co je důležité.
Důležité je poznat, když se ztratíš. Jen tak se můžeš zase najít.
Najít aspoň něco.
Dvanáct hodin denně bylo moc. Magie ho naplnila, plíživě pulzovala jeho tělem. Ztratil se, zapomněl... ale přece jen si pamatoval. Jakoby tohle nebylo poprvé. Jenže tentokrát věděl, co má dělat.
Uklidnil zuřivost. Sednout si. Zavřít oči. Jen vnímat. Času je dost.
Vítr.
Vůně.
Ševelení stébel.
Času je dost...
Usnul.
Když se probudil, jako by byl na druhém břehu. Pořád nevěděl, kdo je. Co tu dělá?
Záblesky paměti...
Můžu být kdo chci.
Budu badatel.
Krok za krokem
Záblesky paměti Badateli pomáhaly. Věděl, že by se nějakou dobu měl držet od zdroje Změny dál. Po týdnu se ale odvážil zpátky.
Díval se na vše, jako by to viděl poprvé. A svým způsobem to byla pravda, uvědomoval si, že něco zná, až když to uviděl.
Detektor.
Tiše cinkal. To znamená, že je tu stabilizovaná Zóna. Podle záznamu se intervaly cinkání neměnily.
Udělal radši nový záznam, co kdyby.
Jeskyně vedoucí hluboko dolů. Tam, co sotva dosáhne světlo od vchodu... křižovatka tří cest a smutné sluje.
Pár pokrývek, nějaké zásoby...
O hromádce skoro světélkujícího kamení v rohu si ještě nedovolil uvažovat.
Pro účel vědy
Změna je zvláštní. Zatím ji přežilo sto procent pokusných subjektů.
Zatím ji přežil jen jeden subjekt. Zdá se, že se zotavuje bez větších problémů. Na nic si nepamatuje, ale vzpomínky se vrací.
Změna ovšem může být i toxická.
Není dostatek dat, takže bude nutno učinit nová pozorování.
Složil hromádku kamenů do masivního koše a vydal se dolů z kopců. Následoval potok, dříve či později ho dovede k moři.
Tak tvrdila mapa.
Detektor cinkal čím dál méně. To bylo dobře.
Účinky změny bude potřeba vypozorovat na nějakém dosud nezasaženém území.
Byl Badatel. Bude opatrný. Na experimenty mu bude stačit neobydlený ostrůvek.
Malé objevy
Detektor už téměř necinkal.
Opuštěná vesnice, kterých je po kolem pobřeží hodně. Nebyla opuštěná dlouho.
Ani nebyla opuštěná narychlo.
V domech nezůstalo skoro nic.
S tím nepočítal. Myslel, že vybavení najde po cestě.
Teď sháněl hlavně nádoby na pitnou vodu.
Skladiště nebo nálevna? Bylo to jedno. Budova obsahovala nádob spoustu. Většina skleněných lahví byla rozbitá. Ty co byly v celku, nebyly prázdné.
Nápoj chutnal příjemně hořce, ani se po něm moc nemotala hlava. Uplynulá léta se na něm nijak nepodepsala.
Vlastně to byl výborný nápoj. Co do něj asi dávají?
Jen lahve byly malé.
Naštěstí ho našel ještě plný sud.
Před pár lety...
Když přišlo první upozornění, dělal, že ho ignoruje. Těm nahoře nemůžeš věřit! O životě tady, na prahu Zóny, nic neví. Pak není divu, že plaší, jakmile se něco změní. Zóna je ale jako roční období (což by věděli, kdyby sem někdy dovlekli své tučné zadky). Její pohyb je normální!
Nakroutil si švihácký zárodek knírku a užíval si obdivné pohledy dívek. Byl buřič!
Naneštěstí svým slovům sám uvěřil.
Druhému upozornění s výstrahou se vysmál.
Pak přišel příkaz k vystěhování.
Všichni odešli. On zůstal.
Až se za pár týdnů vrátí, budou ho teprv děvčata obdivovat.
Nevrátili se.
Ani by nebylo co obdivovat.
Za chyby se platí
Nález sudu dobrého piva Badatele povzbudil. Takto povzbuzen pokračoval v objevování.
V loděnici našel dobře zakonzerované čluny. Některé z nich tak malé, že je zvládne ovládat sám. Kusům plátna nerozuměl, ale vesla v něm vyvolala vzpomínku.
Budou stačit.
Vrátil se do vesnice a systematicky prohledával dům od domu.
Většinou malá obydlí, která neobsahovala nic zajímavého.
Nakonec se vrátil do nálevny. Dvířka pod schody vedla překvapivě o patro níž.
Rozsáhlý sklep možná kdysi obsahoval zásoby. Ale všechno v něm bylo rozbité na kousky. Už dávno.
Důvod byl zřejmý.
Mladík v tričku s ručně malovaným nápisem Maestro.
Byl mrtvý.
Taky už dávno.
Škola základ života?
Charlie pečlivě dokreslil poslední písmenko na boku své nové veslice s podivně vypouklými boky. Jeho přítel ho pozoroval s despektem.
„Co má jako tohle znamenat?“
„To je zkratka, víš? Perfidně amorfní vochechule, UK.“
„Ty ze sebe vždycky děláš vzdělance!“
„Jo, a co má bejt?“
„Tak náhodou, co znamená to... UK?“
„United Kingdom, přece. To neřeš, ten stát už beztak neexistuje. Ale existoval, a to právě tady.“
„Seš pěknej nerd.“
O mnoho let později si Badatel rozmýšlel, který ze člunů použije. V použitelném stavu byly tři.
Jeden má stále ještě vidět zbytek jména.
PAVoUK. Pavouček?
Pavouček přináší štěstí.
Vezme si ten.
Velké plány
Na západě byly za dobrého počasí vidět ostrůvky. Příliš malé, příliš bezvýznamné a příliš blízko Zóny, aby byly obydlené (rozvzpomínal se na stále více věcí). Pořád ale v bezpečném území.
Aspoň to mu stále tvrdil detektor. Mlčel.
Dnešní den dobré počasí sliboval.
Dotáhl Pavoučka na vodu, naložil sudem, pár bednami postarších zásob a pytlem s vytěženými kameny. Odstrčil od břehu a začal veslovat. Odliv mu v pohybu pomáhal.
Ostrůvky jsou neobydlené, ale třeba tam bude ještě molo.
Třeba tam budou ještě budovy.
Stojící.
A zastřešené.
A s krbem.
Funkčním.
Třeba konečně vyžene z kostí ten nepřirozený chlad.
Třeba bude dobře.
Zábor teritoria
Moře je zrádné a nedá se lehce překonat. V průlivu byl silný proud, který si s Pavoučkem krutě pohrával. Ale stačila trocha perné práce s vesly a Badateli se podařilo z proudu vymanit. Zamířil k největšímu z ostrůvků.
Zbytky zrezivělé konstrukce u pobřeží slibovaly, že se tu civilizace kdysi vyskytovala. Molo tu ovšem nebylo.
Badatel přistál s obtížemi, ale v jednom kuse.
Tak, a je u cíle.
Je tu ale sám? To hodlal zjistit.
Sebral kámen a začal bušit do zbytků železa. Údery hlasitě ohlašovaly jeho přítomnost.
Objeví se šelmy? Nikdy nevíš.
Nebál se. Věděl, co je tu nejnebezpečnější.
On.
Změna je život
Ostrov se nakonec zdál opuštěný. Výborně.
Badatel ho pečlivě obešel s detektorem. Ten ani nepípl.
Ideální pokusná oblast.
Pečlivě rozmístil lesklé kameny. Od jednoho kamene dohlédl na druhý. Měl pocit, že je to tak správně.
Něco mu to našeptávalo.
Obešel pokusnou oblast znovu s detektorem.
Stále ticho.
Ještě je moc brzy.
Spal dobře a v relativním pohodlí v provizorním přístřešku. Ale ráno...
Kam zmizel detektor?
Byl jeho věrným společníkem několik desetiletí. Kam ho jen položil? Jak bude zjišťovat...
Zarazil se.
Cítil určitou jinakost.
Přišla změna.
Detektor nebude potřeba. Vyvinul si v hlavě vlastní.
Toho se nezbaví.
Aspoň nebude sám.
Píp.
Ze tmy do světla
Vydal se na obchůzku kolem ostrůvku. Od jednoho kamene k druhému. Měly v sobě jas, který nebylo možno vidět pouhým okem.
Nedíval se pod nohy. Špatný došlap, zavrávorání... pád... Tma.
Sedí hluboko, hluboko v dole a nemůže se nabažit té záře. Jak v duši, tak před očima.
Zlato.
Našel žílu.
A všechno to zlato dokáže vytáhnout ven. Jen on. Kdo jiný? S kamenem pracovat umí, Zóna mu nevadí...
Zlato, zlato, zlato.
Jeho odrazy v roztříštěném zrcadle.
Přitáhlo ho, jako můru plamen.
S trhnutím se probral a přimhouřil oči před slunečními paprsky, které prorazily mraky.
Rozsvítilo se mu.
Už věděl jak.
Bez hranic
Pracoval rychle. Posbírat kameny. Shrnout je na jednu hromadu.
Jde o plochu, kterou obklopují.
Zmizí tu Zóna? Jak dlouho to bude trvat?
Tuhle odpověď si přijede zjistit později.
Zlato, zlato, zlato.
Tak skvělý vodič. Tak zvláštní přirozený akumulátor magie.
Tak velká zlatá žíla a celá nakažená.
Škoda.
Jakoby z něj spadly okovy. Už ho nepřitahovala zář, nespalovala touha vlastnit a hromadit.
Po dlouhé době byl volný.
Spustil veslici na vodu a bez ohlédnutí zabral vesly.
Na zlatý nuget v kapse zapomněl.
Nevadí.
Ostrov osaměl.
Vítr si pohrával s trsy metlice. Zavládlo ticho. Jen...
Kdesi mezi kameny pípal detektor. Stále slaběji.
Nový cíl
Nechal se hnát proudem, jen trochu mu pomáhal vesly. Proč se namáhat. Už se namáhal dost.
Pocit v hlavě se měnil z pípání ve slabé zvonění v uších.
Když ustalo, začal vyhlížet přístav.
Tady proběhla evakuace jen před několika lety. Možná se sem lidé vrátí.
Život se sem už vrátil, uvědomil si, když sledoval orla mořského stoupajícího na vzdušném proudu.
Zahlédl něco, co mohlo být molem. Vlny zimních bouří ale vymlely maltu mezi kameny. Ty nevydržely nápor živlů a nyní vypadaly spíše jako hromada.
Pocítil určitou nepatřičnost.
Někdo by s tím měl něco udělat.
Třeba já.
Zas tak unavený nejsem.
Řemeslo má zlaté dno
Kameny k sobě sesazoval hladce, jako by tuhle práci nedělal poprvé.
Pravděpodobně proto, že tuhle práci pravděpodobně nedělal poprvé. Matně si vzpomínal na triky, které zajišťují, aby k sobě kameny pasovaly...
Rozhodně měl oproti běžným kameníkům výhodu. Na manipulaci s materiálem nepotřeboval těžkou techniku.
Vnější plášť z větších kamenů byl hotový než přišel příliv. Do mezer vloží menší kameny...
Vše do sebe zapadalo jako sofistikované puzzle.
Tady by se vešel valounek...
V kapse něco nahmátl.
Nugget.
Polil ho děs.
Tenhle nugget... zajistil byl, že se sem Zóna vrátí.
On to ví. Ale... nikdo jiný by se to radši dozvědět neměl.
Přízemní starosti
Rozptylovalo ho to. Takový nezvyklý pocit, hryzavé bodání v břiše... Co to může být?
Hlad! Po dlouhé době měl hlad.
Tady se mu dá ovšem snadno odpomoct. Je mimo Zónu...
Zkušeným okem obhlédl krajinu. Ano, támhle...
Blízký pahorek jevil známky přítomnosti králíků.
A vskutku, když se blížil, zaslechl zadupání, šustot trávy a ticho.
Ztuhnul s rukou v kapse. Netrvalo dlouho a nad trsem trávy se objevil pár uší. Jen trochu daleko. No, zkusí to i tak... Nemusel. Jen si počkal trochu déle.
Během chvilky se podobných uší objevilo více.
Tak kterého... třeba tamtoho.
Vzduchem zasvištěl zlatý nugget.
Večeře bude vydatná.
Najít cíl
Na mechové matraci se spalo pohodlně. Dokud nezačali ptáci v předtuše svítání řvát.
Tohle mi v Zóně nechybělo.
Zamyšleně se podíval na valounek zlata, který držel celou noc v ruce.
Nikdo by o tom neměl vědět a přece... je to větší, než zvládnu sám.
To znamenalo vydat se na cestu. Mezi lidi. Na... místo...
Nepamatoval si přesně které. Ale až bude blíž, určitě si vzpomene.
Ale... mezi lidi?
Zachvátil ho silný pocit hněvu. Něco se stalo. Oni zavinili... nebo on?
Zapomenul.
Možná by bylo na čase i odpustit. Jim... sobě?
Nemůžete žít pořád v minulosti.
Zvláště, když žijete prakticky věčně.
Pevný bod
Zóna byla na jihu. Takže směr byl jasný. Potřeboval se vydat na sever.
Brzy vklouznul do osvědčeného cestovního tempa. Míle ubíhaly celkem rychle.
Směrem k severu byly cesty v lepším stavu a netrvalo dlouho a začal míjet první známky osídlení - pole v údolích a farmy na kopcích.
Do vesnice dorazil druhý den večer. Byla pořádně velká. Venku napočítal alespoň padesát lidí.
Hlava se mu zatočila, až se musel opřít o plot. Tolik lidí. Taková... cizost.
Nechápal, co se to děje, jen cítil, jak se mu podlomily nohy.
Hlas.
„Jsi v pořádku?“
Pohled oranžových očí.
Úleva.
Není tu uprostřed cizoty sám.
Ztráty a nálezy
Jako by se topil ve studni. Tma. Pocit pádu. Strach a nejistota.
Hlasy, slyšel, nerozuměl...
„Co je mu?“
„Nevím.“
„Můžem ho přenýst na vejminek, je prázdnej. Zavolám Sue, zná trochu bylinky.“
„Díky. Já ho odnesu.“
„Vezmu ti aspoň tu brašnu.“
„Dobrá.“
„Hele... nenecháš nás tady s nim tak, že ne? Přece jen.. je to jeden z vás...“
„Nenechám, neboj.“
Slyšel, nerozuměl... ale pamatoval.
Pamatoval si všechno.
Najednou jakoby se mu rozsvítilo. Oranžové oči, stejné, jako ty jeho.
Byl zpátky, to, co ho dělalo opravdu... jím.
Napůl spal, ale přesto se probudil. Něco ho vytáhlo z temné studny noční můry.
Konečně.
Rozsvíceno
Zamžoural do odpoledního světla. Prach tančil ve slunečních paprscích svítících skrz škvíry v prkenných stěnách.
Nebyl sám.
„Jsi vzhůru.“ Konstatování. Opatrnost v hlase.
„Víš, co ti je?“
„Šok z odeznívající druhotné infekce Zónou, řekl bych.“
„Hm. Kolik prstů?“
Snažil se zaostřit.
„Čtyři.“
„Jaká je rychlost plně naložené vlaštovky?“
„Africké nebo evropské?“
„Asi budeš v pořádku. Teď. Ale radši... radši bychom se měli ujistit.“
„Ujistit se? Jak?“
“Spíš kde. Nedá se nic dělat... musíme do Chrámu.“
Zasténal.
Už zase?
To nestačilo před sto lety?
Moment... Chrám! Tam přece mířil! Aniž věděl, že kam jde.
Dobrá.
Jednou za sto let je akorát.
Jediná možnost
Zaťukání na dveře.
„Ano?“
„Máme problém,“ oznámil nový příchozí.
„Jakýpak?“ obrátila se k němu mladá žena.
„Bude potřeba doručit zásilku...“
„Od toho tu přece jsem.“
„...d o Gerasdanu...“
„Je po cestě, žádný problém.“
„:.. nejpozději zítra ráno.“
„To jste nevěděli dřív?“
„Holub přiletěl před chvílí, že jejich generátor se začal sypat. Záleží na každé minutě. Nějak ho látají dohromady a my máme...“
„Generátor je priorita,“ přerušila ho. Pak potřásla hlavou a podívala se na pacienta. I on byl priorita. Nemůže ho spustit z očí - co kdyby - ona je tu ochránce... a on Přeměněný. Jenže si nemusela vybírat. Šlo priority sloučit.
„Zvládneš běh?“
Smolný den
Alespoň se do Chrámu dostaneme opravdu rychle, pomyslela si.
Brašnu nesla sama. Svého spolucestujícího znala, ale nevěřila mu. Nemohla si to dovolit. Bůh ví, co s Přeměněným provede druhotná infekce.
Zásilka byla příliš důležitá.
Téměř letěla kupředu a sluchem kontrolovala, jestli její kolega běží za ní. Do kopce, z kopce, kámen skrytý ve stínu přehlédla.
V pádu chránila brašnu vlastním tělem, takže citlivým součástkám se nic nestalo. Jenže... povolilo zavírání a ven se vysypala přehršel méně citlivých součástek.
Tiše zaklela a podívala se na to nadělení. Na cestě (naštěstí hladce udusané) ležela změť šroubků a matiček.
Doufám, že najdu všechny.
Na pokraji vyhoření
Byl na konci sil, a to už dlouho. Staral se o provoz nemocnice, s tím začal. Pak na něj hodili i veřejné osvětlení. A v několika posledních letech taky provoz počítačového střediska.
To je na jeden malý přetížený generátor prostě moc.
Kromě toho do něj lili vysloveně podřadný materiál.
Není divu, že se začal kuckat.
Potřeboval urgentní opravu... naštěstí díly prý už jsou na cestě.
Byl stroj, takže neměl dilema, jestli se má radovat, nebo si zoufat.
Jeho údržbář, který kolem něj poletoval, dilema neměl. Naopak, začal slušně nadávat.
Univerzální klíč je zcela jistě úžasná záležitost... dokud neobjevíte pětihranné šroubky.
Utajené hody
Zkratka je dovedla přímo k vědecké stanici. Začínalo svítat, když byla zásilka úspěšně předávána, v oboustranné naději, že je kompletní.
Zpečetili předání vlažným čajem, povinně se obdivujíce generátoru.
„Ještě máme pravý čaj - pro zvláštní případy.“
Z tří hrníčků se kouřilo.
Asi se jednalo o zvláštní případ.
„Poštu vezmu cestou zpátky,“ dopila Rezka. „Teď mám jinou zásilku.“
Její společník jí dělal starosti. Když vbíhali do Gerasdanu, zase se začal motat. Čím dříve dorazí do Chrámu, tím lépe.
Necelé dva dny cesty, při troše štěstí jeden. Nahoru do kopců, kolem jednoho, druhého, třetího jezírka, stále dál.
Než dorazili k šestému, přišla krize.
Návrat
Badatel bojoval, už od okamžiku, co se probudil a vybral si jméno. Bojoval se šílenstvím, temnotou, pokušením. S tušeným stínem minulosti.
Bitva většinou zuřila hluboko v podvědomí. Otevíraly se mu staré vzpomínky, nejdřív zřídkakdy, pak každým dnem. Zprvu vítal pocit, že někam patří, že se nevznáší v prázdnotě.
Pak si ale uvědomil, že se začíná ztrácet. Vzpomínky určují osobnost, byl Badatel, ale toho začínal potlačovat ten druhý.
Nechtěl to.
Zadusat ho do země...
Zrušit...
Zabít!
V posledním vzepětí vzdoru ho pohltilo vražedné šílenství.
Nemohl mu dát volný průběh. Nenechala ho. A stín byl příliš silný.
Badatel prohrál...
Beran otevřel oči.
Střed světa
Beran už byl schopný pohybu. Jen ne sám. Motal se. V kousku své hlavy cítil přítomnost, kterou dlouho byl.
Temnotu porazili spolu.
Badatel.
Je to dobrej chlap.
Asi budeme kamarádi.
Překvapivě, cestou narazili na známého.
Seděl na cestě, takže ji úspěšně blokoval, a svačil.
„Á, vás dva jsem dlouho neviděl. Taky do Chrámu?“ přivítal je.
„Ano,“ odpověděla Rezka.
„Ani tam nemusíte. Zavolali totiž mě.“
„Aha.“
„Jestli máte něco k vyřízení, jsem váš člověk.“
„Nepovídej.“
„Jasně, co bych neudělal pro tvoje hluboký voranžový voči, zlato.“
Rezka si povzdechla.
„Vrane... povím ti to jednoduše. Jseš milej. Ale odstraň se mi z cesty.“
Centrum rovnováhy
Kamenná zídka obkružující chrámovou zahradu se konečně objevila na dohled.
Potřebovala by opravit.
Vůně květin, tak uklidňující.
Tiché nádvoří.
Šestkrát sedm schodů, ten lichý rozhodí krok.
Tady najdou odpovědi na všechno.
Beran... i Badatel.
Rezka se vydá na zpáteční cestu. Po dobré večeři a poklidně strávené noci.
Zase doma.
Chrám i mniši vypadají pořád stejně. Jako by se život zastavil. Třeba se to tady opravdu stává.
Včely tiše bzučí.
Kočka se vyhřívá na sluníčku, co nejplacatější, aby pohltila co nejvíc tepla.
Ta taky zná odpovědi na všechno.
Některé odpovědi jsou jednoduché.
Proč nesmím do zadního pavilonu?
„Stavíme tam počítač, Rezko.“
Ozvěny
Tam dole
volá volá stále hloub
zlato
takový odlesk nemá nic jiného
vynést ho nahoru v paprscích Slunce odlesky tančí
zlato ten drahý kov
sleduj žílu tam dolů dolů
pod Zónu
magie
vyrazila z kořenů Země když rozbila pouta
pro zlato
dolů
vynést nahoru
vynést magii, nevadí
stejně tu je
Zóna.
Volá
chce nahoru
kameny nikdy nemlčí
hučí.
Rozumíš mi? Dotkni se mě
buď se mnou
vynést nahoru a přitáhnout víc
ke mně.
Nepustím.
Jsem magie
jsem zlato
dolů dolů
volám
pojď.
Jsi můj.
Spolu
ty a já
zlato, bohatství, život.
Vezmu.
Není důležitý.
Ty slyšíš.
Jsi můj.
Neodcházej!
...
Odešel.
Dlouhodobý plán
Zídka obkružující chrámovou zahradu potřebovala opravit. Beranovy prsty svrběly touhou po práci s kamenem.
Na to byl snadný lék.
Kameny k němu mluvily, tak trochu odjakživa. Věděl, který se bude hodit do které díry ještě než ho vzal do ruky.
Práce na pár dnů.
V kapse stále valounek zlata, ale teď prázdný, vyčištěný od magie. Křemen si o ni řekl a pohltil ji.
Na to přišel Badatel.
-Kdybych olemovali cesty křemenem...
-Stejně potřebují spravit. Najdu ten správný křemen...
-A já ho usadím na to pravé místo.
Potřásli by si rukama, ale obě zrovna používal Beran.
Na tom nezáleží.
Jsou tým.
Mají je rádi, ale!
Mají rádi Vrana. Vrana prostě lidi mají rádi. (Aspoň do určité míry.) Libový frajírek, který v sobě občas skrývá něco víc. Je přímý jako ocelové pravítko. A stejně tak chytrý.
Mají rádi Rezku. To se ví. Je nenápadně drsná, lehce mimo a čestná až za dva rohy.
Mají rádi Lišku. Je šikovná, umí dobře využívat svých ženských zbraní. Je to trochu slečinka, dokud ovšem nejde do tuhého.
Mají rádi Racka. Inteligentní, tichý velitel, svým způsobem strategický génius. Pro ochranu Ostrovů dýchá.
Mají je rádi.
Jenže...
Píšu o nich pořád.
Budu muset letos vytáhnout nějaké úplně jiné postavy!
Snad nebudou zklamaní.
Pod zemí
Z blíže nespecifikovatelné vzdálenosti a směru se ozývaly pravidelné údery kovu o kámen. Svíčka na rozcestí povzbudivě mihotala a vyráběla světlo. Podle její velikosti - nebo spíše nevelikosti - se takto činila již podstatně dlouhou dobu.
Tři chodby, v jejichž jsou umístěna zrcadla, rozvádějící světlo svíčky hlouběji. Čtvrtá malá sloj, sloužící jako kříženec skladiště a ložnice pro nenáročného nocležníka. Obsahuje pár košů s blíže neurčitelným nákladem, hnízdo pokrývek a svazky a svazky přesně stejných svíček s vyznačenými úseky.
Plamínek aktivní svíčky se mezitím domihotal k poslední značce. Desáté.
Nezhasl.
Nebylo divu.
Uživatel si svíčky upravil a kradl pro svou práci další minuty.
Dobrého pomálu
Dovolil si pracovat jen deset hodin.
Jednou se totiž přistihl, že kope, už neví jak dlouho, nejí, nepije a nespí. To ho vylekalo. Nechtěl ztrácet kontrolu.
Delší svíčka hoří deset hodin. Když zhasne ví, kolik času uplynulo.
Pak musí ven. Postarat se o palivo, jídlo, vodu.
Když jsou stíny nejkratší, vrátí se dolů. Spí se tam krásně. Kratší svíčka zhasne po osmi hodinách. Tma ho probudí.
Pak musí ven. Postarat se o jídlo, vodu, detektor.
Zapálit desetihodinovou svíčku a konečně do práce.
Jenže...
Deset hodin nestačí.
Kopání je příliš zajímavé!
Když z osmi hodin udělá šest, má z deseti dvanáct!
Malý zázrak
Tunely ve starém dolu jsou dlouhé a temné.
Sice měl dobré noční vidění, ale kde fotonu není, ani tyčinky neberou. O čípcích nemluvě.
Ale chytrá hlava si řešení najde. Světlo se může přece odrážet.
Okolní opuštěné domy slibovaly vhodnou kořist. Bohužel zjistil, že po více než stovce let mají pozvyrážená okna a dveře a pořádně poničené křehčí vybavení.
Vážně uvažoval, že bude střepy zrcadel slepovat lepicí páskou.
Zkusil to, ale lepicí pásky z benzínky starší více než stovku let jaksi nelepí.
Naštěstí benzínka obsahovala kromě nelepicích pásek taky dobře vybavené záchody.
Nastavil toaletní zrcadla do patřičných úhlů... a bylo světlo.
Dodržovat pravidla
Dvanáct hodin tam dole, kopat. Je to fascinující práce. Téměř vidí odlesky magie, trochu jinak, než jasně vidí odražené světlo svíčky.
To zablikalo a zhaslo.
Jídlo, voda, palivo...
Prkna ze staré kůlny.
Náhle ho popadl amok. Nabral kameny a prudce házel. Dávno popraskaná okna se vysypávala s uspokojivým řinčením.
Chcípněte, parchanti! křičel nehlasně na domy, na dávno mrtvé osadníky.
Smrt si zasloužili.
Ale jen jejich smrt nestačí.
Nebo...
Proč? Co provedli?
Nepamatoval si.
Kdo jsem?
Nevěděl.
Jenom...
Zabít! Zabít je všechny!
V nečekaném záblesku příčetnosti si uvědomil, že dvanáct hodin je v magií prosáklém místě příliš dlouho i na něj.
Nekonečné možnosti
Nevěděl odkud, ale něco přece věděl.
Důležité je to, co je důležité.
Důležité je poznat, když se ztratíš. Jen tak se můžeš zase najít.
Najít aspoň něco.
Dvanáct hodin denně bylo moc. Magie ho naplnila, plíživě pulzovala jeho tělem. Ztratil se, zapomněl... ale přece jen si pamatoval. Jakoby tohle nebylo poprvé. Jenže tentokrát věděl, co má dělat.
Uklidnil zuřivost. Sednout si. Zavřít oči. Jen vnímat. Času je dost.
Vítr.
Vůně.
Ševelení stébel.
Času je dost...
Usnul.
Když se probudil, jako by byl na druhém břehu. Pořád nevěděl, kdo je. Co tu dělá?
Záblesky paměti...
Můžu být kdo chci.
Budu badatel.
Krok za krokem
Záblesky paměti Badateli pomáhaly. Věděl, že by se nějakou dobu měl držet od zdroje Změny dál. Po týdnu se ale odvážil zpátky.
Díval se na vše, jako by to viděl poprvé. A svým způsobem to byla pravda, uvědomoval si, že něco zná, až když to uviděl.
Detektor.
Tiše cinkal. To znamená, že je tu stabilizovaná Zóna. Podle záznamu se intervaly cinkání neměnily.
Udělal radši nový záznam, co kdyby.
Jeskyně vedoucí hluboko dolů. Tam, co sotva dosáhne světlo od vchodu... křižovatka tří cest a smutné sluje.
Pár pokrývek, nějaké zásoby...
O hromádce skoro světélkujícího kamení v rohu si ještě nedovolil uvažovat.
Pro účel vědy
Změna je zvláštní. Zatím ji přežilo sto procent pokusných subjektů.
Zatím ji přežil jen jeden subjekt. Zdá se, že se zotavuje bez větších problémů. Na nic si nepamatuje, ale vzpomínky se vrací.
Změna ovšem může být i toxická.
Není dostatek dat, takže bude nutno učinit nová pozorování.
Složil hromádku kamenů do masivního koše a vydal se dolů z kopců. Následoval potok, dříve či později ho dovede k moři.
Tak tvrdila mapa.
Detektor cinkal čím dál méně. To bylo dobře.
Účinky změny bude potřeba vypozorovat na nějakém dosud nezasaženém území.
Byl Badatel. Bude opatrný. Na experimenty mu bude stačit neobydlený ostrůvek.
Malé objevy
Detektor už téměř necinkal.
Opuštěná vesnice, kterých je po kolem pobřeží hodně. Nebyla opuštěná dlouho.
Ani nebyla opuštěná narychlo.
V domech nezůstalo skoro nic.
S tím nepočítal. Myslel, že vybavení najde po cestě.
Teď sháněl hlavně nádoby na pitnou vodu.
Skladiště nebo nálevna? Bylo to jedno. Budova obsahovala nádob spoustu. Většina skleněných lahví byla rozbitá. Ty co byly v celku, nebyly prázdné.
Nápoj chutnal příjemně hořce, ani se po něm moc nemotala hlava. Uplynulá léta se na něm nijak nepodepsala.
Vlastně to byl výborný nápoj. Co do něj asi dávají?
Jen lahve byly malé.
Naštěstí ho našel ještě plný sud.
Před pár lety...
Když přišlo první upozornění, dělal, že ho ignoruje. Těm nahoře nemůžeš věřit! O životě tady, na prahu Zóny, nic neví. Pak není divu, že plaší, jakmile se něco změní. Zóna je ale jako roční období (což by věděli, kdyby sem někdy dovlekli své tučné zadky). Její pohyb je normální!
Nakroutil si švihácký zárodek knírku a užíval si obdivné pohledy dívek. Byl buřič!
Naneštěstí svým slovům sám uvěřil.
Druhému upozornění s výstrahou se vysmál.
Pak přišel příkaz k vystěhování.
Všichni odešli. On zůstal.
Až se za pár týdnů vrátí, budou ho teprv děvčata obdivovat.
Nevrátili se.
Ani by nebylo co obdivovat.
Za chyby se platí
Nález sudu dobrého piva Badatele povzbudil. Takto povzbuzen pokračoval v objevování.
V loděnici našel dobře zakonzerované čluny. Některé z nich tak malé, že je zvládne ovládat sám. Kusům plátna nerozuměl, ale vesla v něm vyvolala vzpomínku.
Budou stačit.
Vrátil se do vesnice a systematicky prohledával dům od domu.
Většinou malá obydlí, která neobsahovala nic zajímavého.
Nakonec se vrátil do nálevny. Dvířka pod schody vedla překvapivě o patro níž.
Rozsáhlý sklep možná kdysi obsahoval zásoby. Ale všechno v něm bylo rozbité na kousky. Už dávno.
Důvod byl zřejmý.
Mladík v tričku s ručně malovaným nápisem Maestro.
Byl mrtvý.
Taky už dávno.
Škola základ života?
Charlie pečlivě dokreslil poslední písmenko na boku své nové veslice s podivně vypouklými boky. Jeho přítel ho pozoroval s despektem.
„Co má jako tohle znamenat?“
„To je zkratka, víš? Perfidně amorfní vochechule, UK.“
„Ty ze sebe vždycky děláš vzdělance!“
„Jo, a co má bejt?“
„Tak náhodou, co znamená to... UK?“
„United Kingdom, přece. To neřeš, ten stát už beztak neexistuje. Ale existoval, a to právě tady.“
„Seš pěknej nerd.“
O mnoho let později si Badatel rozmýšlel, který ze člunů použije. V použitelném stavu byly tři.
Jeden má stále ještě vidět zbytek jména.
PAVoUK. Pavouček?
Pavouček přináší štěstí.
Vezme si ten.
Velké plány
Na západě byly za dobrého počasí vidět ostrůvky. Příliš malé, příliš bezvýznamné a příliš blízko Zóny, aby byly obydlené (rozvzpomínal se na stále více věcí). Pořád ale v bezpečném území.
Aspoň to mu stále tvrdil detektor. Mlčel.
Dnešní den dobré počasí sliboval.
Dotáhl Pavoučka na vodu, naložil sudem, pár bednami postarších zásob a pytlem s vytěženými kameny. Odstrčil od břehu a začal veslovat. Odliv mu v pohybu pomáhal.
Ostrůvky jsou neobydlené, ale třeba tam bude ještě molo.
Třeba tam budou ještě budovy.
Stojící.
A zastřešené.
A s krbem.
Funkčním.
Třeba konečně vyžene z kostí ten nepřirozený chlad.
Třeba bude dobře.
Zábor teritoria
Moře je zrádné a nedá se lehce překonat. V průlivu byl silný proud, který si s Pavoučkem krutě pohrával. Ale stačila trocha perné práce s vesly a Badateli se podařilo z proudu vymanit. Zamířil k největšímu z ostrůvků.
Zbytky zrezivělé konstrukce u pobřeží slibovaly, že se tu civilizace kdysi vyskytovala. Molo tu ovšem nebylo.
Badatel přistál s obtížemi, ale v jednom kuse.
Tak, a je u cíle.
Je tu ale sám? To hodlal zjistit.
Sebral kámen a začal bušit do zbytků železa. Údery hlasitě ohlašovaly jeho přítomnost.
Objeví se šelmy? Nikdy nevíš.
Nebál se. Věděl, co je tu nejnebezpečnější.
On.
Změna je život
Ostrov se nakonec zdál opuštěný. Výborně.
Badatel ho pečlivě obešel s detektorem. Ten ani nepípl.
Ideální pokusná oblast.
Pečlivě rozmístil lesklé kameny. Od jednoho kamene dohlédl na druhý. Měl pocit, že je to tak správně.
Něco mu to našeptávalo.
Obešel pokusnou oblast znovu s detektorem.
Stále ticho.
Ještě je moc brzy.
Spal dobře a v relativním pohodlí v provizorním přístřešku. Ale ráno...
Kam zmizel detektor?
Byl jeho věrným společníkem několik desetiletí. Kam ho jen položil? Jak bude zjišťovat...
Zarazil se.
Cítil určitou jinakost.
Přišla změna.
Detektor nebude potřeba. Vyvinul si v hlavě vlastní.
Toho se nezbaví.
Aspoň nebude sám.
Píp.
Ze tmy do světla
Vydal se na obchůzku kolem ostrůvku. Od jednoho kamene k druhému. Měly v sobě jas, který nebylo možno vidět pouhým okem.
Nedíval se pod nohy. Špatný došlap, zavrávorání... pád... Tma.
Sedí hluboko, hluboko v dole a nemůže se nabažit té záře. Jak v duši, tak před očima.
Zlato.
Našel žílu.
A všechno to zlato dokáže vytáhnout ven. Jen on. Kdo jiný? S kamenem pracovat umí, Zóna mu nevadí...
Zlato, zlato, zlato.
Jeho odrazy v roztříštěném zrcadle.
Přitáhlo ho, jako můru plamen.
S trhnutím se probral a přimhouřil oči před slunečními paprsky, které prorazily mraky.
Rozsvítilo se mu.
Už věděl jak.
Bez hranic
Pracoval rychle. Posbírat kameny. Shrnout je na jednu hromadu.
Jde o plochu, kterou obklopují.
Zmizí tu Zóna? Jak dlouho to bude trvat?
Tuhle odpověď si přijede zjistit později.
Zlato, zlato, zlato.
Tak skvělý vodič. Tak zvláštní přirozený akumulátor magie.
Tak velká zlatá žíla a celá nakažená.
Škoda.
Jakoby z něj spadly okovy. Už ho nepřitahovala zář, nespalovala touha vlastnit a hromadit.
Po dlouhé době byl volný.
Spustil veslici na vodu a bez ohlédnutí zabral vesly.
Na zlatý nuget v kapse zapomněl.
Nevadí.
Ostrov osaměl.
Vítr si pohrával s trsy metlice. Zavládlo ticho. Jen...
Kdesi mezi kameny pípal detektor. Stále slaběji.
Nový cíl
Nechal se hnát proudem, jen trochu mu pomáhal vesly. Proč se namáhat. Už se namáhal dost.
Pocit v hlavě se měnil z pípání ve slabé zvonění v uších.
Když ustalo, začal vyhlížet přístav.
Tady proběhla evakuace jen před několika lety. Možná se sem lidé vrátí.
Život se sem už vrátil, uvědomil si, když sledoval orla mořského stoupajícího na vzdušném proudu.
Zahlédl něco, co mohlo být molem. Vlny zimních bouří ale vymlely maltu mezi kameny. Ty nevydržely nápor živlů a nyní vypadaly spíše jako hromada.
Pocítil určitou nepatřičnost.
Někdo by s tím měl něco udělat.
Třeba já.
Zas tak unavený nejsem.
Řemeslo má zlaté dno
Kameny k sobě sesazoval hladce, jako by tuhle práci nedělal poprvé.
Pravděpodobně proto, že tuhle práci pravděpodobně nedělal poprvé. Matně si vzpomínal na triky, které zajišťují, aby k sobě kameny pasovaly...
Rozhodně měl oproti běžným kameníkům výhodu. Na manipulaci s materiálem nepotřeboval těžkou techniku.
Vnější plášť z větších kamenů byl hotový než přišel příliv. Do mezer vloží menší kameny...
Vše do sebe zapadalo jako sofistikované puzzle.
Tady by se vešel valounek...
V kapse něco nahmátl.
Nugget.
Polil ho děs.
Tenhle nugget... zajistil byl, že se sem Zóna vrátí.
On to ví. Ale... nikdo jiný by se to radši dozvědět neměl.
Přízemní starosti
Rozptylovalo ho to. Takový nezvyklý pocit, hryzavé bodání v břiše... Co to může být?
Hlad! Po dlouhé době měl hlad.
Tady se mu dá ovšem snadno odpomoct. Je mimo Zónu...
Zkušeným okem obhlédl krajinu. Ano, támhle...
Blízký pahorek jevil známky přítomnosti králíků.
A vskutku, když se blížil, zaslechl zadupání, šustot trávy a ticho.
Ztuhnul s rukou v kapse. Netrvalo dlouho a nad trsem trávy se objevil pár uší. Jen trochu daleko. No, zkusí to i tak... Nemusel. Jen si počkal trochu déle.
Během chvilky se podobných uší objevilo více.
Tak kterého... třeba tamtoho.
Vzduchem zasvištěl zlatý nugget.
Večeře bude vydatná.
Najít cíl
Na mechové matraci se spalo pohodlně. Dokud nezačali ptáci v předtuše svítání řvát.
Tohle mi v Zóně nechybělo.
Zamyšleně se podíval na valounek zlata, který držel celou noc v ruce.
Nikdo by o tom neměl vědět a přece... je to větší, než zvládnu sám.
To znamenalo vydat se na cestu. Mezi lidi. Na... místo...
Nepamatoval si přesně které. Ale až bude blíž, určitě si vzpomene.
Ale... mezi lidi?
Zachvátil ho silný pocit hněvu. Něco se stalo. Oni zavinili... nebo on?
Zapomenul.
Možná by bylo na čase i odpustit. Jim... sobě?
Nemůžete žít pořád v minulosti.
Zvláště, když žijete prakticky věčně.
Pevný bod
Zóna byla na jihu. Takže směr byl jasný. Potřeboval se vydat na sever.
Brzy vklouznul do osvědčeného cestovního tempa. Míle ubíhaly celkem rychle.
Směrem k severu byly cesty v lepším stavu a netrvalo dlouho a začal míjet první známky osídlení - pole v údolích a farmy na kopcích.
Do vesnice dorazil druhý den večer. Byla pořádně velká. Venku napočítal alespoň padesát lidí.
Hlava se mu zatočila, až se musel opřít o plot. Tolik lidí. Taková... cizost.
Nechápal, co se to děje, jen cítil, jak se mu podlomily nohy.
Hlas.
„Jsi v pořádku?“
Pohled oranžových očí.
Úleva.
Není tu uprostřed cizoty sám.
Ztráty a nálezy
Jako by se topil ve studni. Tma. Pocit pádu. Strach a nejistota.
Hlasy, slyšel, nerozuměl...
„Co je mu?“
„Nevím.“
„Můžem ho přenýst na vejminek, je prázdnej. Zavolám Sue, zná trochu bylinky.“
„Díky. Já ho odnesu.“
„Vezmu ti aspoň tu brašnu.“
„Dobrá.“
„Hele... nenecháš nás tady s nim tak, že ne? Přece jen.. je to jeden z vás...“
„Nenechám, neboj.“
Slyšel, nerozuměl... ale pamatoval.
Pamatoval si všechno.
Najednou jakoby se mu rozsvítilo. Oranžové oči, stejné, jako ty jeho.
Byl zpátky, to, co ho dělalo opravdu... jím.
Napůl spal, ale přesto se probudil. Něco ho vytáhlo z temné studny noční můry.
Konečně.
Rozsvíceno
Zamžoural do odpoledního světla. Prach tančil ve slunečních paprscích svítících skrz škvíry v prkenných stěnách.
Nebyl sám.
„Jsi vzhůru.“ Konstatování. Opatrnost v hlase.
„Víš, co ti je?“
„Šok z odeznívající druhotné infekce Zónou, řekl bych.“
„Hm. Kolik prstů?“
Snažil se zaostřit.
„Čtyři.“
„Jaká je rychlost plně naložené vlaštovky?“
„Africké nebo evropské?“
„Asi budeš v pořádku. Teď. Ale radši... radši bychom se měli ujistit.“
„Ujistit se? Jak?“
“Spíš kde. Nedá se nic dělat... musíme do Chrámu.“
Zasténal.
Už zase?
To nestačilo před sto lety?
Moment... Chrám! Tam přece mířil! Aniž věděl, že kam jde.
Dobrá.
Jednou za sto let je akorát.
Jediná možnost
Zaťukání na dveře.
„Ano?“
„Máme problém,“ oznámil nový příchozí.
„Jakýpak?“ obrátila se k němu mladá žena.
„Bude potřeba doručit zásilku...“
„Od toho tu přece jsem.“
„...d o Gerasdanu...“
„Je po cestě, žádný problém.“
„:.. nejpozději zítra ráno.“
„To jste nevěděli dřív?“
„Holub přiletěl před chvílí, že jejich generátor se začal sypat. Záleží na každé minutě. Nějak ho látají dohromady a my máme...“
„Generátor je priorita,“ přerušila ho. Pak potřásla hlavou a podívala se na pacienta. I on byl priorita. Nemůže ho spustit z očí - co kdyby - ona je tu ochránce... a on Přeměněný. Jenže si nemusela vybírat. Šlo priority sloučit.
„Zvládneš běh?“
Smolný den
Alespoň se do Chrámu dostaneme opravdu rychle, pomyslela si.
Brašnu nesla sama. Svého spolucestujícího znala, ale nevěřila mu. Nemohla si to dovolit. Bůh ví, co s Přeměněným provede druhotná infekce.
Zásilka byla příliš důležitá.
Téměř letěla kupředu a sluchem kontrolovala, jestli její kolega běží za ní. Do kopce, z kopce, kámen skrytý ve stínu přehlédla.
V pádu chránila brašnu vlastním tělem, takže citlivým součástkám se nic nestalo. Jenže... povolilo zavírání a ven se vysypala přehršel méně citlivých součástek.
Tiše zaklela a podívala se na to nadělení. Na cestě (naštěstí hladce udusané) ležela změť šroubků a matiček.
Doufám, že najdu všechny.
Na pokraji vyhoření
Byl na konci sil, a to už dlouho. Staral se o provoz nemocnice, s tím začal. Pak na něj hodili i veřejné osvětlení. A v několika posledních letech taky provoz počítačového střediska.
To je na jeden malý přetížený generátor prostě moc.
Kromě toho do něj lili vysloveně podřadný materiál.
Není divu, že se začal kuckat.
Potřeboval urgentní opravu... naštěstí díly prý už jsou na cestě.
Byl stroj, takže neměl dilema, jestli se má radovat, nebo si zoufat.
Jeho údržbář, který kolem něj poletoval, dilema neměl. Naopak, začal slušně nadávat.
Univerzální klíč je zcela jistě úžasná záležitost... dokud neobjevíte pětihranné šroubky.
Utajené hody
Zkratka je dovedla přímo k vědecké stanici. Začínalo svítat, když byla zásilka úspěšně předávána, v oboustranné naději, že je kompletní.
Zpečetili předání vlažným čajem, povinně se obdivujíce generátoru.
„Ještě máme pravý čaj - pro zvláštní případy.“
Z tří hrníčků se kouřilo.
Asi se jednalo o zvláštní případ.
„Poštu vezmu cestou zpátky,“ dopila Rezka. „Teď mám jinou zásilku.“
Její společník jí dělal starosti. Když vbíhali do Gerasdanu, zase se začal motat. Čím dříve dorazí do Chrámu, tím lépe.
Necelé dva dny cesty, při troše štěstí jeden. Nahoru do kopců, kolem jednoho, druhého, třetího jezírka, stále dál.
Než dorazili k šestému, přišla krize.
Návrat
Badatel bojoval, už od okamžiku, co se probudil a vybral si jméno. Bojoval se šílenstvím, temnotou, pokušením. S tušeným stínem minulosti.
Bitva většinou zuřila hluboko v podvědomí. Otevíraly se mu staré vzpomínky, nejdřív zřídkakdy, pak každým dnem. Zprvu vítal pocit, že někam patří, že se nevznáší v prázdnotě.
Pak si ale uvědomil, že se začíná ztrácet. Vzpomínky určují osobnost, byl Badatel, ale toho začínal potlačovat ten druhý.
Nechtěl to.
Zadusat ho do země...
Zrušit...
Zabít!
V posledním vzepětí vzdoru ho pohltilo vražedné šílenství.
Nemohl mu dát volný průběh. Nenechala ho. A stín byl příliš silný.
Badatel prohrál...
Beran otevřel oči.
Střed světa
Beran už byl schopný pohybu. Jen ne sám. Motal se. V kousku své hlavy cítil přítomnost, kterou dlouho byl.
Temnotu porazili spolu.
Badatel.
Je to dobrej chlap.
Asi budeme kamarádi.
Překvapivě, cestou narazili na známého.
Seděl na cestě, takže ji úspěšně blokoval, a svačil.
„Á, vás dva jsem dlouho neviděl. Taky do Chrámu?“ přivítal je.
„Ano,“ odpověděla Rezka.
„Ani tam nemusíte. Zavolali totiž mě.“
„Aha.“
„Jestli máte něco k vyřízení, jsem váš člověk.“
„Nepovídej.“
„Jasně, co bych neudělal pro tvoje hluboký voranžový voči, zlato.“
Rezka si povzdechla.
„Vrane... povím ti to jednoduše. Jseš milej. Ale odstraň se mi z cesty.“
Centrum rovnováhy
Kamenná zídka obkružující chrámovou zahradu se konečně objevila na dohled.
Potřebovala by opravit.
Vůně květin, tak uklidňující.
Tiché nádvoří.
Šestkrát sedm schodů, ten lichý rozhodí krok.
Tady najdou odpovědi na všechno.
Beran... i Badatel.
Rezka se vydá na zpáteční cestu. Po dobré večeři a poklidně strávené noci.
Zase doma.
Chrám i mniši vypadají pořád stejně. Jako by se život zastavil. Třeba se to tady opravdu stává.
Včely tiše bzučí.
Kočka se vyhřívá na sluníčku, co nejplacatější, aby pohltila co nejvíc tepla.
Ta taky zná odpovědi na všechno.
Některé odpovědi jsou jednoduché.
Proč nesmím do zadního pavilonu?
„Stavíme tam počítač, Rezko.“
Ozvěny
Tam dole
volá volá stále hloub
zlato
takový odlesk nemá nic jiného
vynést ho nahoru v paprscích Slunce odlesky tančí
zlato ten drahý kov
sleduj žílu tam dolů dolů
pod Zónu
magie
vyrazila z kořenů Země když rozbila pouta
pro zlato
dolů
vynést nahoru
vynést magii, nevadí
stejně tu je
Zóna.
Volá
chce nahoru
kameny nikdy nemlčí
hučí.
Rozumíš mi? Dotkni se mě
buď se mnou
vynést nahoru a přitáhnout víc
ke mně.
Nepustím.
Jsem magie
jsem zlato
dolů dolů
volám
pojď.
Jsi můj.
Spolu
ty a já
zlato, bohatství, život.
Vezmu.
Není důležitý.
Ty slyšíš.
Jsi můj.
Neodcházej!
...
Odešel.
Dlouhodobý plán
Zídka obkružující chrámovou zahradu potřebovala opravit. Beranovy prsty svrběly touhou po práci s kamenem.
Na to byl snadný lék.
Kameny k němu mluvily, tak trochu odjakživa. Věděl, který se bude hodit do které díry ještě než ho vzal do ruky.
Práce na pár dnů.
V kapse stále valounek zlata, ale teď prázdný, vyčištěný od magie. Křemen si o ni řekl a pohltil ji.
Na to přišel Badatel.
-Kdybych olemovali cesty křemenem...
-Stejně potřebují spravit. Najdu ten správný křemen...
-A já ho usadím na to pravé místo.
Potřásli by si rukama, ale obě zrovna používal Beran.
Na tom nezáleží.
Jsou tým.