Záležitost s knihou
Varování - crossover! Zvýšený výskyt nepravděpodobných postav!
Fandomy - Algie a Utajený (protože nechcete přijít o překvapení, že ne? Hezky si to dešifrujte sami.)
Rating - pro všechny kategorie fyzického i mentálního věku
Věnováno Křečkovi, protože včerejší večerní synchronizované chichotání bylo prima (<- hint k utajenému fandomu!)
Odpoledne jsem se znovu vydal do literárního klubu. Začínám zjišťovat, že členství v takové organizaci s sebou přináší četné výhody - například knihu, která do klubovní knihovny přibyla v den mého příchodu, jsem si mohl zapůjčit domů. Dnes jsem ji ovšem musel vrátit - čekal na ni dlouhý pořadník. Nedivím se. Je to velmi inspirativní dílo. Pečlivě jsem ji uložil do příruční tašky, avšak cestou mi to nedalo a musel jsem ji za chůze znovu pročítat. To pak přímo vedlo ke střetu s jakousi ženou, která postávala na rohu ulice a kouřila dýmku.
Okamžitě jsem se začal omlouvat. Kniha mi při té kolizi upadla na zem a já nevěděl, zda ji mám nejprve sebrat, nebo zda se nejdřív ujistit, jestli se dámě nic nestalo. Pokusil jsem se udělat obojí najednou, což mělo za následek ještě větší zmatek. Ovšem potom jsem si všiml, že žena má strniště a že z rukávů kabátce jí namísto jemných ruček trčí - kostnaté pracky. Zpod klobouku se závojem na mne zíraly pichlavé mužské oči!
„Pst!“ zasyčel na mne zvrhlík, „všechno jde podle plánu, ne abyste začal ječet!“ Urazilo mne to - copak vypadám, že se rozječím pokaždé, když narazím na transvestitu? Odtáhl jsem se a řekl, že pokud se mně týká, je mi jeho existence jedno, ale že o ulici dál jsem potkal konstábla, který by pravděpodobně takto oblečeného muže neváhal odvést na nejbližší stanici. Zvrhlík odfrkl.
„Lestrade nám posílá posilu? Směšné,“ utrousil.
„Vy jste - policista v přestrojení?“ užasl jsem. Osoba se na mě podívala a opovržlivě odvětila:
„Já v žádném případě nejsem policista!“
„Pardon,“ řekl jsem. Zvedl jsem konečně knihu ze země a pokusil se ji strčit do kapsy. Příliš pomalu. Než jsem se nadál, muž - nebo co to vlastně bylo - mi ji vytrhl.
„Hej!“
„Zrovna vy sám byste se měl policii vyhýbat,“ řekl. Listoval knihou, pak ji očichal, a nakonec - přísahám! - olízl titulní stranu. Cítil jsem, jak rudnu.
„To není moje, to je…“
„Samozřejmě, že není vaše. Komu patří? Někdo ji nedávno dovezl z Francie. Obchodník, věk kolem šedesáti. U Doveru se zhoršilo počasí, museli chvíli čekat, než se dostali do přístavu. Mořská sůl. Doutníky s krycím listem double claro, hm... „ znovu knihu očichal. Pak se usmál a k mému nesmírnému zděšení vyslovil jméno mého klubu. Vrátil mi knihu zpět do roztřesených rukou, ale nejdřív jí chvíli podržel za hřbet tak, aby se otevřela na nejčtenější pasáži. „No jistě,“ poznamenal. „Řekněte svým přátelům v klubu, aby vám pověděli o jejich zkušenostech s vydíráním. Dávejte na sebe pozor.“
Pak už se na mě ani nepodíval. Míjel nás jakýsi muž s knírem a hůlkou a bizarní postava, která mě tolik rozrušila, si vyklepala dýmku o sloup lucerny a vydala se pomalu za ním. Viděl jsem, jak krátce po něm vchází do jakési zastavárny. Ulicí se blížil i konstábl, kterého jsem míjel, a proto jsem rychle uložil knihu do tašky a - pamětliv transvestitových slov o vyhýbání policii - opustil jsem scénu.