Zásah do živého
12. ledna (v noci)
Svět se noří to příjemné, zvlněné mlhy. Hladina v lahvi klesá, už se blíží k polovině a ten neutišitelný hukot a tíseň se pomalu rozpouštějí v lihu. Ale ještě ne úplně, dojde Stanislavovi a mocně si z lahve přihne další lok.
Marek spí, po odpolední směně odpadl úplně vyřízený. Snad je to tak lepší, napadne Stanislava. Nikdo nepotřebuje vidět ožralého zoufalce, jak se ve vlastní kuchyni napájí do bezvědomí. Pak ale zaslechne šramot, pode dveřmi se objeví pruh slabého světla a za chvíli se ve světelném oblouku zjeví Markova silueta. Celá rozmazaná a roztočená.
"Tys ještě neskončil?" doléhají k němu Markova slova z obrovské dálky.
"Ješšště trochu," odpoví mu ztěžklým jazykem.
Marek má určitě nějaký výraz, ale Stanislav už na něj nedokáže doostřit. Přisedne ke stolu, usadí se naproti němu a sleduje ho.
"Co to vlastně piješ?" zeptá se nakonec, uchopí flašku a prohlíží si etiketu.
"Ygsra... Ygdar... Yggdrasil, doprdele, to je debilní slovo."
"Vodka?"
Marek namíří tekutinu proti lampě a pozoruje, jak světlo prochází téměř čirou kapalinou.
"Whiska," vyrazí ze sebe Stanislav. "Skandinávská, arktická, na ledu zrající whiska."
"Je dobrá?"
"Naprosto příšerná. Surová. Jako když ti někdo dře jazyk nezpracovanou kůží," řekne Stanislav, jehož jazyk se dal konečně do pohybu. "Kdysi mi to přivez' Ráďa z nějaký služebky. Pf... Ráďa. Kde jsou ty časy."
"Nechceš už radši skončit?" zeptá se Marek, položí lahev na stůl a vypadá ustaraně.
"Nestarej se," zavrčí Stanislav.
Marek rozhodí rukama a neříká nic.
"Řříkal jsem ti, že jsem tu bydlel jako dítě?" změní raději téma. Nostalgická fáze právě dorazila.
Marek jenom zavrtí hlavou a ustaraný výraz jeho tváře nemizí.
"V ložniccci, jak je to prťavý okno, tam bývala příčka a naši tam měli mini-turní pokojík. Abysme s bráchou měli souk'omí. Byla hrozná slast to bourat..." Stanislavovi se začínají toulat myšlenky.
"Takže tohle je tvoje?" zeptá se Marek věcně.
"Našich. Technicky."
"To se někdo má," pokusí se Marek o úsměv.
Stanislav se na něj zazubí, natáhne se po lahvi a znovu si přihne.
"Zítra budeš proklínat každý lok," konstatuje Marek.
"Proto jsem si vzal volno," odpoví Stanislav a cítí, jak se mu ústa roztahují do šklebu.
"To je... praktické," zívne Marek a podívá se směrem k hodinám. Stanislav na ně nedokáže doostřit, ale číslice jsou ještě pořád dvouciferné, takže nemůže být po půlnoci.
Brilantní úvaha, kapitáne. Zahihňá se.
"Nechci tě tady nechávat samotnýho, ale mám zítra školu..." Marek se zvedne a váhavě přešlápne.
Stanislav k němu vzhlédne. Dojde mu, že je zase jenom ve spodním prádle a dává světu, nebo alespoň bytu, na odiv svoje perfektně vyrýsované pevné tělo.
Projede jím vlna vzrušení.
"Potřebuju tě vošukat," řekne mu bez náznaku emocí.
Marek se trochu zamračí.
"Mhm, jasně."
"Naprosto jasně. Vymrdám ti z hlavy mozek," pokračuje Stanislav, ale obvyklá přítulná reakce se nekoná.
"Ty to myslíš vážně? Vždyť se ani nepostavíš," vrtí Marek hlavou a naráží na jeho vatové nohy.
"Tak kuř," vyloží si Stanislav jeho větu úplně jinak a pokrčí u toho rameny.
"Nechci," zazní odmítavě. Markovo obočí vytvoří tmavou linku na čele.
"Jak, nechci? Od čeho tady kurva jinak seš?" Stanislav nechce křičet, ale plíce ho úplně neposlouchají.
"Hele, víš co? Momentálně se mi dost hnusíš. Ale jsi zpitej, takže budu dělat, že jsem to neslyšel. Dobrou noc," utne celou konverzaci Marek, otočí se na patě a zamíří do ložnice.
"Chceš zaplatit? Co? Za prachy jsi měl v hubě kde koho a určitě ti nebyli všichni po chuti. Tak kolik? Kolik! Dělej!" Stanislav řve na Markova mizející záda.
Marek se prudce otočí ve dveřích. Kdyby nebyl Stanislav na mol, všiml by si, jak mu planou tváře, hněvem i studem. Takhle ale oheň v jeho očích špatně čte a vidí v nich náhlé přiznání souhlasu.
"Víš co?" pronese Marek chladně. "Dojdi k posteli po dvou bez vrávorání a pak můžeš mrdat až do aleluja."
"No konečně," ucedí Stanislav, naposledy si mocně připije a pak se postaví na nohy. První tři kroky zvládá hravě.
Pak trochu zaváhá a zpomalí, už spíš tahá nohy po podlaze. Ale už je u dveří. O zárubně se musí na moment opřít. Do postele zbývá tak deset kroků. Klidně by to mohl i skočit.
Došourá se k posteli a vítězoslavně zakřičí mohutné: "Ha!"
Je to ovšem to poslední, co zvládne při vědomí.
***
Podle budíku jsou skoro dvě odpoledne. Stanislav vůbec nic nechápe. Nic, kromě toho, že ho kurevsky bolí hlava. Bolí ho celý svět. Snaží se pohnout, ale žaludek ho okamžitě zrazuje. Jenom se převalí přes okraj postele a ke svému úžasu zvrací do připraveného kbelíku.
Dáví ze sebe zbytkové emoce, hlavně bolest. Dlouho.
Když končí, překulí se na záda a sleduje, jak se točí strop. Takhle se už pěkně dlouho neoddělal. Nejradši by prospal zbytek dne, ale tělo je zrádce a mučí ho několika procesy najednou.
"Dobře," zamumlá sám pro sebe. "Záchod, sprcha, aspirin."
Přinutí se zvednout a v pořadí, které si uručil, vykonává jednotlivé úkony.
Když se došourá do kuchyně, najde na stole talíř se snídaní, zabalený do folie, aby neoschla, a lahev s včerejším pokusem o vykoupení.
Váhavě zvedne Yggdrasil. Chybí dvě třetiny.
"No ty kráso!" nadává sám sobě a lahev raději pečlivě uschová zase zpátky nahoru na kuchyňskou linku.
Váhá mezi cigaretou a snídaní, nakonec si dá raději pořádnou sklenici vody s šumivým aspirinem a jenom se tupě posadí k oknu.
Teprve za chvilku mu dojde, že je tu sám.
Kde je ten kluk?
Snaží se v hlavě vydolovat informaci, kterou určitě obdržel, ale není tam nic. Ze včerejšího večera má v hlavě jenom útržky.
Rozhodne se, že bude nejjednodušší mu prostě zavolat. Chvíli pátrá, kde skončil jeho telefon. Najde ho ještě pořád zastrčený v kapse u saka, které mu plandá přes židli. Zamžourá na displej a vidí dva nepřijaté hovory.
Práce. To zase bude masakr.
Prostě je ignoruje. Má volno. Neplacené, rozhodně zasloužené. Tak si naserte.
Jinak nic. Žádné zprávy, vzkazy ani obrázky.
Nalistuje Markovo číslo a dá si telefon na reproduktor, aby ho nemusel držet u ucha. Vyzvání dlouho, až moc dlouho. Nezbývá, než to položit.
Jeho obavy se trochu umocní, ale pak ho napadne, že může být v tělocvičně nebo třeba v práci, a nemá čas na vybavování.
"Co mě taky napadlo volat..." uchechtne se a chystá se napsat zprávu. Jakmile vezme telefon do ruky, vyskočí mu na displeji konverzace s Markem. Obsahuje velmi jednoduché sdělení.
"Naser si."