Když se svět obalí smutkem
3. ledna
Tmavé ráno kropí všechny postavy, které se blíží ke školní budově, studeným deštěm. Skoro nikdo do ní po prázdninách nevstupuje radostně, dnes je to ale o poznání horší. Stanislav se nejdřív zarazí a přemýšlí, na co všichni civí, než zvedne pohled a dojde mu, že nad vchodem visí velký černý prapor, plácá se tam ve větru a přináší děsivý příslib.
Třeba umřel prezident, chytí se Stanislav nadějné myšlenky.
Ta ho ovšem okamžitě přejde, když hned ve vstupní hale uvidí fotografii, malou květinu a plápolající svíčku.
Ne, ne, nenenene!
Prodírá se davem, který pietně stojí okolo. Někteří mají na tvářích slzy, jiní jsou bledí a rozplakat se teprve chystají. Úplně vpředu stojí Jana a rozklepanou rukou pohladí tvář na fotografii.
Zrovna v té chvíli přichází školník a vedle fotografie věší i parte.
PhDr. Jan Evangelista Vančura, CSc.
Stanislavovi se zatmí před očima.
"Co se...?" ani nedokáže dokončit otázku, kterou svěřuje k Janě.
Jana s uplakanýma očima potáhne nosem. Zavrtí hlavou. Stanislav ji obejme a zas a znovu je překvapený, jak dokážou být lidé s velkou duší najednou malinkatí.
To už se hromadí další a další lidé, všichni se zarazí a nedokážou zpracovat, na co se dívají.
Stanislav se střetne pohledem s Michalem. A je to jiné. Starý kolega, co ho vídal pár měsíců, jak se kolébavou chůzí batolí po chodbách, pro něj neznamená to, co pro všechny ostatní tady.
"Pomůžeš jí?" řekne mu jenom a předá mu Janu do péče.
Protahuje se mezi lidmi do zadní chodby k tělocvičnám, odemkne dveře a s hlavou naprosto prázdnou si sedne na židli.
Zapne počítač a zírá na načítající se titulní obrazovku. Podle všeho má ve schránce zprávu.
Upozornění, že má obejít sexty a připomenout, že se do 7. ledna doplácí záloha na lyžařský kurz, mu přijde naprosto absurdní. Nechce chodit mezi lidi. Nechce chodit nikam. Co si jako vedení představuje, že se dneska bude dít?
Z myšlenek ho vytrhne zaklepání, studentka ze septimy ho žádá o odemčení šatny.
"Dejte si tam věci, Míšo, ale nepřevlékejte se. Dneska nebudeme cvičit. Vyřiďte to i ostatním."
Míša na něj zírá, když si přebírá klíče, ale neříká nic.
Stanislav sleduje, jak se chodbou trousí lidé, všichni jsou podezřele potichu. To, co jindy bzučí jako úl přetéká nesnesitelným tichem.
Boubela vstupuje dveřmi a žmoulá v ruce čepici.
Střetnou se očima a nemusejí říkat vůbec nic.
Za deset minut osm je kabinet tělesné výchovy v plném složení, Mrož odemyká tajnou skříňku se zásobami, chvíli rozmýšlí a pak vytáhne koňak.
"Až tak?" podiví se Marie.
"Umíš si představit, že by k němu ladilo něco jinýho?" broukne Mrož a rozleje dvacetiletý koňak na dno čtyř sklínek.
"Myslel jsem, že nás všechny přežije," pronese Boubela smutně.
Všichni pokyvují. Ťuknou si beze slov. Co by se taky dalo říct.
Se zvoněním se všichni svorně zvedají, tentokrát ovšem ne svižně. '
Stanislavovi teprve na chodbě dojde, že se vůbec nepřevlékl, má pořád džíny, svetr a košili.
Aspoň budu ladit k holkám, ušklíbne se, mrkne do šatny, kde sedí šestnáct velmi tichých děvčat v civilu a neví, co dělat.
"Jdeme," houkne na ně Stanislav a tak, jak jsou, je odvede do malé tělocvičny.
"Posaďte se nějak do kruhu," řekne jim, když se začnou hromadit za dveřmi. Poslechnou jako ovečky, sedají si na zem a Stanislav si sedne mezi ně. Jako u kulatého stolu. Akorát bez stolu.
"Já začnu," prohlásí a poruší tak ticho. "Bylo mi patnáct, před odpolední politologií, kterou Vančura učil, byla hodina volna. Moc se mi tam nechtělo, tak jsem se rozhodl vytratit. Nejdřív jsem si tady dole na záchodech zapálil, a když jsem slyšel, jak se někdo blíží, vysoukal jsem se oknem ven," začne vyprávět historku. Některé dívky se pokoušení o úsměv, jiné na něm visí očima, kam to celé vlastně směřuje.
"Ano, tak hubený jsem byl, neuvěřitelné, co? Ještě méně k uvěření je fakt, že přímo pod tím oknem stál Vančura, bafal tam stejně jako já a k tomu všemu jsem na něj spadnul." To už se roztahují do úsměvu další ústa.
"Jenom odhodil ten nedopalek do písku, zašlápnul ho tou svojí elegantní polobotkou a vytáhl krabičku, ze které mně i sobě prostě vyndal další. Teprve když jsme dodýmali, zeptal se, jestli se hodlám zpět vydat cestou, jakou jsem přišel, nebo ho doprovodím dveřmi. Neřekl nikomu nic, mohl mi udělat průšvih, ale neudělal to. Protože takový on byl."
Dívčí hlavy pokyvují.
Pak se váhavě zvedne jedna z rukou.
"Když jsme tuhle měli latinu..."
***
Na stole leží vzkaz. O přestávce na sekretariát. Stanislav přemýšlí, jestli zase zlobil, nebo se to týká lyžáku. Obětovat deset minut přestávky na dlouhou cestu nahoru se mu sice nechce, ale rozkaz zní jasně.
Vyběhne schody, aby nahnal čas, zaklepe na Aničku a ke svému velkému překvapení zjistí, že tam není sama. Muž v černém obleku vstane, jakmile Stanislav vstoupí do dveří.
"Pan Hanettschleger?" zeptá se ho. Stanislav se nezmůže na víc než na přikývnutí. S takovou mírou formalit se setkává málokdy, v první chvíli ho napadne, že chlapík je možná od policie.
Neznámý k němu natáhne pravici a představí se jako Kavka, jednatel pohřebního ústavu, a udělá mu tak v hlavě ještě větší zmatek.
"Co prosím?" vysouká ze sebe překvapeně.
"Dovolte mi, abych vám to vysvětlil, pokud možno v klidu."
"Ale já musím taky někdy učit..." brání se Stanislav, ale to už Anička vrtí hlavou.
"Seš blokovaný na dnešní i zítřejší den. Tady pan Kavka ti to vysvětlí," oznámí mu Anička a to už si Stanislav připadá jako oběť konspirační teorie.
"To, co vám teď řeknu, vás možná překvapí. Nicméně, zesnulý pan doktor Vančura měl už roky předjednáno, jak s ním má být po jeho skonu nakládáno, ale před pár týdny doplnil konečně jméno oprávněné osoby, která bude vykonávat jeho poslední vůli. A to vás."
"Co prosím?" vypadne ze Stanislava znovu, ještě s větším překvapením.
"Budete rozhodovat o jeho poslední cestě. Nemusíte se bát, víceméně je všechno už hotové, jenom se s vámi domluvíme na detailech ohledně pohřbu a následného uložení."
"Jak uložení?"
"Pan doktor Vančura už roky vlastní hrob, takže ani o to se nemusíte starat. Můžete jít se mnou, se vším vás seznámím podrobně," uzavře pan Kavka a Stanislav má pocit, že někdo vysál z místnosti všechen kyslík.
"Já? Sakra fakt já? Copak neměl příbuzné nebo přátele?"
"Příbuzné, alespoň žádné blízké, nemá. A pokud jste Mgr. Stanislav Hanettschleger, narozený v Táboře, jste opravdu náš člověk."
"To zní jako já," přikývne Stanislav, "ale stejně to musí být nějaký politováníhodný omyl."
Pak se ušklíbne. Výraz, který Vančura s takovou oblibou používal, mu samovolně vyklouzl z pusy.
Co měl ten starý mazaný lišák za lubem, že zrovna já mám vykonávat jeho poslední vůli?