návazné na Gwenino Kakao
Navazující na http://jessa-madrin.livejournal.com/66751.html
Sem si nemohla pomoct, Jadra se prostě vetře všude ;)
Jadra tiše děkovala Síle za možnost splynout se stíny a ukrýt se před snad vším živým, protože klon zamířil přímo k ní. Dělila je poslední řada zásobovacích beden, takže neviděla, kdo přesně to je, ale byl Gwenin a roztomile popotahoval. Byl tu už podruhé za těch pár chvil, co seděla a vyčkávala v nákladovém prostoru, takže chudák Gwen měla asi napilno.
Vyčkala až do okamžiku, kdy se všechna vědomí v jejím okolí přesunula z pozice „bdím“ do pozice „spím“, než se odvážila opustit svůj úkryt. Nechtěla rušit, jen zkontrolovat, že je všechno v pořádku, hlavně že Gwen je v pořádku. Byla vlastně tím jediným pojítkem s Republikou, Řádem a celým tímhle známým vesmírem, který jí zbyl.
Nakoukla do jedné z kajut a zavrtění jejích spících obyvatel ji přemluvilo k tomu ostatní kajuty jen „oposlouchat“. Rozhodně se nechtěla podívat do hlavně některé z decek, verpinek, nebo se nedej bože octnout tváří v tvář některému z čerstvě probuzených uživatelů Síly.
„Ahoj, obludko,“ pozdravila šeptem jediné další bdící stvoření.
Strill výmluvně zívl a ukázal jí tlamu plnou zubů.
„Nejsem hrozba, ale to asi víš, viď,“ pousmála se a poškrabala dravce za ušima. „Jen jsem se přišla podívat, jak se generálovi daří,“ dodala a zamířila do jídelny.
„Kakao,“ vzdychla napůl zasněně.
„Bude mi asi špatně, ale když ono je to takové... dobré,“ dodala směrem k šelmě, která ji následovala a natáhla se napůl do dveří jídelny a napůl do chodby, aby měla přehled o všech částech lodi.
Jadra dopila zbytek kakaa s poznámkou, že odedna je stejně nejlepší a aniž by nad tím v první chvíli přemýšlela, pustila se do mytí nádobí. Teprve když odložila poslední umytý hrnek a obhlédla jídelnu, neubránila se úsměvu.
„Asi bych měla začít chodit na návštěvu i k sobě, nádobí se mi tam hromadí už víc jak čtrnáct dnů,“ poznamenala.
Ztlumila světla a na chvíli se usadila na jednu z židlí. Kolem byl klid a ticho. Nechala myšlenky volně plynout. Bylo to zvláštní, krom Gwen nikoho z nich osobně neznala, ale přesto jí byli blízcí, všichni. S klony pracovala za svůj život jen jednou a dokázali ji pořádně vyvádět z míry. Každý byl v Síle jiný a přesto jí mnohdy splývali do jednoho nerozdělitelného chumlu. Ty, kteří byli teď tady, dokázala rozdělit do tří skupin. Jedni, spící na dvou místech, byli Gwenini, měli ji v sobě otisknutou, nesmazatelnou a zářící a z nich trčel jako sloup Mimas, kterého jako jediného dokázala naprosto jasně identifikovat i když spal. Druzí byli studení, divocí a ani ve spánku netvořili neuspořádaný chumel, jako ostatní. Přesto byli propojení a nerozlučitelní. A ti poslední? To byla neuvěřitelná, místy až děsivá skrumáž emocí a pocitů, protknutá důvěrou a loajálností. Zbývající dvě vědomí se neklidně zachvěla, sotva se jich Silou dotkla. Jedno bylo jezerem klidu, temným a hlubokým a to druhé divokým vodopádem emocí.
Ani nevěděla jak, usnula. Probudilo ji až trhnutí v Síle. Jedno z vědomí v tom největším chumlu přešlo ze stavu „spím jako dřevo“ do stavu „musím se podívat, jestli Kal’buir něco nepotřebuje“. Byl čas jít. Tashunka se už snad vrátila do pozice tak, aby se dal bezpečně otevřít koolyijský cestovní portál. Byl to úžasný výmysl a neuvěřitelný dárek, jen kdyby nepotřeboval tak strašné množství energie. Trvalo skoro dva měsíce než jí Tashunka dokázala nashromáždit dost na cestu tam i zpátky.
Vtiskla strillovi pusu do vrásek na čenichu.
„Pozdravuj je a starej se o ně, ano?“ požádala ho šeptem a vytratila se do nákladového prostoru a pak zpět do nezmapovaných dálav neznámého vesmíru.