Báječně obyčejné chvilky
Krásný svátek, Michale!
28. prosince
Michal netrpělivě čeká a opakovaně kontroluje telefon, přitom je pravděpodobnost, že by přeslechl hlasité vyzvánění, docela malá. Připadá si trochu hloupě, že v kavárně na jedné malé kávě vysedává už víc než hodinu, ale zdá se, že to nikomu nevadí. Život kolem plyne přesně tak líně, jak se o svátečním mezičasí dalo čekat.
Michal si objedná alespoň sklenku vody a znovu se začte do knihy.
Trvá ještě další půl hodiny, než ho z četby vytrhne zvonění. Skoro se lekne.
"Na příjmu!" zavolá, jakmile přiloží hovor k ucho.
"Na parkovišti."
Alenin hlas zní slabě, Michal přemýšlí, jestli je to nekvalitním signálem, nebo je opravdu tak vyřízená. Každopádně se konečně zvedne, rychle zaplatí a chvatnou chůzí opouští podnik. Z vedlejší uličky je v parku nad horním náměstím cobydup, takže u starého činžáku, kde bydlí Alena, stojí ani ne za tři minuty.
Samotná Alena čeká před vchodem, zabalená v obrovském kabátě, omotaná šálou a s kulichem s velkou bambulí. Kouká z ní jenom nos a brýle.
"Ahoj," pozdraví Michal a Alena ho, jak má ve zvyku, obejme velkým medvědím objetím. Jako někdo, kdo se všeobecně nerad dotýká jiných lidí, se Michal mírně oklepe, ale pochopil, že jak jde o Alenu, prostě nemá na vybranou.
"Dala jsem ti udělat klíče, pro případ, že by ses nemohl dozvonit," řekne Alena místo pozdravu a vtiskne mu do ruky dvojici klíčů na kroužku.
Před deseti dny byla Alena prostě jenom holka z kina. Najednou je to člověk, co okupuje minimálně půlku jeho světa. Michal zírá na klíče, jako by právě dostal do ruky relikvii. Jak je možné, že někdo dokáže odevzdat tolik důvěry do rukou jiného člověka? Michal tomu nerozumí, ale asi tu není od toho, aby to chápal.
Slíbil jsem, že se o ni postarám a budu tu pro ni, jak bude potřebovat, tak jo, tak jo.
"Nesu lehkou večeři," usměje se na ni.
"Bude se hodit," pokyvuje Alena hlavou a oba je pustí do vchodu.
Schody do bytu šlapou pěkně pomalu, Michal je připravený Alenu podepřít, kdyby se jí udělalo slabo. Ale bez problémů se dostanou až do bytu.
Uvnitř to vypadá přesně tak, jak to tam před pár dny opustil.
"No..." začne Michal, ale slova mu dojdou.
Alena mu sebere tašku s nákupem a uloží jídlo do ledničky.
"Je ti slabo?" zeptá se Michal starostlivě.
"Zatím ne, ale asi to přijde. Jela jsem co nejrychleji, kdyby to na mě padlo. Ale zatím dobrý," ujišťuje ho Alena, shazuje svršky a brodí se do postele.
"Vadilo by, kdybychom třeba... aspoň vyprali?" zkusí to Michal.
"Ehm... je to tu hrozný, co? Starám se fakt jenom o věci, ve kterých chodím jednou za měsíc na radnici. Musíš si myslet, že jsem děsný prase," mumlá Alenin hlas z vedlejšího pokoje.
"Spíš si myslím, že máš rozjetých příliš mnoho projektů najednou," uvede svoje myšlenky na pravou míru Michal.
"Sebepéče je bohužel jedna z prvních věcí, kterou jako lidi odkládáme, když je toho na nás moc. Terapeutka mi to opakovala skoro každé sezení."
Michal posbírá hromady oblečení, všechny je nanosí do kuchyně k pračce.
"Prací prášek vlastníš?" zavolá na Alenu.
"Skříňka pod umyvadlem."
Michal najde prášek, nasype ho pořádnou dávku do zásobníku a hodí do bubnu první várku. Alenino oblečení je barevné, takže je to trochu jako snažit se vyprat duhu, ale nějak rozumně to snad půjde.
Když pračka spustí, naskládá Michal alespoň čisté nádobí do skříněk a promýšlí, co z toho, co přinesl, asi uvaří k večeři.
"Půjdeš za mnou?" ozve se Alena.
"Jistě."
Na posteli zase leží malé burrito a kouká.
"Zima?"
"Pořád. Od září do dubna bych vydala zákaz vycházení," zamumlá huňatá deka.
"Co bys teď ráda? Film?"
"Hm... ten si dáme večer. Chceš si povídat?"
"Nejsem úplně mluvící typ," zaváhá Michal.
"Všimla jsem si. Ale nikdy mě to nezastavilo," zazubí se úsměv v otvoru pro obličej.
"Co bys ch chtěla vědět?" zeptá se Michal a očekává záplavu dotazů na tranzici. Nakonec to totiž vždycky skončí u toho. Jakmile se to někdo dozví nebo to někomu řekne, jako by přestal existovat v celistvé formě a lidi se nedokážou ubránit zvídavým, někdy vtíravým a nevhodným otázkám.
Alena se trochu přitulí. Zase, naprosto přirozeně a bez bázně vloží důvěru do jeho bytí. Asi začínám chápat, proč je tohle nejdůležitější člověk Stanislavoval života, napadne Michala.
"Tak třeba... barvy. Všimla jsem si, že máš rád barvy a rád je kombinuješ. Máš nějaké favority? Tvoje košile a kabáty a saka... miluju je. Kde nakupuješ?"
Wow! Dotaz, co nikdy nedostal.
"Tyjo... kde začít. Mám hrozně rád švestkově fialovou. Nevím proč, možná proto, že je... a teď se nesměj, taková mužsko-ženská. Má hodně modrých aspektů, ale ten úžasný touch červené z ní činí něco mimořádného. A kupodivu se velmi dobře ladí s košilemi. Taky modrou, mám trochu úchylku na kobaltovou modř."
"Tos měl odjakživa?"
"Ale ne, jako teenager jsem byl dost vágus," rozesměje se Michal. "Trochu mě civilizovala moje švédská přítelkyně, ale úplně jsem tomu propadl. Zní to možná šíleně, ale nepovažuju nic za víc mužné, než za parádní oblek."
"Kolik jich máš?"
"Obleků mám osm. Včetně back tie, protože se jako muzikant občas účastním dost nóbl akcí. Košilí asi dvacet. Kravaty jsem přestal počítat. Prostě jich nikdy není dost."
"Fascinující. To je naprosto super. Hele a nosíš i nějaký civil? Doma pro pohodu?"
Michal se rozesměje.
"Černé tepláky a vytahaný šedivý svetr. A černá trička. To jsi ostatně viděla. Fakt tě zajímá moje oblečení?"
"Samozřejmě. To je fasáda, která určuje, jak se na nás lidi dívají. Jako moje trička. Mám totálně geekovská a nerdovská trička. A bavím se tím, že jim nikdo nerozumí."
Michal se usměje. Pravda pravdoucí.
"Chceš se půl odpoledne bavit o hadrech?"
"Samo že ne. Ale nechci být dotěrná," řekne Alena upřímně.
"Tak se zeptej, neukousnu tě."
"Víš, zajímalo by mě," začne Alena, "když jsi byl na střední... líbily se ti holky? Měl jsi nějakou velkou lásku nebo tak? Nebo to přišlo až s testosteronem?"
Michal se musí zamyslet.
"Hele, asi ne. Dívky byly něco naprosto cizího, mezi co jsem nezapadal," zarazí se. "I když! Bože, proč jsem si na ni vzpomněl! Jedna tam byla."
"Detaily!"
"Jmenovala se Natálie. Byla... jiná. Byla, jak bych to řekl, best of both worlds. Dost drsná, aby ji uznávali kluci, ale pořád dáma, aby se k ní chovali s úctou. Všichni po ní jeli a nikdy ji nikdy nedostal. Po maturitě vyšlo najevo, že má dlouholetou přítelkyni. Výrazně starší architektku se kterou žije. Skoro všichni plakali, že se tolik let snažili marně. Natálii bych chtěl."
Michal se zaculí.
"Krásná historka."
"Co tvoje velké lásky?"
"Stanislav, pak dlouho dlouho nic, pak pár nerdů z filmového světa. Nicméně!" zdůrazní Alena. "Potkala jsem moc zajímavého kluka. A asi ho pozvu na rande."
"Cítíš se na randění?" Michal obdivně pískne.
"Co asi tak můžu ztratit? Upřímně, lidi pořád žijou, jako by měli asi tak milion let a nebo dva životy. To já neumím." pronese Alena naprosto vážně. "No vidíš, na nemluvnýho jsi toho nakecal docela dost."
Michal chce nějak reagovat, ale zachrání ho pípnutí pračky.
"Pověsíme to spolu?" navrhne jí.
Alena vydá neurčité zaskuhrání, ale nakonec se vyhrabe, vyndá prádelní koš, vrazí ho Michalovi do rukou a jde alespoň rozložit sušák na prádlo.
Zatímco Michal dává várku číslo dva, Alena se vážně snaží něco pověsit. Když to Michal vidí, jenom protočí očima a pošle ji zase do postele. Pocitu, že to dělala schválně, aby se vyhnula práci, se ne a ne zbavit.
"Jsi už zralá na večeři?" zeptá se, kdy dodělá, co je třeba.
"Asi ještě nemám hlad," řekne Alena zamyšleně. "Spíš mi pověz... Lindě nevadí, že jsi přes noc tady?"
Michalovi málem zapadne jazyk.
"Vrací se až na začátku ledna, je u rodiny a pak koncertuje ve Vídni..." zamumlá.
"Tys jí o tom ani nepsal, co?" vyzvídá Lenny a Michal jen pokrčí rameny.
"Půjdu radši udělat tu večeři, ať máme víc času na film," řekne nakonec vyhýbavě, nechá Alenu samotnou, ať si chvíli poradí.
Sakra práce... Kdybych si přesně pamatoval, co jsem udělal, že se Linda naštvala a nemluví se mnou, to by bylo fajn. A teď... zabije mě tenhle plynový sporák?