Tyhle hry nemám rád
9. ledna
Marek se probouzí a hmátne do prázdna. Chvíli osahává místo vedle sebe, ale necítí skoro žádné teplo. Je sám už nějakou dobu. Zamžourá na mobil. Nevěřícně hledí na 3:26. Chvíli se vrtí, ale nakonec vstane. Ostatně byt není tak velký, aby se v něm někdo ztratil na moc dlouho.
Stanislava najde téměř okamžitě, v kuchyni stojí u otevřeného okna a vyfukuje ven kouř. V jasné měsíční noci se skoro třpytí.
Marek zafuní, přejde bosýma nohama studenou podlahu a obejme ho kolem pasu. Hlavu si uloží na širokých zádech.
"Zmrzneš," je to jediné, co ho momentálně napadá.
Stanislav vydá neurčité zamručení, beze spěchu dokouří a pak pečlivě zamačká nedopalek do popelníku na parapetu. Teprve potom zavře okno.
Otočí se čelem k Markovi, ve tmě má oči ještě tmavší a skoro děsivé, když není vidět bělmo. Marek se zastrašit nedá, že jeho přítel není ve své kůži, na to nepotřebuje být zrovna génius.
"Postel?" navrhne a čeká, co to udělá.
Vzdych místo odpovědi. Ale nakonec se nechá chytit za ruku a jde.
Marek rozsvítí jemné noční světlo a uloží se do postele.
"Pojď sem, velký pane," zašeptá Marek, zatáhne ho k sobě pod peřinu a uvelebí si ho na rameni. Hladí ho po vlasech. Je to takový malý rituál na duševní tíseň. Marek se neptá. Prostě čeká, jako ostatně vždycky. Buď se uklidní a usne, nebo se rozpovídá. Obojí znamená úspěšné řešení.
Chvíli to trvá. Marek má pocit, že cítí tlukot Stanislavova srdce, ale možná se mu to jenom zdá. Ostatně, oči mu příjemně těžknou.
"Co děláš dneska odpoledne?" ozve se najednou a Marek sebou leknutím škubne.
"Po dnešní noci bych možná nejradši spal," odpoví s úsměvem na rtech. "Ale musím k tátovi. Oblek mám doma a musím si od něj půjčit nějakou tmavou košili."
"Mhmm," zamumlá mu do ramene.
"Co to znamená?"
"Musím do Vančurova bytu. Vybrat mu oblek do rakve. A nechce se mi do toho."
"Kvůli tomu nespíš?" zeptá se Marek zvědavě a vtiskne mu polibek do vlasů.
"Kéž by."
Marek doufá ve víc informací, ale evidentně se dnes nad ránem nic dalšího nedozví.
"Poslyš..." vypadne z něj a sám se lekne, jak nahlas to řekl.
Stanislav se narovná a kousek odtáhne, aby mu viděl do tváře.
"No?"
"Nechtěl bys jet se mnou? Dáme si ve městě někde oběd, pojedeme k našim a já ti pak zase pomůžu s tím rubášem."
Stanislav má naprosto nečitelný výraz.
"Seznamovací hry nemám rád," řekne nakonec.
"Tak to neber jako seznamování, ale jako třídní schůzku," zasměje se Marek.
"Nevím, jestli jsem připravený. Rodiče jsou závazek. Pojedu, ale počkám venku, jestli to nebude vadit."
Marek polkne, že to samozřejmě vadit bude, ale ví, že s tím vůbec nic neudělá.
Závazek. Hrozný slovo. Hlavně, když jste se dohodli, že jedete nezávazně. Akorát spolu už několik měsíců žijete. Naprosto nezávazně.
"Co vlastně jsem?" zeptá se Marek a doufá, že nebude znít jako ufňukaná ženská.
"Perfektní," usměje se na něj Stanislav a mlaskne mu jednu na holé rameno. Po drobné chvilce ticha si uvědomí, že možná neřekl dost.
"Miluju tě. Akorát nevím, co si s tím počít. Je to dostačující odpověď?"
Tak to bylo hodně upřímný.
Marek protočí očima a zakroutí hlavou. Šťouchne do něj a usměje se.
"A můžeme prosím spát? Je... ty vole, je půl pátý ráno!"
***
"Snad to nezabere moc času," řekne Marek a doufá, že si to Stanislav na poslední chvíli rozmyslí a půjde s ním nahoru. Ten ale vytáhne krabičku cigaret a zapalovač, jakože má náplň celkem jasnou.
Marek mávne rukou a zabouchne za sebou vchodové dveře.
Doma je podezřelé ticho.
"Tati?" zahlaholí, ale nikdo neodpovídá. Nu aspoň to bude rychlejší.
Vrazí do pokoje a vyděsí svou sestru k smrti. Zaječí, pak si rychle stáhne sluchátka z hlavy a začne nadávat.
"Neumíš klepat, debile?!"
"Taky tě rád vidím," mrkne na ni a pošle jí vzdušný polibek.
Klára vydá zvuk, který mají patentované pubertální dívky, nasadí si sluchátka a přestane si ho všímat.
Marek vyndá ze skříně oblek, ten jediný, který vlastní, co ho dostal od macešky do tanečních, prohlédne si, jestli je v pořádku a vloží ho do pouzdra. Spěšně projede i zbytky oblečení, které ještě ve skříni má, ale košili má jenom bílou a není si jistý, jestli se hodí. Kravatu nemá žádnou.
Přehodí oblek v obalu přes židli a jde se podívat k otci do ložnice. Černou kravatu najde docela rychle, ale ani jeho táta nevlastní žádnou tmavou košili.
Bílá asi bude muset stačit.
Ještě chvíli přejíždí pohledem mezi pověšenými i složenými věcmi, zacinkání klíčů v zámku nevěnuje sebemenší pozornost.
Jde si uložit kravatu k obleku a chce vyndat košili, když tu se z kuchyně ozve hlas jeho otce: "Marku, pojď sem."
Zní to až nepříjemně vážně a Markovi je na chvíli zase patnáct, když tenhle tón slyší.
Ještě s kravatou v ruce přijde do kuchyně a málem mu vypadnou oči z důlků, když tam kromě táty u stolu sedí i Stanislav.
"Copak jsem tě nevychoval? Nechávat návštěvy za dveřmi, styď se. A uvař nějaký kafe," zahromuje táta, ale v očích mu hraje.
"Ale on..." snaží se obhájit Marek, ale ví, že nemá šanci. "Asi bych vás měl představit, aspoň, ne?" zkusí to jinak.
Oba se na něj podívají velmi pobaveně.
"Už jsme to zvládli i bez tebe. A nač máš tu kravatu?"
Marek vzdychne, rozhodí rukama a jde raději do pokoje. Sedne si na postel, kterou už ségra stihla zaházet spoustou blbostí.
Klára vzhlédne, sundá sluchátka a hodí hlavou, jakože co je.
"V kuchyni sedí můj táta s mým přítelem a nemůžu se zbavit dojmu, že se na mě domluvili."
Do Kláry jako když střelí.
"Tvůj chlap je tady?"
Odhodí sluchátka na postel a naprosto nutně musí jít do kuchyně hasit žízeň.
Za chvíli je zpět, oči navrch hlavy.
"To je teda luxusní samec," vydechne.
"Kam na ty výrazy chodíš?" vypadne z Marka a uvědomuje si, že zní jako vykopávka.
"Hele, co musíš udělat, abys měl někoho takovýho? Vypadá hrozně pěkně. To je fakt učitel? Moji učitelé takhle nevypadají."
Klára je k nezastavení a Marek přemýšlí, jestli schovat se v pokoji nebyl ještě horší nápad, než zůstat v kuchyni. Přidá k obleku košili s kravatou, přešlapuje tam a zpět a nakonec se raději vydá zase do kuchyně, než aby snášel sestřino pubertální pískání.
Na lince stojí skleněná konvice plná hnědého čehosi. Marek to s nelibostí očichává.
"Tati? Rozpustná? Chceš nás zabít?" Nakrčí nos a bez milosti vyleje všechnu instantní kávu do dřezu.
"Uvařím novou," řekne nekompromisně, vytáhne překapávač a začne prohledávat skříňku, kde mívá čajové filtry.
"Taky vás doma takhle šikanuje, pane učiteli?" zasměje se Hlavsa starší.
"Spíš rozmazluje," řekne Stanislav nečekaně něžně, až to přinutí Marka se otočit a spojit se s ním pohledem.
Sakra, hned bych roztál.
"Marku, dozvěděl jsem se, že jsi dobrý materiál na vysokou školu. Je překvapivé to slyšet," obrátí se na něj táta.
Marek ještě s filtrem v ruce nedokončí pohyb.
"Pro mě taky," řekne neurčitě. Konečně nasadí filtr do překapávače, nasype kávu a nechá přístroj, aby dokončil, k čemu je určený.
Pak opatrně přejde kuchyň, zastaví se blízko Stanislava a čeká.
Některé hry hraje zásadně opatrně.
Stanislav ho chytí za ruku a mírně si ho přiblíží. Marek se odváží položit mu ruku na rameno. Projede jím příjemná vlna tepla, kdy ho Stanislav po té ruce pohladí.
Obdivuje tátu, že nehne ani brvou. Skoro to vypadá, jako by se usmíval.
"Takže vysoká, huh?" naváže na vyslovené téma.
"Proč ne? Myslím, že na nějakou školu zaměřenou na sport jsi přímo dělaný. Nebo fyzioterapie. Chytrý jsi na to dost," vypadne ze Stanislava a Marek se nestačí divit. Téma školy se do jejich hovorů moc nedostává, ostatně Markovi bude, kolik mu bude, a maturitu bude teprve dodělávat. Vysoká škola ho vůbec nenapadla. Až doteď.
"Kdyby to bylo v Budějovicích nebo v Plzni, ani bys nemusel řešit kolej a mohl dojíždět," přidá se táta, "střechu nad hlavou bys tu samozřejmě měl."
"Nechám si to určitě projít hlavou, slibuju," usměje se Marek a radši se jde věnovat tomu, co umí nejlíp. Kávě.
Za chvíli se znovu docourá i Klára.
"Tos vařil ty?" zadívá se nedůvěřivě na konvici.
"Jo."
"Cool," zašklebí se a naleje si do obřího hrnku štědrou dávku, kterou zalije extrémním množstvím mlíka.
"Právě jsi moji práci sice zabila, ale užij si to," věnuje jí Marek bratrský pohled. Klára se uvelebí u stolu a čeká, co bude dál.
"Přijdete ještě někdy, pane učiteli?" zamrká na něj zmalovanýma očima.
"To nezáleží na mně," usměje se Stanislav a znovu si přitáhne Marka blíž, tentokrát ho pohladí po paži.
Marek si sedne mezi něj a tátu, raději usrkne kafe.
"Já se nestačím divit," zamumlá a pak už neříká nic.
Stanislav je vůbec první partner, kterého jeho otec vidí, respektive je mu formálně představen. Buď je s jeho výběrem spokojený, nebo to alespoň úspěšně předstírá. Každopádně nad jeho hlavou kmitá dialog, témata se rozhodně neomezují jenom na Marka, školu a sport a opravdu to vypadá, jako že si ti dva docela rozumí.
Marek sedí, šklebí se na Kláru, Klára na něj.
Pak Klára kývne hlavou a vytáhne ho do pokoje.
Hrcne na postel a poplácá na místo vedle sebe.
"Jak se balí člověk, jako je tenhle? Chci to vědět!"
Marek se od srdce zasměje.
"Kromě faktu, že bys musela být kluk?"
Klára do něj praští.
"Myslím to vážně!"
"A já ti taky něco vážně povím, jo? Dobře se uč, dodělej školu a najdi si dobrou práci, protože jinak budeš muset šukat s chlapama kvůli střeše nad hlavou. Měl jsem extrémně velký štěstí, že si mě jeden z nich nechal na dýl, ty bys ho určitě neměla."
Klára na něj civí a neví, jestli si dělá srandu nebo je to dobře míněná rada.
Odpověď se nedozví, protože je vytrhne zaklepání na dveře.
Stanislav nahlédne dovnitř.
"Můžeme? Ještě máme povinnosti," připomene mu. Marek rychle kývne, posbírá oblek v obalu, mrkne na Kláru a má se k odchodu.
V předsíni je ještě svědkem toho, jak si táta se Stanislavem potřesou rukama, sám dostane od otce vřelé objetí.
"A někdy musíte na ten oběd, aby si vás užila i Ivetka," zavolá ještě táta na rozloučenou a Stanislav horlivě přikyvuje.
Venku na mrazu vytáhne cigarety a nabídne Markovi. Marek ji s povděkem přijímá.
"Takže ty tyhle hry nehraješ, co?" dloubne do něj loktem.
"Ne. Ale když už, chci je vyhrát," usměje se Stanislav.
"A co jsi hrál? Dokonalého přítele?"
"To přece nemusím hrát. Jsem tvůj naprosto báječný a dokonalý přítel."
"Mhm," pronese Marek s výfukem cigaretového kouře.
"Nejsem?"
A tohle už je úplně jiná hra.
"O dokonalosti mám trochu jiné představy."
A už je to zase tady. Stanislav ho popadne za pas, zvedne ho do vzduchu a zatočí s ním. Pak ho políbí přímo na ulici, táta s Klárou je určitě ještě za záclonou pozorují.
"Dobře, dobře, vzdávám to, jsi dokonalý přítel," směje se Marek a hrozně rád by, aby jím byl co nejdéle. "Ale pojďme do toho mauzolea, než bude úplná tma a bude to fakt creep."
***
"Mám šílené dilema," vypadne ze Stanislava náhle, když stoupají do schodů ve starém činžáku.
"Povídej."
"Nevím, jestli to, co jsem zjistil, říct, nebo neříct. Ani jedno mi nepřijde správné. Kdyby chtěl, aby o něm a Laštovičkovi lidi věděli, řekl by to. Ale zase..." Stanislav se zarazí a opře se o stěnu, "ale zase v jeho vzkazu jasně stálo, že budu vědět, co mám udělat."
"A víš?"
"Vím hovno, proto nespím," zamručí Stanislav a vydá se vstříc pátému patru.
"Jak tohle dědula mohl chodit denně..." zamumlá Marek, když on, v dokonalé kondici, funí už ve čtvrtém.
Když odemknou, má Marek pocit, že se doopravdy ocitli v muzeu. Maličký dvoupokojový byt s vybavením ještě z padesátých let na ně okamžitě dýchl minulostí. Všude, úplně všude nacházejí knihy, od podlahy po strop. Na stolku pod oknem leží hromada dopisů.
Stanislav prochází a přejíždí očima fotografie, Marek se usadí a vyhlédne z okna.
"Tuhle našel Michal v archivu," ukáže na fotku, kde je Vančura tak dvacetiletý.
Marek si ji prohlíží. Na druhé straně má datum 15. 6. 1963.
"Tyjo, hrozně těžko si představit, že někdo, koho znáš celý svůj život jako dědu, vypadal takhle a měl taky nějakou minulost, co?"
Stanislav kývne.
"Jdu vybrat to oblečení. Něco s vestičkou a hodinkami."
Zmizí v druhém pokoji a Marek se z nedostatku činnosti začne prohrabovat poštou. Vančura byl evidentně docela čilý v korespondenci, na stole leží několik obálek s razítkem radnice. Všechny jsou otevřené, takže Marek neodolá a ten s nejmladším datem vyndá z obálky a přejede pohledem.
"S lítostí vám oznamujeme, že váš návrh na umístění pamětní desky... se jednomyslně zamítá..."
"Stani? Tohle bys měl asi vidět," zavolá, ale nedočká se odpovědi.
Vejde proto do ložnice a najde Stanislava, jak sedí v tureckém sedu před rozevřenou skříní.
"Podívej, co jsem našel, to bys měl asi vidět," mluví na něj, ale Stanislav nevnímá.
"Hej, co je?"
Přijde až k němu, klekne si vedle a zírá do skříně, jako by tam snad byly dveře do Narnie.
"Co vidíš?" řekne Stanislav.
"Fakt hodně oblečení."
"Tak se podívej pořádně."
Marek zírá, jede pohledem z ramínka na ramínko. Něco mu uniká. Teprve při třetím kole mu to sepne.
"Pane na nebi! Myslíš, že je to...?" vypadne z něj zjištění, že oblečení má dvojí velikost.
"Jsem o tom přesvědčený."
"Stay in the closet je tady doslovně zhmotněný," pronese Marek udiveně.
"A cos našel?"
Marek mu vrazí do ruky dopis z radnice.
"Chtěl pro něj desku na budově bývalé tiskárny. Ale nefiguruje v archivech jako člen třetího odboje. Doprdele..."
Sedí vedle sebe na podlaze před skříní mrtvého člověka. Naprosto absurdní.
"Vyber něco a zavezeme to havranům. Je mi tady z toho všeho úzko," řekne Marek a evidentně to vyjádří za oba.
***
Půlnoc už se blíží a Stanislav se vedle něj vrtí.
Marek přes něj přehodí paži.
Pak cítí, jak se k němu mohutná záda víc natisknou.
"Myslím, že jsem vyřešil svoje dilema," zašeptá Stanislav.