Scéna z milostného života
Neurčeno
"Vzpomínám si na jednu učitelku ze základky. Asi byla docela fajn, ale měla zoufale špatný systém, kterým si udržovala kázeň... Neber mi tu peřinu, je tu zima."
"Ale prosimtě. Zabal se a pokračuj, jak to bylo s tou kázní."
"Naše škola byla vlastně docela malinká a ta budova původně žádná škola nebyla. Cimry v ní byly tak podivně situovaný, že byly spíš širší než delší, a my seděli ve čtyřech řadách. Za každých pět minut ticha, klidu a kázně při práci, dostala řada pět bodů. Za každé vykřiknutí mínus deset, za kecání mínus dvacet."
"A kdo měl nejmíň bodů, tak co?"
"Řada s nejnižším počtem bodů zůstala po škole další hodinu a uklízela třídu, šatny, připravovala tabuli... no zkrátka dělala všechno, na co si zrovna učitelka vzpomněla. Nikdy nás nepustila ani o minutu dřív, i když jsme tam jenom oprašovali čápa... nesměj se, to je pravda. Jednou jsme se spolužákem dokonce leštili činely."
"To není zrovna motivační systém. To je trochu šikana ne? Zasraný socialistický metody."
"No, až na to, že to byl rok 96."
"To na tom vůbec nic nemění. Proč to vlastně říkáš?"
"Dostanu se k tomu."
Přivine se pod peřinou víc do tepla.
"Ona byla hudebnice. Hodně nadaná. Skoro všichni jsme kvůli ní chtěli buď hrát na nějaký nástroj nebo zpívat a celá třída dala dohromady slušné hudební těleso. Hrála na příčnou flétnu. Hrozně krásně. Ale nechtěla, aby se na ni u toho kdokoliv díval, že prý u toho vypadá směšně."
"To je naprosto směšné."
"Je."
Polibek do vlasů a teplo se rozlévá do těla.
"Jenomže, znáš to, ne? Někdo ti zakáže něco udělat a ono se tomu pak mnohem hůř odolává."
"Tomu naprosto rozumím."
Hebké ruce se sunou po kůži boků směrem k hrudníku.
Lehké ucuknutí a přitažení peřiny.
"Nemá cenu se stydět a ty to víš."
Prsty přejíždějí po hrudní kosti.
"Vím. Jenom si těžko zvykám."
"Zvykej si rychleji."
Horký dech lechtá krk a kůži u ucha.
"A co bylo dál? Přišlo okukování paní učitelky?"
Smích je tak krásně uvolňující záležitost.
"Přesně tak. Nebylo to žádné provokativní zírání. Vlastně spíš výzkum na téma, jak vlastně vypadá hra na příčnou flétnu. Nic zajímavého to není, prostě jenom hodně předsazený horní ret. Ale učitelka... uaaa, to ale lechtá."
"Promiň."
"Odpuštěno. Ale učitelka mě samozřejmě viděla a trest jaký přišel, byl naprosto na hlavu. Prohlásila, že odteď jakákoliv řada, ve které budu sedět, začne ráno s mínus padesáti body. Když si to spočítáš, nedá se to za celou výuku dohnat."
"To je odporné. Pojď blíž."
Pevné ruce okolo pasu. Myšlenka na jistotu a stabilitu je pořád poněkud nezvyklá.
"Je to tak. Druhý den ráno byly ve třídě jenom tři řady lavic a moje zůstala v té čtvrté jediná. Všichni se raději mačkali na malém prostoru, než aby se kdokoliv ozval. A přitom... se vůbec nic tak zásadního nestalo."
"To je hrozná historka, proč mi to vlastně vyprávíš?"
"Takové to se mnou prostě je. Nebylo to poprvé, kdo mě někdo odstrčil úplně stranou. A je to stav, který automaticky očekávám. Dřív nebo později."
"Já tě nikomu a nikam nedám. Copak jsi vratná lahev?"
"To říkáš teď."
"A myslím to vážně. Já vím, že to není jednoduchý. Nebude to jednoduchý. Ale... copak něco v životě je?"
"Snad máš pravdu."
Stulí se do vůně a vychutnává si pocit, který je pořád nečekaně nový. A zatraceně příjemný.